Když spolu sedíme v prostorné kavárně v centru Prahy, kde prý často pořádá konzultace, popisuje tato nenápadná brunetka už naprosto bez emocí, jak během puberty trpěla nedostatkem sebelásky a nízkým sebevědomím, což se výrazně podepsalo i na jejím zdraví. Hledala řešení, a tak se přes klasickou i přírodní medicínu nakonec dostala až ke studiu na Institutu pro psychologii výživy, kde prý kompletně přehodnotila veškeré dosavadní poznatky o jídle. Dnes své zkušenosti předává ostatním.
Jakým způsobem i se svými zkušenostmi vnímáte současný trend zdravé stravy?
Přestože diety už nejsou tolik v kurzu a byly nahrazeny pojmy jako detoxikační kúra, půst nebo superpotraviny, pořád tam vidím to "dietní" myšlení. Stále se snažíme o kontrolu našeho jídla, abychom získali nadvládu nad tělem, váhou i nad zdravím. Není v tom bohužel mnoho flexibility. Ideál hubenosti se proměnil na ideál zdraví, a tak máme často pocit, že jsme selhali, což samozřejmě není správné a vede to k nezdravému vztahu k jídlu.
Reklama
Jak poznám, že mám s jídlem problém a měla bych v této oblasti něco změnit?
Poznáte to právě podle svých pocitů, že se, co se týče jídla, necítíte uvolněná a svobodná, vkrádají se tam obavy a strachy, nutkání stravu nějakým způsobem hlídat a kontrolovat. Z toho, co zkonzumujete, odvozujete svou sebehodnotu a příliš přemýšlíte nad tím, jaký to bude mít dopad na vaše tělo. Není v tom tedy ta zdravá zvědavost, ale spíš negativní sebehodnocení, obavy, že se vám zvýší váha, nebo uškodíte svému zdraví. Tyto strachy přitom často nejsou vůbec opodstatněné.
Co tedy doporučujete?
Myslím, že než bezmezně věřit vnějším autoritám, jako jsou výživoví poradci, knížky a články, bychom spíš měli celou oblast stravování konzultovat se svým tělem, a to nejen podle fyzických reakcí, ale také podle svých pocitů. Pakliže poznáme, že nám něco nedělá dobře, je vhodné to samozřejmě změnit. Ale ne tím, že si stanovíme pravidla a zákazy, které budeme mít tendenci porušovat. Naše rozhodnutí by mělo vycházet ze sebelásky. Vím, že si tu čokoládu můžu dát, ale jednoduše se rozhodnu, že to neudělám, protože se mám ráda a chci, aby mému tělu bylo dobře. Zároveň je důležité pracovat i s pocity, které kolem toho vyvstávají.
Úplný zákaz cukru často není vhodný, protože nás může stresovat, a pokud jej porušíme, začneme sami sebe vinit a kritizovat.
Z toho důvodu také klientům nedávám žádné jídelníčky, žádné plány ani žádné striktní pokyny, ale spíš předávám zkušenosti a doporučení, které jsem načerpala sama během svého života a během práce s desítkami lidí. Odpovědi na to, kdy máme jíst, kolik a co přesně, už si každý klient musí stanovit sám.
Často také zmiňujete takzvané vědomé jedení…
Vědomé jedení nám právě pomáhá lépe naslouchat vlastnímu tělu a jeho potřebám. Netýká se však jen samotné konzumace, začíná už přípravou na jídlo. Ještě předtím, než začneme jíst, je dobré se uvést do klidového stavu, například hlubokým dýcháním, uvědomit si, jak se cítí naše tělo, oživit smysly a uvolnit se. Můžeme si také připravit prostředí, ve kterém jíme, aby nám v něm bylo dobře. Potom, při samotném jídle, je důležité naučit se nespěchat a vnímat jídlo všemi smysly, brát ho jako potěšení. Ideální doba na hlavní chod je půlhodina, a pakliže větší porci sníme za méně než 15 minut, určitě bychom měli zvolnit. A konečně, je také důležité vnímat i to, jak se cítíme po jídle, zda nejsme například nafouknutí, jestli nám není těžko, a podle toho vyhodnotit, co příště udělat lépe.
Když se naučím vědomě jíst, tak to ještě neznamená, že například zhubnu...
Ano, a to je důležité říct, že mým primárním cílem není, aby klient zhubl. To je obvykle jeho cíl a my postupně pracujeme na tom, aby se i pro něj stal úbytek na váze spíše jakýmsi podružným cílem či přáním. Jakmile se totiž začne orientovat pouze na úbytek váhy, začne působit stres. Ten člověk následně ztrácí trpělivost a pokoru, což celý proces značně znesnadňuje. Už z tohoto důvodu tedy pracujeme na tom, aby se v tomto ohledu klient uvolnil, porozuměl sám sobě a měl k jídlu naopak svobodnější přístup. To jsou cíle, které s klientem mám a je třeba, aby je postupně přijal i on, jinak spolupráce není možná.
Jakmile se člověk soustředí jen na hubnutí, začne na něj působit stres, říká Michaela Pavlíková
Jak konkrétně vaše konzultace probíhají?
Na úvodním sezení, které je většinou delší, rozebereme všechna důležitá témata, tedy nejen jídelníček a stravovací návyky, ale také to, jak daný klient vůbec žije, jak přemýšlí, často jdeme i do minulosti. Takto si vytvořím nějakou základní představu, kterou na dalších sezeních prohlubuji, jednotlivé oblasti podrobněji rozebíráme tak, aby se vše propojilo a klient chápal souvislosti, proč má daný problém. Celkově jsou ty osobní konzultace velmi individuální, velmi se liší i doba, po kterou s lidmi pracuji. Některým stačí jen takové postrčení, ale pokud chceme jít opravdu až ke kořenům problémů, které často vznikly už v období dětství či puberty, může to trvat i několik měsíců.
Kromě individálních sezení pořádám i skupinové semináře, kde lidé díky sdílení mohou lépe pochopit své vlastní problémy a poznat sami sebe. Děláme tam také třeba nácviky vědomého jedení. Jednou z takových větších akcí, kterou v půlce dubna chystám spolu s kolegyní, je několikadenní seminář Svobodná a nasycená.
Liší se nějak vaše práce se ženami a muži?
Ano, určitě. Přestože s muži zatím nemám moc zkušeností, vnímám, že pro ně platí odlišné principy. U žen se ve většině případů zaměřujeme na rozvinutí ženství, což hodně souvisí se sebepřijetím a sebeláskou, také na rozvoj kreativity a schopnosti přijímat potěšení. U mužů jsou naopak důležitější zase jiné koncepty, například zaměření na vlastní sílu a pevnost, sebeovládání. Může jim pomáhat I soutěživost a přijímání výzev, což naopak ženám spíše škodí.
Tvrdíte, že si nemáme zbytečně odpírat. Hodně se ale řeší třeba závislost na cukru. Jaký je váš názor?
Myslím, že je to diskutabilní a jako u všeho i zde záleží na konkrétním jedinci, jaké množství je pro jeho zdraví přijatelné. V každém případě, úplný zákaz často není vhodný, protože nás může stresovat, a pokud jej porušíme, začneme sami sebe vinit a kritizovat. Také je dobré si uvědomit, že každý z nás má v sobě nějaké archetypy, jako například "rebel”, "požitkář" nebo "vnitřní dítě", které právě často vyžadují sladké potraviny. Požadavkům těchto vnitřních postav bychom určitě měli naslouchat a až pak se z pohledu dospělého rozhodnout, zda jim vyhovíme či nikoli. Často pomáhá, když alespoň nabídneme zdravější a zároveň uspokojující alternativu, jinak se budou ozývat stále hlasitěji.
Čím se ještě lidé, kterým nepomáhají ani neprospívají diety, mohou inspirovat?
Určitě bych mohla doporučit knihu od Marca Davida Pomalá dieta, která se zabývá podrobně tím, jaký vliv má psychika na náš metabolismus. Je pojatá jako osmitýdenní program, kterým si každý může sám projít, s technikami vědomého jedení i příklady ze života. Myslím, že pro ty, kteří nemohou nebo nechtějí chodit na semináře či konzultace, je to ideální varianta.
foto: Mirka Papajiková, zdroj: CestaSkrz
