Příslušníci takzvané generace Z, tedy ti, co se narodili mezi druhou polovinou devadesátých let a rokem 2012, byli testováni, zkoumáni, posuzováni a hodnoceni od dětství. Řekli jim, že musí vynikat, soutěžit a uspět. Ovšem kvůli koronavirové pandemii čelí v celé Evropě tato generace bezútěšné současnosti a nejisté budoucnosti.
Pokud byste se zeptali mladých Evropanů, jak se díky pandemii cítí, možná byste očekávali výlevy frustrace nad ztracenými příležitostmi, násilně přerušenými přátelstvími a neuskutečněnými milostnými schůzkami. Místo těchto zdánlivě banálních problémů ovšem přišla kritika kapitalismu.
Nejistá budoucnost
Stejně jako jejich předchůdci během nepokojů, které následovaly po krizi v roce 2008, je tato nová generace mladých lidí připravena z toho, jak politické elity zvládly pandemii, vyvodit systémové závěry. Mladí vědí, že budou platit vyšší daně, čekají je dluhy a čelit musí větší nejistotě než kterákoli jiná generace od druhé světové války. Chápou, že se kromě následků koronavirové pandemie v dohledné budoucnosti budou zabývat klimatickou krizí, a štve je, že vlastně nemohou nijak ovlivnit politickou přítomnost.
Zatímco starší lidé nesou hlavně rizika, jež se týkají fyzického zdraví, mladí se bojí o zdraví duševní.
Novinář Paul Mason v Guardianu píše, že nás čeká pěkně horké léto. Od Dublinu po Cardiff, od Barcelony až po Berlín reagují mladí lidé na zmírnění omezení lockdownu demonstrativními akcemi. Náhlé „invaze“ na pláže, rychlá shromáždění v klubových čtvrtích různých měst. A k tomu demonstrace, třeba ty propalestinské v Londýně.
Jak se ukazuje, za uvolněním restrikcí stále probublává hluboká frustrace. Protože zatímco starší lidé nesou hlavně rizika, jež se týkají fyzického zdraví, mladí se bojí o zdraví duševní. Dvacetiletí mluví o krizi středního věku a kromě toho je štve, že společnost pořád řídí staří páprdové.
Už se prý obětovali
Mladým bylo nařízeno pozastavit životy ve jménu ochrany generace, která si přece už užila své. Mladí za to čekají podporu, peníze, uznání a soucit. Tím by se jejich rány mohly zhojit. Místo toho slyší zesměšňování svých liberálních názorů od starých lidí, kteří mají své jisté, třeba v podobě úspěšné kariéry a dostatku peněz.
Šok z koronaviru je v mnoha ohledech větší než šok z krize roku 2008.
Generace Z již věděla, že bude chudší než jejich rodiče. A jejich sourozenci z konce tisíciletí se toto naučili po krizi v roce 2008. V myslích mladých je leitmotivem nejistota. Jsou připraveni věřit, že by se mohla zhroutit celá civilizace, současný systém podle nich stojí na hliněných nohách a přítomnost je vůbec nepředvídatelná i monotónní.
Pokud jde o zmírnění rizika nových pandemií, mají mladí lidé tendenci považovat jednání těch, kteří jsou u moci, za nekompetentní, krátkozraké nebo zkorumpované. Ve zpětném pohledu lze celý politický cyklus od roku 2008 chápat jako reakci na finanční krizi. Osmnáctiletým tehdy byla jejich budoucnost prostě zrušena. Vyšli do ulic, dostali zásah vodními děly a v reakci na to se zapojili do politických hnutí.
Ekologický bolševismus?
Šok z koronaviru je v mnoha ohledech větší než šok z krize roku 2008. Paul Mason předpovídá reakci mladých jako kombinaci bezstarostné zábavy a politických bouří, což má podle něho vyústit v hledání politických alternativ. Pokud by Mason měl předpovědět, kterým směrem se mladí vydají, nevidí jako reálný směr k anarchismu raného antiglobalizačního hnutí, ale k určitému klimatickému bolševismu, který prosazuje švédský ekolog Andreas Malm.
Sociální demokracie podle Malma nemá žádnou teorii pro katastrofy. Totéž lze podle něho říci o liberalismu a mainstreamové zelené politice. Tyhle politické proudy nejsou určeny k okamžitému a naléhavému jednání. Jejich náhrady musí být podle Malma radikální, centralistické a nemilosrdné.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: The Guardian
