Zkoušíte všem neustále zvedat náladu? Vaše toxická pozitivita víc škodí, než pomáhá

Určitě jste ho už někdy potkali nebo možná i denně potkáváte. Člověka, který je stále tak dobře naladěný, rozverný a pozitivní, že ho z míry nevyvede ani ta nejhorší zpráva, natož nějaká koronavirová krize. A když se o něčem špatném zmíníte, převede řeč jinam. V době vánočních večírků, kterých jsme letos (pro někoho naštěstí, pro někoho ke vší smůle) ušetřeni, pak takových lidí potkáváme nejvíc. Všechno je skvěloučký, pěkňoučký a bude to ještě víc v pohodě.

Jednou za čas se tohle chování vydržet dá. Zvlášť, pokud je optimista i jeho posluchač posilněn dostatečným množstvím alkoholu. Když se ale takové "přepjatě pozitivní" jednání opakuje, začíná to normálního člověka frustrovat.

Do pozitivní zdi

Pokud se takové chování snažíte zastavit racionálními argumenty, získáte pocit, že vás věčně pozitivní osoba nechce vyslechnout, že přehlíží to, co říkáte. Připadáte si, jako když mluvíte do zdi, protože od ní se dočkáte stejné reakce jako od toho věčně rozesmátého jedince, tedy žádné, nebo negativní, pokud se do té zdi snažíte narazit čelem.

Toxická pozitivita nastává tehdy, když někteří lidé používají nebo požadují pozitivní emoce nebo optimismus způsobem, který u jiných lidí vyvolává pocit útlaku.

S takovým jedincem nemůžete mluvit o vážných věcech a začínáte mít podezření, že se ten člověk až příliš aktivním udržováním dobré nálady snaží ostatním bránit ve vyjádření obav, které by jemu samotnému byly nepříjemné.

Pokud v tomto popisu někoho (nebo i sebe) poznáváte, máte podle Stephanie Prestonové, profesorky psychologie na Univerzitě v Michiganu, tu největší čest s toxickou pozitivitou.

„Toxická pozitivita nastává tehdy, když někteří lidé používají nebo požadují pozitivní emoce nebo optimismus způsobem, který u jiných lidí vyvolává pocit útlaku nebo nerespektování,“ vysvětluje profesorka Prstonová pro magazín The Healthy. „Objevuje se u lidí, kteří se aktivně snaží udržovat vlastní dobrou náladu a strkají hlavu do písku, aby násilně zabránili ostatním vyjádřit nepříjemné obavy,“ dodává.

Hranice toxicity

Pozitivita se tedy stává toxickou, když začne ostatní lidi dusit. Ten, kdo tuto pozitivitu vypouští, ostatní přehlíží, snaží se je umlčet nebo vytváří iluzi něčeho, co ve skutečnosti vlastně neexistuje. I když se podle Gail Salzové, docentky psychiatrie v newyorské nemocnici při Weill-Cornell Medical College, nejedná o klinický termín, ale spíše o druh laického výrazu, neznamená to, že toxická pozitivita neexistuje.

Pokud zjistíte, že máte tendence tuto potřebu vnucovat ostatním, že jim říkáte, jak by se měli cítit, a kritizujete je za to, že jsou příliš negativní, když s nimi chcete mluvit jen o příjemných tématech, pak je čas zařadit zpátečku.

„Je to označení pro použití obranného mechanismu, prostřednictvím kterého daný jedinec odmítá uznat cokoli, co by mohlo vyvolat negativní pocit, jako je smutek, úzkost nebo hněv,“ vysvětluje pro The Healthy Salzová. Někdo by ale mohl namítnout, že chtít se vyhnout negativním emocím a ustát nepříjemné situace je přece přirozené a často se takové jednání naopak považuje za sílu osobnosti. Jaká je tedy hranice mezi pozitivitou a toxickou pozitivitou? Velmi tenká. Pozitivita se stává toxickou v případě, že přehlíží skutečnosti a odmítá vidět protiargumenty.

Jde jim jen o sebe

Vezměme si příklad z praxe. Člověk s pozitivním přístupem vidí, že situace s koronavirem je vážná, a nezlehčuje rizika, strachu se ale snaží nepoddávat a duševní zdraví a víru, že bude zase dobře, podporuje udržováním zvyků, které mu dělají dobře – sportuje, čte si, poslouchá hudbu, zkrátka se věnuje činnostem, které ho naplňují, a kromě toho se snaží podpořit ostatní, aby se neutápěli v nicnedělání a jednali podobně.

To ale pořád neznamená, že je nevyslechne. Toxicky pozitivní člověk může naoko jednat velmi podobně, skryté rozdíly jsou ale ohromné – svým koníčkům se věnuje bez ohledu na své okolí, je mu v podstatě jedno, jak se cítí ostatní, protože mu jde především o to, aby se dobře cítil on. Ostatní svým neuváženým jednáním může ohrozit a neláme si s ním hlavu, kromě toho je nevyslechne, chtějí-li vyjádřit obavy, protože by to narušilo jeho těžce budovanou masku pozitivity, která funguje jako bariéra před okolním světem, kde číhá nebezpečí.

Jak tedy poznat, že se odkláníte od té správné "pozitivní" cesty? „Je normální, že se chcete cítit dobře a přijímat opatření k zachování vlastního duševního zdraví. Je adaptivní potlačovat negativní pocity ze situací, o nichž si myslíte, že je nemůžete zvládnout. Je také normální chtít se vyhnout negativním emocím,“ říká Prestonová. Kde je tedy háček?

„Pokud zjistíte, že máte tendence tuto potřebu vnucovat ostatním, že jim říkáte, jak by se měli cítit, a kritizujete je za to, že jsou příliš negativní, když s nimi chcete mluvit jen o příjemných tématech, pak je čas zařadit zpátečku,“ vysvětluje profesorka. Určitým vodítkem může být také to, když na vánočním večírku zůstanete u stolu, který byl původně obklopený bavícími se kolegy, po svém oduševnělém pozitivním monologu úplně sami.