Na halucinační trip vás nevezmou jen drogy, dokáže to třeba i blikající světlo

Halucinace vyvolává také celá řada psychických a fyzických stavů, které s užíváním drog nemusí mít nic společného. Neobvyklé nejsou při horečkách a migrénách, běžné jsou při malárii a hlásili je také někteří pacienti s těžkým průběhem covidu. „Vyvolávat je může také demence, schizofrenie i některá oční onemocnění,“ říká Prem Subramanian, profesor oftalmologie z Coloradské univerzity. U některých lidí byly v souvislosti se ztrátou sluchu zaznamenány hudební halucinace, u jiných se údajné halucinace objevily v souvislosti se zármutkem nad úmrtím partnera. Dotyční byli přesvědčeni o tom, že je partner i po smrti nadále navštěvuje a hovoří s nimi. Halucinace však mohou mít i lidé vystavení velmi jasnému nebo blikajícímu světlu.

Proč přesně tyto iluze vidíme, zatím není úplně jasné. Ale o tom, co se během nich v mozku odehrává, už díky srovnání halucinací vyvolaných drogami, nemocemi a jinými podněty máme nějakou představu. Například lesk sněhu by mohl vysvětlovat, proč někteří polárníci a horolezci tvrdí, že během bílé tmy vidí podivné postavy, které je sledují. Sir Ernest Shackleton se o tomto pocitu zmínil ve svém deníku z antarktické expedice Jih v roce 1919. Zápis uvádí: „Během toho dlouhého a úmorného pochodu, trvajícího 36 hodin, se mi často zdálo, že jsme čtyři a ne tři.“

Jedním z vysvětlení by mohl být Ganzfeldův efekt. Pokud jsme vystaveni souvislému, stejnorodému podnětu (například světlu o jedné vlnové délce), náš mozek se snaží dát signálu smysl, přidává do něj informace, které tam nejsou, a vytváří tak halucinace.

Dreamachine

„Skutečnost, že blikání světla vyvolává i přes zavřená víčka představy barev, tvarů a pohybu, je jedním z nejstarších poznatků neurovědy,“ říká Anil Seth, profesor neurovědy na Sussexské univerzitě a vedoucí vědec umělecko-vědeckého projektu Dreamachine.

zdroj: Dreamachine

Projekt byl vytvořen na základě stejnojmenného přístroje z roku 1959, do kterého vynálezce Brion Gysin vkládal naděje, že „vystrnadí televizory ze všech amerických domácností“. Redaktor BBC William Park se jej odvážil vyzkoušet na vlastní kůži a svůj zážitek popsal takto: „Samotný stroj je dvoupatrová modrá osmiboká krabice. Asi dvacet účastníků je zavedeno přes závěs do kruhové centrální místnosti. Po obvodu místnosti jsou zakřivená sedadla, která se sklápějí dozadu, takže účastníci mohou hledět vzhůru ke stropu. Uprostřed stropu je plochý bílý kotouč, který vydává jemnou záři a kolem něhož je kruh velkých světel ne nepodobných těm v divadle.

Lehnu si na sedadlo. Zážitek začíná pomalou elektronickou hudbou, která se line z reproduktorů za mnou. Světla pohasínají a já jsem překvapen, jak jsou jasná. Přimhouřím oči, ale stejně je to trochu nepříjemné. Přes víčka mi jasné bílé světlo připadá růžově oranžové. Pak světla začnou stroboskopicky blikat. Růžově oranžová se střídá se záblesky modré, pak se oranžová a modrá barva začnou překrývat a po několika minutách si všimnu, že vidím pruhy a křížové vzory.

Jak se hudba mění, z pruhů, které vidím, se stávají vlny. Za barevnými vlnami začínám vidět malé bílé skvrny jako vesmír hvězd, které víří. Pak se hudba změní a barvy ji následují. Scéna teď vypadá jako pouštní krajina – béžová a hnědá, táhnoucí se do dálky – až na tmavé věžáky na obzoru, ke kterým letím. Netuším, jestli se frekvence stroboskopů změnila, ale tvary, které vidím, se mění neustále.

Netuším, jak dlouho už stroj běží a jak dlouho ještě zbývá. V jednu chvíli si všimnu, že už skoro nevnímám, co vidím, a napadne mě, jestli jsem na chvíli neusnul. Poušť teď nahradily pestrobarevné geometrické tvary jako jednoduchý kaleidoskop nebo abstraktní teselovitá vitráž. Jsou tu jasné limetkově zelené, žluté, modré a červené barvy. Tvary se pohybují směrem ke mně, jako by se okno rozpadalo. Vzpomenu si na průvodce, který mi na začátku vysvětlil, že všechny barvy, které vidím, vytváří můj mozek. Je to zatím nejpodmanivější část zážitku, a když se scéna změní na něco jiného, barevnost vitráží mi chybí.

Hudba a světla pak náhle zmizí a průvodci nám oznámí, že zážitek je u konce. Porovnával jsem své zážitky s jiným účastníkem, a přestože zde byly podobnosti – pocit 3D prostoru, vířící hvězdy a galaxie a geometrické tvary – je také jasné, že naše cesty myslí byly zcela odlišné.“

Co se dělo v mozku

Záblesky modré, které vnímal zpočátku, způsobila nadměrná stimulace světelných receptorů v sítnici. Překrývání barev a vidění vzorů způsobilo stroboskopické osvětlení. Vizuálně jde o jednoduché halucinace, které vznikají pravděpodobně v primární zrakové kůře.

Halucinace, které vycházejí z primární zrakové kůry, jsou více neforemné. Budou to jiskry, světla a tvary. Komplexní halucinace však mohou být bizarní a děsivé, mohou obsahovat obrazy tváří, lidí nebo předmětů.

„Frekvence stroboskopu určuje sílu halucinace tím, že se synchronizuje s frekvencí mozkových vln v této oblasti mozku. Nejúčinnější frekvence se pohybují kolem 10–15 Hz. Nikdo přesně neví, jak Dreamachine funguje, víme jen, že ano. Mohlo by to být tím, že mozek neočekává žádný vizuální signál, oči jsou zavřené, ale přesto dostává nějaké informace, protože světlo je velmi jasné. Snaží se tento vizuální vstup pochopit, ale nedokáže mu dát velký smysl,“ říká Seth. Další výzkumy naznačují, že frekvence může určovat i viděné tvary. Při frekvenci 20–30 Hz někteří lidé uvádějí spirály, vlny, soustředné kruhy a čáry, zatímco při frekvenci 10 Hz klikaté obrazce nebo obdélníky.

Jak působí drogy

Proč jsou však vize vyvolané drogami nebo léky mnohem výraznější? Například ayahuasca a toxin ropuchy třtinové obsahují neurotransmiter DMT, který je úzce příbuzný serotoninu, melatoninu a psilocybinu. DMT, psilocybin a laboratorně vyrobený halucinogen LSD aktivují serotoninové receptory v našem mozku, což je zřejmě jednou z příčin komplexních zrakových halucinací a některých tripových účinků psychedelik.

Halucinace vyvolané drogou bývají různé, od jasně barevných geometrických tvarů, jako jsou mříže, pavučiny, tunely a spirály, až po výjevy nebo krajiny, které mohou obsahovat lidi, zvířata, duchy, mimozemšťany a příšery. Mezi prvními typy halucinací a aurou, kterou znají lidé trpící migrénou, existují podobnosti.

„Halucinace, které vycházejí z primární zrakové kůry, jsou více neforemné,“ říká Subramanian. „Budou to jiskry, světla a tvary. Komplexní halucinace však mohou být bizarní a děsivé, mohou obsahovat obrazy tváří, lidí nebo předmětů. Tyto halucinace jsou vyvolané drogami nebo někdy léky, ale mohou být také příznakem několika nemocí od schizofrenie po demenci,“ uzavírá.