Pátek Karla Křivana: Dřív bývalo líp? Dobu si stejně tvoříme my, ne letopočty

Začínají nám dvacátá léta. Nové století se už tak nějak natrvalo usalašilo v našich životech, přestalo se otáčet za sebe a nejistě hledat zdůvodnění pro své činy v letech předešlých. Dvacáté století je už opravdu historie, lidé narození v roce dva tisíce překročí letos i v Americe věk, kdy budou moct pít legálně alkohol. Měli bychom se podle toho začít chovat. Způsoby století minulého jsou opravdu pryč. Tak trochu jsem začal i sám u sebe.

V pondělí jsem z pracovního stolu vyhodil krabičku s vizitkami, nemám žádný stolní ani nástěnný papírový kalendář. Popravdě ale spíš především proto, že mi nikdo letos žádný nedal. Ale i to o něčem svědčí. Jsem na TikToku. Nevím, jestli to znamená, že chápu, kudy kráčí čas, nebo že dětinštím. Někdo si v mém věku kupuje porsche či motorku, já se motám na sociální síti pro náctileté. Cítím se tam stejně příhodně jako chlapci z TopGearu na cyklovýletě. Ale snažím se.

Naskočit do vlaku?

Jak se má vůbec chovat člověk, který většinu života prožil ve století minulém, když čas oponou trhnul? Má bránit dobu a zvyky, které znal, kterým rozuměl, a předpovídat nástup apokalypsy, špatnou vládu líné mládeže, konec civilizace a starých dobrých časů? Nebo má naskočit do vlaku změn? A i když ví, že už těžko bude řídit lokomotivu, tak se aspoň usadit v jídelním voze a opít se, aby noví lidé a nová doba viděli, že je stále pašák? Myslím, že jeden zestárne, když začne dobu, ve které žije, jen popisovat a vzdá se ambice ji utvářet. Utvářet, tvořit, ne bořit.

Měli bychom si méně všímat trendů doby a více lidí, kteří cosi tvoří.

Viděl jsem tento týden dokument, ve kterém četli spisovatele a popisovatele jižních Čech Karla Klostermanna. Krásně nostalgicky, smutně a neodvratně napsal, že stará dobrá Šumava končí a již se nikdy nevrátí. Zhruba o více než století před námi. Vsadím se o láhev své oblíbené irské, že nějaký jiný básník o sto let před ním hořekoval, že staré dobré časy končí a nastává doba plná zmatků a prázdná, co se týče hodnot. A tak bychom mohli pokračovat hlouběji a hlouběji k začátku věků. A bylo by to pořád stejné lamentování nad zkaženou mládeží, neúctou k osvědčeným pořádkům a chaosu, který přijde. Až bychom došli na začátek, kdy nějaký ten shluk prvků či Boží záměr stvořil náš vesmír. Možná proto, že už se nemohl dívat, jak se ten krásný, starý a spolehlivý svět nějak rozklížil.

Kritika malé představivosti

Jsou knihy, obrazy, hudba, myšlenky, věci, které neodvratně zmizí, jakmile se čas, doba, lidé, revoluce, kontrarevoluce, novinový článek, obraz, hudební styl rozhodne, že nastal velký třesk. A pak jsou spisovatelé, malíři, skladatelé, zpěváci, myslitelé a tvůrci, kteří se znova objeví v novém vesmíru i po velkém třesku. Někdo jako zářící slunce, jiný jako černá díra, ale jsou tu stále s námi.

Chci říct, že bychom si měli méně všímat trendů doby a více lidí, kteří cosi tvoří. Minulost nechme tam, kam se sama nakvartýrovala: do našich vzpomínek či knih historiků. Není totiž nic divného na tom, že současnost je jiná. To je její přirozená vlastnost. Obávám se, že kritika novot je často jen alibismus naší malé představivosti či chřadnoucí energie. Začala dvacátá léta. Budou stejná jako ta desetiletí předtím. Jen lidé se změní. Nebo ne? Nebo je to obráceně?