Pátek Karla Křivana: Strach z tištěných slov? Bojme se spíš neznalosti

Už jsem si párkrát říkal, jestli nemám zbytečně velkou knihovnu. Čím dál víc podléhám kouzlu audioknih nebo vůbec textům digitálním. Na ty staré kousky, většinou zakoupené v první polovině devadesátek v nadšení z možnosti číst věci dosud nepřístupné, sahám čím dál tím méně.

Opravdu se na ni jen práší, navíc když jsou na hromádkách vedle knih mladší kousky, darované mi k různým svátkům, na které nepřišel čas, protože mám většinou cosi důležitějšího na práci než si přečíst něco od chytřejších či problému znalejších lidí. A když potřebuji nějaký ten vhodný citát, tak je rychlejší jej najít ve vyhledávači než listovat stránkami a vzpomínat, kdepak to byla ta věta vhodná do prezentace, textu či jen víkendového přemýšlení.

Jak to zaktualizovat

Začínám být ale nakonec rád, že mám velkou knihovnu plnou starých vydání, když na digitálních platformách čtu, že „aktualizace textu“ je nezbytná. Tento mrazivě orwellovský termín použil diskutující na Twitteru, když obhajoval zasahování do děl starších autorů, kteří popisovali dobu, jakou žili oni, a používali výrazy tehdy lidmi vyslovované.

Tím, jak svěřujeme vše důležité světu digitálnímu, vzrůstá moc těch, kteří jej ovládají a mají klíče od knihoven.

Žijeme v době uhlazené, kdy klacíky z cestiček musí být odstraněny dříve, než člověk do lesa vstoupí, aby procházka probíhala dostatečně kochavě a bezproblémově. Problém je, že pak už nejdeme skutečným lesem. Papež František použil v jiné souvislosti termín „elegantní katolík“, který se mi moc líbí. Nemyslel jej vůbec pochvalně, ale přesně jako popis lidí, kteří dělají vše dobře a podle pravidel, leč víru nemají v srdci, nýbrž jen na povrchu. A o ten povrch a jeho hebkost, obraz a jeho všeobecnou přitažlivost, o to nám nyní především jde. Hlavně žádné ostré hrany, které by při dotyku bolely, nebo nepříjemné otázky, třeba o našich předcích a době, ve které žili.

Kam zajde hlupák?

Zasahování do cizích textů je neskutečná arogance. Znám a nemám rád tenhle typ lidí, kteří většinou nepochopí podstatu řečeného či napsaného, neznají kontext, ale všimnou si ve vaší prezentaci nebo zaslechnou v řeči cosi nepatřičného a hned to opravují a mění, aniž tuší, že tím jen odhalují vlastní neznalosti či nedostatečný „intelektuální potenciál pochopit problém“, kterýžto kouzelný termín používal v jasnozřivém seriálu Jistě, pane ministře sir Humphrey Appleby.

Pokusy neználků a všeználků vylepšovat cizí tvorbu tu byly vždy. Důraz na obal místo obsahu také není nic nového. Tím, jak svěřujeme vše důležité světu digitálnímu, vzrůstá moc těch, kteří jej ovládají a mají klíče od knihoven. Je to stále stejný příběh, který ve Jménu růže geniálně popsal v osobě knihovníka Umberto Eco. Ta kniha je v mé knihovně také a její obal je notně pochroumaný a potrhaný.

Ke svobodné společnosti patří možnost číst a vidět díla předků tak, jak byla napsána. Rozumný člověk ví, co čte, nebo na co se dívá, zná, v jaké době to bylo napsáno a co byl autor zač. Hlupák většinou do knihovny nezajde. Ale za to může být lépe ovládán. To je, oč tu jde. A je jedno, jestli šlo o středověký klášter kdesi v italských horách, nebo nyní o úložiště kdesi ve virtuálních oblacích.