Pokud je váš šéf normální, není problém se za rozjitřené emoce omluvit. Těm, kteří ovšem pláčou víckrát týdně, většinou není pomoci

Přečteno 1005x

Rozbrečeli jste se v práci před šéfem? Nebo se váš podřízený rozbrečel před vámi? I když to může na první pohled vypadat jako konec světa, vězte, že není. I tyhle situace lze zvládat s grácií. Ten, kdo někoho rozbrečí, se může elegantně omluvit a nakonec se ještě ukázat jako správný a chápavý zaměstnavatel. Horší ovšem je, když už pláč narušuje normální fungování na pracovišti.

Související…

Může chodit ředitel do práce v kožené bundě? Někdy i musíTechnika Pomodoro: Jak zvládnout co nejvíc práce s radostíJak se správně rozhodnout, zda je čas na změnu práce

Taky v sobě máte zakořeněný pocit, že slzy a silné emoce na pracoviště prostě nepatří? Skutečnost je však taková, že se v práci prostě brečí. A brečí se hodně. Na tom vlastně není nic překvapivého. Práce dokáže být pořádně stresující, plná zklamání a mnoho lidí k ní chová skutečně hluboký emocionální vztah.

Pustíte to před šéfovou

Společnost nás učí, že „být profesionál“ znamená nedávat určité typy emocí najevo, zvláště pak ty, které by mohly poškodit náš „vyrovnaný vzhled“, kterým se snažíme na druhé působit. Nutno si přiznat, že propuknout nečekaně v hlasitý pláč je s tímhle obrazem trochu v rozporu.

Psycholožce Alison Greenové, která se na svém webu Ask a Manager deset let věnuje nejrůznějším otázkám a vztahům na pracovišti, často chodí dotazy, jež se týkají řešení emočně náročných situací. Některé z nich nyní zveřejnila v článku psaném pro server Slate. Nedávno se jí jedna ze čtenářek svěřila s nepříjemnou událostí, kdy se rozbrečela přímo před svou šéfovou: „Celý náš tým je přepracovaný. Máme před sebou příliš projektů a nedostatek kapacit. Management si to uvědomuje a pracuje na nabírání nových lidí. Moje šéfová se snaží ubrat mi co nejvíc úkolů, ale dokud nepřijmeme další posily, zůstane to teď prostě tak, jak to je,“ popsala čtenářka Greenové.

Moje reakce byla neprofesionální a myslím si, že jasně ukazovala, že prostě nejsem schopná zvládat takové množství práce.

„No a minulý týden se stal průšvih, který měl hodně nepříjemné důsledky. Měla jsem mu zabránit, ale všechno se seběhlo tak rychle a já byla tak zavalena povinnostmi, takže jsem to prostě nezvládla. Nikdo mě za to neviní, ale já se kvůli tomu cítím fakt špatně. Když jsme to pak se šéfovou řešily, úplně jsem se složila. Šéfová se mě snažila podpořit, jak jen to šlo. Jenže já to pořád nedokážu zpracovat. Moje reakce byla neprofesionální a myslím si, že jasně ukazovala, že prostě nejsem schopná zvládat takové množství práce. Jak se přes to teď můžu přenést?“

Strach a úleva

A zpráva tohoto typu nebyla jediná, kterou Alison obdržela: „Včera jsem se při soukromém rozhovoru se šéfovou rozbrečela. Měla nějaké připomínky a nápady ohledně toho, co bych měla zlepšit, a řekla mi, že ještě nejsem tam, kde si představovala, že se za uplynulé dva týdny dostanu. Nejsem u sebe na tenhle typ reakcí zvyklá, ale prostě jsem se dala do pláče a nemohla to zastavit,“ popisuje další žena.

Měla bych se jí jít omluvit, nebo bude pro obě lepší předstírat, že se tohle nikdy nestalo?

„Byla to kombinace strachu, překvapení a trocha úlevy nad tím, že konečně přesně vím, co se vlastně ode mě chce. Ale to mě neomlouvá, měla jsem si to buď ustát, nebo se za to alespoň omluvit. Šéfová byla soucitná, ale i tak jsem ji vystavila nepříjemné situaci a nechci, aby mi to v budoucnu nějak přitížilo. Měla bych se jí jít omluvit, nebo bude pro obě lepší předstírat, že se tohle nikdy nestalo?“

Dám si sklenici vody

Nejistota ohledně toho, jak dát věci po takovém výbuchu zpátky do pořádku, je zcela přirozená, píše Greenová. Většina šéfů si uvědomuje, že emoce v práci můžou být opravdu hodně napjaté, zvlášť když se k nim přidá ještě stres. Je jasné, že nechcete propuknout v srdceryvný pláč pokaždé, když dostanete zpětnou vazbu, jednorázový záchvat však vaši pověst určitě nezničí.

Pokud se vám něco takového stane, je určitě lepší postavit se k takové situaci čelem než předstírat, že se to nikdy nestalo. V dané situaci můžete říct něco jako: „Tohle téma je pro mě náročné, ale chci v něm pokračovat.“ Nebo: „Tohle mě opravdu hodně zasáhlo. Vadilo by vám, kdybychom to na chvíli přerušili, a já bych si skočila pro sklenici vody?“ Férový šéf určitě ocení, že jste k tomu přistoupili právě takhle. Pak je na čase to celé hodit za hlavu a posunout se dál.

Koupelnový trik

Třeba budete mít štěstí a vaše nadřízená zareaguje podobně elegantně jako šéfová z tohohle příběhu: „Byla jsem pod opravdu silným stresem z důvodů, které se úplně nevztahovaly k mojí práci. Hlásila jsem se na školu, měli jsme nějaké rodinné trable, šéfová o tom všem věděla. Pak se mi jednou v průběhu našeho pravidelného meetingu trochu zamlžily oči. Jak na to reagovala? Ani ji nenapadlo zeptat se ‚Jste v pořádku?‘ nebo ‚Tak co se děje?‘. To jsou totiž ty nejzaručenější způsoby, kterými toho, kdo se zuby nehty snaží udržet kontrolu, úplně rozložíte,“ popisuje další čtenářka.

„Místo toho se vysmrkala, čímž mi nenápadně ukázala, kde je krabice s kapesníčky, a oznámila mi, že jde čůrat, jestli bych na ni v její kanceláři nemohla chvilku počkat. Tenhle její koupelnový trik mi dal 30 vteřin na to, abych se sebrala. Úplně přirozeně zareagovala na to, že jsou lidé občas smutní, aniž by z toho dělala velkou vědu. Zachovala se jako naprostý profesionál.“

Napadá vás něco, co byste mohla udělat, aby vaše reakce neztěžovaly naši spolupráci?

Pokud by se vám ovšem danou situaci nepodařilo společně vyřešit hned na místě, můžete za svým nadřízeným později přijít s omluvou: „Cítím se teď trochu trapně ohledně mé včerejší přehnané reakce a doufám, že mě omluvíte. Jen chci, abyste věděl, že jsem za naši konverzaci ráda a opravdu o ní přemýšlím.“ Hlavně ta poslední část je zvlášť důležitá. Váš šéf se tak nebude muset bát, že jste vaši poslední konverzaci úplně nepobrali, nebo že se bude muset pokaždé připravit na záplavu slz, pokud s vámi bude chtít otevřít nějaké citlivější téma.

Chronická plačka

Je pravda, že chronický pláč na pracovišti může znamenat velký problém. Může být rušivý a kolegové pak za takovým člověkem raději nechodí s jakýmkoli náročnějším tématem, popisuje Greenová a nabízí další příběh. „Mám kolegyni, která v práci pláče opravdu často. Kdykoli se věci nedějí úplně podle jejích představ, začne okamžitě brečet a mluvit o tom, jak je neschopná. Ostatní pak mají pocit, že jimi manipuluje. Vyzkoušeli jsme už skoro všechno, ale pomalu mi dochází trpělivost.“

Pokud se pláč u zaměstnance neustále opakuje, pak skutečně brání normálnímu fungování v práci a je potřeba to začít řešit. Někdy je dobré zaměstnanci připomenout, že „vyrovnané a profesionální chování“ je požadavek na práci jako každý jiný. Nebo jít rovnou k věci: „Když takhle často silně emočně reagujete, je pro nás náročné se pak ve spolupráci s vámi někam pohnout. Napadá vás něco, co byste mohla udělat, aby vaše reakce neztěžovaly naši spolupráci?“ Pokud se dotyčná osoba rozbrečí, pak už asi není co řešit.

foto: Shutterstock, zdroj: Slate

Klára Ponczová

Klára Ponczová

Klára odešla pracovat z Googlu za bar, z baru do školky a ze školky do Flowee. Občas se jí teď stýská po dětech. A alkoholu.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.