Čtvrtek Zdeňka Strnada: Když říkáme pandemie obezity, není to nenávist k tlustým

Podle údajů Světové zdravotnické organizace je miliarda lidí obézních. Třetina z toho jsou dospívající, desetina pak děti. A situace se nejen kvůli covidu bude zhoršovat. Organizace World Obesity Federation uvádí, že v roce 2030 bude na světě čtvrt miliardy obézních dětí. V Česku jsme na tom ještě hůř. Problémy s váhou má každé čtvrté dítě a do roku 2030 jich může být až 275 tisíc.

Přitom obezita je průkazně zdraví nebezpečná. Pojí se s ní riziko vysokého krevního tlaku, poruch metabolismu nebo cukrovky a mnoha dalších civilizačních chorob. Drtivá většina odborníků je zajedno v tom, že být obézní je něco, s čím by měl člověk něco dělat. Když vyloučíme ty, kteří mají pro obezitu fyzické predispozice a kterých je u obézních lidí velmi malá část, může za "suboptimální váhový stav" vždy jeden a ten samý základní princip. „Energetický příjem převyšuje energetický výdej. Jednoduše řečeno, tělo dítěte nezvládne spálit vše, co snědlo a vypilo. Zásadní roli v rozvoji obezity sehrávají špatné stravovací návyky a nedostatek pohybové aktivity dítěte,“ říká odbornice na výživu Mgr. Kateřina Ondrušová.

Kritika obezity není nenávist

Je pak v situaci, kdy si zaděláváme na opravdu hodně velký problém, v pořádku říkat, "mějte se rádi takoví, jací jste"? Je vůbec přípustné říkat "obezita dětí není jen estetická vada"? Když si na jednu stranu postavíme prokazatelně se zhoršující zdravotní stav populace z hlediska dopadů obezity a na druhou stranu adoraci celebrit typu Tess Holliday, která měří 165 centimetrů, váží 130 kilogramů a prezentuje se slovy, „vážím nejvíc, co jsem kdy vážila, musela jsem se dostat na svou maximální váhu, abych začala milovat sama sebe“? Je správný výrok organizace Druhá Směna, která tvrdí, že používání výrazu „pandemie obezity“ je výrazem nenávisti k tlustým lidem?

Stejně špatné jako se někomu vysmívat, že je tlustý, je říkat, že obezita je vlastně v pořádku, protože se máme mít rádi takoví, jací jsme. Což v důsledku znamená, netřeba na tom nic měnit.

Je správné označovat kritiku nezdravého způsobu života za (nepřípustný) fat shaming? Vzhledem k tomu, jaká nebezpečí představuje nadměrná tělesná váha pro společnost jako celek, je nepřípustná jakákoliv omluva a ospravedlnění obezity způsobené tím, že necvičím, přežírám se, krmím se nekvalitními potravinami a mám příjem energie násobně vyšší než výdej.

Samozřejmě, příčiny obezity mohou ležet i jinde, například v duševní poruše či v nemocech. I přesto ovšem platí, že drtivá většina případů obezity je způsobena nedostatkem pohybu a nesprávnou životosprávou. Teze o tom, že stravovat se zdravě znamená stravovat se draze, byla již dávno vyvrácena.

Chybí předmět „zdravá výživa“?

Můj kamarád a výživový poradce Miroslav Mlejnek říká: „Roky ve školách biflujeme data konce třicetileté války a podpisu Zlaté buly sicilské, ale nikoho nenapadne začít učit děti zdravou výživu.“ A o tom to všechno je. Mladí lidé přejímají vzory svých rodičů a společnosti, aniž by k tomu měli odpovídající odbornou zpětnou vazbu. Chybí vzdělání a osvěta, a i proto může část dětí trpět anorexií, protože se chtějí podobat stále ještě přežívajícímu ideálu podvyživených modelek, a část na nadváhu prostě kašle, protože je jim to prostě jedno.

Jenže stejně jako není "role model" pro mladou generaci vyhublá modelka se 40 kilogramy, nejsou jimi ani ti, kteří svou ne nutnou nadváhu či obezitu omlouvají hesly "máme se rádi, jací jsme". Ten první přístup už opouštějí i ty největší modelingové agentury a zodpovědní zadavatelé reklamy, ten druhý pak zůstává právem na periferii názorových proudů. Je to jednoduché. Stejně špatné jako se někomu vysmívat, že je tlustý, je říkat, že obezita je vlastně v pořádku, protože se máme mít rádi takoví, jací jsme. Což v důsledku znamená, netřeba na tom nic měnit. Nebezpečné proudy jsou oba. Bohužel. A okrajové také. Naštěstí.