Kickboxerka Martina Ptáčková: Jsem bojovnice, trénuju, ale ráda taky předvádím šaty

Na konci roku 2021 proběhla druhá z konferencí Nad skleněným stropem, kterými chce hlavní město Praha nastartovat debatu o nerovnoměrném zastoupení žen v politice, byznysu i společnosti obecně. Výrazem „skleněný strop“ se označuje neviditelná bariéra, která ženám brání v kariéře, vzdělání a životním uplatnění. Na konferencích pak hlavní město představuje ženy, které dokázaly, že výraz skleněný strop patří do 20. století, ne do moderní doby. Na prosincové konferenci vystoupily Lin Ching-Yi, taiwanská politička a ředitelka organizace Women's Link, herečka a diplomatka Magda Vášáryová, šéfredaktorka webového magazínu Heroine.cz Anna Urbanová, šéfredaktorka deníku SME Beata Balogová a také kickboxerka Martina Ptáčková. Právě její příspěvek do diskuse níže přinášíme.

My ženy dokážeme všechno na světě. Můžeme se dostat do vesmíru a možná ještě dál, můžeme být kosmonautkami, zvěrolékařkami, hasičkami… Vším, čím budeme chtít. I když nám třeba ze začátku nikdo nevěří. Ovšem nekoukat přitom doleva ani doprava také není správná cesta. A v rámci rovných šancí to platí mnohonásobně.

Při tréninku s bratrem Josefem (foto: Zdeněk Strnad)

V Čechách často řešíme zbytečnosti a na důležitější témata nezbývá čas. Ano, teď mluvím o platové nerovnosti, sexuálním obtěžování… Moje kamarádka byla nedávno na semináři, kde se řešilo oslovování dětí. Má se říkat „milí kluci a holky“, nebo „milé holky a kluci“? Máme se bát, když se někde objeví slovo feministka? Pokud se budeme zaměřovat na formální věci a ne na podstatné záležitosti, jako je třeba rozdíl v odměňování, tak se nikam neposuneme.

Já jsem s bojovými sporty začínala kvůli tomu, že jsem si jako holka dost užila se šikanou.

Hodně se u nás řeší také kvóty čili zastoupení žen v politice nebo ve vyšším managementu společností. Spousta z vás se mnou nebude souhlasit, ale zásadní je podle mého názoru kvalifikace a schopnosti, ne pohlaví. V dané pozici se od vás přece neočekává, že budete ženou či mužem, ale že budete plnit určité odborné úkoly – a to je podle mého názoru to nejdůležitější.

Buďte trpěliví a neberte si věci osobně

Já osobně zastávám několik rolí. Jsem sportovkyně, jsem trenérka, působím v ozbrojených složkách, ale také předvádím šaty, ráda cestuji… A hlavně se nikdy nevzdávám. Železná trpělivost, nezlomná vůle jít si za svým – to je nejlepší recept na proražení jakéhokoliv skleněného stropu. A to i v případech, že vám to třeba zpočátku moc nejde. Ženy to často vzdávají, když se jim něco nepovede, muži to zase zkoušejí pořád dokola, i když na to nemají. Já to třeba mám tak: Když mi někdo řekne, že na to nemám, protože jsem holka, tak mě to ještě víc namotivuje, abych mu ukázala, že to tak skutečně není. A místo toho, aby mi to ublížilo, mě to naopak posiluje.

Martina Ptáčková

Osminásobná mistryně světa v bojových sportech je první Češkou, která vyhrála titul mistryně světa v hand to hand combat, kde také jako první Evropanka získala černý pásek. Zařadila se mezi 24 nejvýraznějších osobností roku, byla oceněna časopisem Forbes. Trénuje v NATO v Bruselu, kromě toho také navrhuje šperky, předvádí šaty, pořádá různé charitativní projekty apod. Je Vyslankyní dobré vůle Ministerstva zahraničních věcí, kdy pořádá společně s bratrem různé projekty pro děti a ženy.

Ničemu také nepomáhá, pokud si bereme věci příliš osobně. K nám do kurzů sebeobrany a bojových sportů chodí holky, které si třeba dřív moc nevěřily, a je někdy velký problém stereotypy a nedostatek sebedůvěry odbourat. Ale jde to, o čemž svědčí úspěchy holek, které trénuju. Malé drobné holky a dokážou se poprat tak, že někdy i o hodně starší pánové jen koukají. A to je nejlepší odpověď na jakékoliv hloupé kecy typu „holky patří ke sporáku“.

Jak kluci, tak holky mají své výhody a nevýhody. Mám spoustu kamarádek, které nechtějí být ve vrcholných pozicích, nechtějí v ničem vyčnívat, chtějí být u rodiny. Mám jim něco nutit? Určitě ne. Já třeba chci mít kariéru i rodinu. A takhle to má hodně z nás. My se nemáme snažit úplně vyrovnat mužům, máme se držet samy sebe, dělat si to, kam nás srdce a vůle táhnou, a jít si za tím. A hlavně si nemáme všímat toho, jaké role nám přisuzují ostatní. Média nám říkají, co máme a co nemáme dělat. Proč bychom měli mít děti, proč bychom je neměli mít… Přiznám se, že v tomto je podle mého názoru nastavena společnost hodně zvláštně. Každý se stará spíše o druhé než o sebe.

Gentlemanství dneška je problém komfortní zóny

Co dnes znamená gentlemanství? Když jdu do dveří a muž mi podrží dveře? Když mi pomůže do kabátu? Hranice je hrozně tenká, každý to má nastaveno jinak a spousta lidí se bojí vystoupit z komfortní zóny názoru, který zastává a ve kterém mu je dobře. Lidé se prostě bojí změny a nechtějí měnit návyky. Spousta lidí si říká: Proč bychom to řešili, když to u nás takhle funguje už dlouho? Ona ta chuť s tím něco dělat je, problémem jsou lidé, kteří se tváří, jako by se jich to netýkalo. Ale týká.

A ještě větším problémem jsou lidé, kteří „mluví a neřeší“. Já jsem se nedávno vrátila z Uzbekistánu, kde stejně jako v Česku trénuju mladé holky. A tam to funguje úplně jinak. Když něco chcete, tak si o to řeknete a řeší se to hned. A je úplně jedno, v jaké jste pozici. U nás se utápíme v nekonečných diskuzích a to je škoda.

Kluci a holky trénujou stejně, odměny mají ale jiné

Přijde mi, že se neustále srovnáváme. Co je těžší – vychovávat děti, nebo chodit do práce? Všechno má své plusy a mínusy, je to prostě těžké. Já jsem s bojovými sporty začínala kvůli tomu, že jsem si jako holka dost užila se šikanou. Nechtěla jsem být bojovnice, nechtěla jsem dělat vrcholový sport, navíc takový, jaký dělám… I proto, že jsem často slýchala, jak bojové sporty nejsou pro holky. Že je to divné, když se holka pere v ringu. I dnes si občas přečtu, že nemám být v gymu, ale spíš v kuchyni. A dřív mi to říkali i někteří trenéři! Na jednu stranu mě to štvalo, a tak jsem se snažila, abych v naší skupině byla nejlepší, aby mě mezi sebe vzali. Dnes je situace jiná. Máme stejné tréninky s klukama, všechno děláme stejně.

Odměňování v bojových sportech není úplně fér, kluci mají větší odměny. Některé holky to může odradit, ale já jsem bojovnice, já se nevzdávám.

Tedy… s jedním rozdílem. Hand-to-hand combat je sport se základy v armádě. Cvičí ho ozbrojené složky v Uzbekistánu, Rusku a dalších státech, cvičí ho holky a kluci. A ano, kluci mají odměny větší než holky. Přitom tréninky, mise, semináře, to všechno máme stejné. Když jsem dělala zkoušky na černý pásek, byly na mě kladeny stejné nároky. Je to možná tím, že je u kluků větší konkurence. A také je problém u sponzorů, ti raději koukají na zápasy kluků. Je to hrozně složité, ale společnost by měla sporty podporovat obecně a odměňování, které teď není úplně fér, by se mělo narovnat. Dneska může některé holky odradit. Ale já jsem bojovnice a já se nedám. A každý, kdo nechce sklánět hlavu, by se k tomu měl postavit stejně.

Táta nikdy nedělal rozdíly

Hlavně je důležité nebrat si ty hloupé řeči osobně. Když si to nebudete připouštět k tělu, nijak vás to nepoškodí. Mně to třeba do očí nikdo neřekne, spíš jsou všichni hrdinové na internetu. Ale já se zase neberu ani nijak vážně, kolem mě se netočí celý svět. Ani kolem vás ne. Uvedu příklad: Právě jsem se vrátila z mise v Uzbekistánu, kde jsme měli hodně nepříjemného trenéra. Řval na nás, byl extrémně drsný. Mám si to brát tak, že mě chce zlomit? Ne, on z nás všech chce vyždímat co nejvíc, chce nás namotivovat. Což je pro nás holky hrozně důležité, protože jak říkám – máme víc než kluci tendenci věci vzdávat. Je to ale jen a jen na nás, jak se k tomu postavíme. Uděláme krok zpátky, jak se od nás čeká? Ne! Musíme zvednout hlavu a jít dál.

Silná žena se nebojí ničeho. Ani vlků. Bojovnice Martina každopádně ráda předvádí také šaty. Zde na snímku módního fotografa Jindřicha Knebla

Nás s bráchou v tomto hodně ovlivnil táta. Vždy se nás snažil vychovávat podobně, nikdy mezi námi nedělal rozdíly. Všechno jsme vždy dělali společně, to mi také hodně pomohlo. Nechtěl, abych byla bábovka, chtěl, abych si nikdy nenechala nic líbit. Ale to jsem já. A já vím, že nežiji v ideálním světě. Pořád jsou tady problémy, pořád nejsou ženy brány ve všech případech na stejné úrovni jako muži.

A já bych se jednou chtěla probudit do světa, kde bychom neřešili, jestli má být žena v práci, nebo v kuchyni. Kde budou muži cítit stejnou odpovědnost za skloubení kariéry s rodinou jako ženy. Kde se ve školce nebudou muset holky ptát, proč dostali míň dárků než kluci. Kde budou ženy cítit, že mají podporu ode všech, že je to prostě přirozené, že to je nový standard. Protože zatím to tak není. A já si moc a moc přeju, aby tomu tak jednou bylo. Jsme v tom kluci i holky dohromady, bude to ještě nějakou dobu trvat. Ale dáme to.