Jak žít plnohodnotnější život? Zkuste si představit sami sebe na smrtelné posteli

Roman Krznaric je australský filosof, spisovatel, autor knihy Empathy: a Handbook for Revolution a zakladatel celosvětové sítě Empathy Muzeum, což je série uměleckých projektů, které nám pomáhají dívat se na svět očima jiných lidí. Na stránkách britské BBC rozvíjí svou teorii, v níž předestírá tři cesty, které nám pomohou žít plnohodnotný život. Klíčové je přitom v životě podle něj především přijmout smrt a přestat se tvářit, že neexistuje.

V prvním bodě Krznaric vybízí k zajímavému myšlenkovému experimentu, který má dvě části. Nejprve si máme sami sebe představit na smrtelné posteli. Jak bychom se cítili, kdybychom se ohlédli za vlastním životem? Byli bychom spokojení s tím, jak jsme s ním naložili? Nebo bychom cítili vinu, stesk, lítost? Takové úvahy mohou podle Krznarice podpořit změnu životního přístupu a zaměřit se na to, co můžeme dělat tady a teď. Jak říkal Winston Churchill: „Nezáleží na tom, zda se nám líbí, nebo nelíbí, jak se věci mají, záleží na tom, co s tím uděláme.“

Večeře posmrtného života

S uvědoměním toho, co bychom vlastně měli dělat a jak se chovat a rozhodovat, pomůže druhý experiment. Krznaric mu říká večeře posmrtného života a spočívá v tom, že si představíme posmrtnou večeři, kde se sejdou „všechna naše já“ – ta symbolizují rozhodnutí, volby a činy, které jsme udělali nebo neudělali, možnosti, které jsme měli, a využili je nebo nevyužili.

Lidstvo a společně s ním i náš vlastní život jsou jen jedním písmenkem v ohromné knize celého vesmírného příběhu.

Jsme tam „my, kteří jsme dokončili školu a učili se na zkoušky“, „my, kteří jsme odešli z prvního zaměstnání a šli za svým snem“, „my, kteří jsme se stali alkoholikem“, „my, kteří jsme málem zemřeli při autonehodě“. Každý si tam může dosadit „to své já“ a rozhlížet se po všech alternativách. Některé jsou sympatické, jiné působí samolibě a protivně, u dalších můžeme mít pocit, že to zkrátka ani nemůžeme být my. Se kterými z nich bychom se skutečně rádi setkali a popovídali si s nimi? Kterým bychom se naopak nejraději vyhnuli? Kterým závidíme? Mezi těmito mnoha verzemi našeho já podle Krznarice určitě existuje někdo, kým bychom chtěli být a kým se můžeme stát. Toho máme následovat.

Velký řetěz života

Druhým způsobem, jak dát naší existenci smysl, je podle Krznarice čerpání z moudrosti domorodých kultur, jejichž pohled na svět rozpouští bariéry mezi životem a smrtí a nabízí pocit transcendence, tedy přesažení sebe sama. Pro inspiraci uvádí koncept Maorů, novozélandských domorodců, známý jako whakapapa, což je maorský název pro „linii“ či „genealogii“. Je to myšlenka, že všichni jsme spojení ve velkém řetězci života, který spojuje přítomnost s minulostí i budoucností. Podle whakapapy světlo přítomnosti osvětluje čas v širším měřítku a umožňuje nám vidět v krajině času minulosti i budoucnost, tedy ty, kteří již zemřeli, ale i ty, kteří se teprve narodí, vyrostou, stanou se dospělými.

Tento druh myšlenkového experimentu nám může pomoci překonat hranice vlastní délky života a dostat se do kontaktu s moudrostí whakapapy. Všichni jsme součástí velkého řetězce života a uznáním našeho místa v něm začneme rozšiřovat náš smysl pro to, co představuje „nyní“, a posuneme se od dosavadního plochého a mělkého vnímání přítomnosti k mnohem delšímu „nyní“, které v podstatě zahrnuje celou krajinu času a trvá po celá desetiletí, staletí, a dokonce tisíciletí. Taková přítomnost nám dává pocit odpovědnosti za dědictví, která zanecháváme generacím zítřka, při respektování generací minulosti.

Cesta do hloubky času

Vztah se smrtí a časem můžeme také přehodnotit pomocí perspektivy „hlubokého času“, jak říká Krznaric. To lze učinit tím, že si uvědomíme, že lidstvo a společně s ním i náš vlastní život jsou jen jedním písmenkem v ohromné knize celého vesmírného příběhu. Hloubka času, který je za námi, je nezměrná, stejně jako ta, jež je teprve před námi.

Co udělat, aby se tady našim potomkům dobře žilo? Jak se již nyní stát předkem, na kterého budou další generace s láskou vzpomínat?

Jakákoliv stvoření, která mohou existovat za pět miliard let, se od nás budou lišit třeba stejně jako my od prvních jednobuněčných bakterií. Přijetím této skutečnosti a respektováním velikosti celku, který nás převyšuje a vše přesahuje, se nám může ohromně ulevit. O čemž opět hovoří i jógová filosofie, ostatně i křesťanství s nezměrnou Boží láskou, v níž vše splývá.

S tím vším opět souvisí nutnost přijmout zodpovědnost za to, co přijde po nás. Když se podíváme, jak jsme jako lidstvo za pouhá dvě staletí průmyslové civilizace kvůli ekologické slepotě a smrtícím technologiím ohrozili dosavadní fungování světa, jehož vývoj trval miliardy let, může nás z toho mrazit v zádech.

Takže, co udělat, aby se tady našim potomkům dobře žilo? Jak se již nyní stát předkem, na kterého budou další generace s láskou vzpomínat? Možná abstraktní úvaha, která má ale reálné dopady, a ty můžeme ovlivnit právě tady a teď. Jak se tedy chovat, abychom sami sobě mohli být přítelem? Aby na nás byli pyšní mrtví prarodiče i děti, které se nám či našim dětem teprve narodí?