Česko patří bezesporu k dabingovým velmocím. A Alexej Pyško patří bezesporu k nejznámějším českým dabérům. Většina milovníků akčních filmů bude jeho hlas znát ze snímků s Brucem Willisem. Nadaboval ale i spoustu dalších hrdinů, přesto se Alexej Pyško za univerzálního dabéra nepovažuje. „Někteří herci se zabývají už pouze dabingem, mohou dabovat jakékoliv postavy a v jakémkoliv rozsahu. Já univerzální hlas určitě nemám, ovšem hereckým kolegům to přeju. Ona ta situace je dnes velmi svízelná... Zvlášť pokud uvážíme, že herci jsou povětšinou na volné noze a stát na ně... nevím, jak bych to vyjádřil slušně... takže, řekněme, kašle.“
Vy už budete navždy s Willisem nerozlučně spjatý. Pokusy nadabovat ho někým jiným dopadly většinou nepříliš dobře. Sledujete ho ještě dnes?
Já ho samozřejmě pořád namlouvám, takže i v poslední době sleduju jeho tvorbu. Co si budeme povídat. Jsem s ním spojován téměř třicet let, oba jsme za tu dobu zestárli a ten ekrazit, který v něm byl, v něm pořád je. Taky se pravděpodobně stejně jako já dívá na datum narození ve své občance, takže já jsem vlastně docela spokojen, protože poslední filmy, které jsem s ním dělal, už nejsou tak lingvisticky kulometné, ale jsou uspořádanější, méně mluví. Ano, má výkyvy, ale většina lidí z branže by byla ráda za jakýkoliv film.
Který byl vlastně váš první willisovský film?
Přiznám se, že ten název si už přesně nepamatuji (nakonec jsme zjistili, že šlo o film Hudson Hawk z roku 1991, pozn. red.). Byl to celovečerní film, kde jsme to nějakým způsobem zkusili, a hned nato přišel Moonlighting, kde jsem si udělal dabérský postgraduál. Ale to už je hodně let. Tehdy si mě vybrali režiséři Vlaďka Vildová a Honza Morávek. Ukázali na mě a osvědčilo se to. Navíc mě ten člověk pořád neskutečně baví...
To je nakonec i z toho dabingu poznat. Sednete si, jste podobné typy, vrstevníci...
Bruce je o něco starší!
Česká dabérská škola je pojem, často se mluví o Františku Filipovském, o Miroslavu Moravcovi... Existuje v současné době, tedy samozřejmě kromě Alexeje Pyška, někdo, kdo je důstojným pokračovatelem? Říká se, že to nejlepší se v dabingu odehrálo před revolucí. Já si osobně myslím, že kvalitního dabingu je pořád stejně, akorát máme spoustu plevelu okolo. Co myslíte vy?
Myslím, že jste to řekl všechno úplně přesně za mě. Já jsem ze staré dabérské školy, kdy se pracovalo jiným stylem než dnes, technika šla obrovským stylem dopředu. Naše začátky byly v podstatě kouzelné, protože v Praze existovala dvě dabingová studia, jelo se na smyčky a bylo to za účasti všech. Dnes člověk přijde a nikdo jiný kolem něj nemusí být.
I kdybych byl antirouškař, což nejsem, tak jen ze solidarity s lékaři a zdravotníky přece musím dát najevo, že s nimi cítím, že tu roušku prostě nosit budu, i když mě štve.
Technika je dnes tak úžasná, že se to pak všechno smíchá dohromady. Ale k těm jménům. I dnes jsou bezvadní kolegové, mně se hodně líbí Michal Dlouhý, skvělý dabér je třeba Láďa Beneš. Pravdu máte také v tom, že ten boom po devadesátém roce byl obrovský. Nejdříve se precizně držela kvalita, pak ale přišla úplná filmová tsunami, začalo se s rychlodabingy... To už je naštěstí pryč. Zajímavých a výrazných hlasů je tady ovšem pořád dost, ti lidi prostě umí.
Dobrý dabing potřebuje dobrý překlad. Platí o kvalitách porevolučních překladů to, co o dabingu?
Do jisté míry ano. Dnes už spolu televizní a filmové kanály komunikují vcelku dobře, ale dříve si každá z nich držela svůj dabing, takže třeba Posledního skauta jsem dělal pětkrát, pokaždé s trochu jiným překladem. Já jsem dokonce chvilku překlady režíroval, takže jsem tu proměnlivou kvalitu vnímal. Dnes se tím zabývají kolegové-specialisté, kteří to umí fantasticky, a ti nepustí žádnou věc, která by neměla hlavu a patu a neměla tu správnou kvalitu.
Vzpomněl jste kolegu Michala Dlouhého, ten o vás v jednom rozhovoru prohlásil: Lexa Pyško nezná humor...
Michal je v těchhle věcech brutálně vtipnej! My jsme velmi dobří přátelé. Někde v Českém rozhlase se ho na mě také ptali a on říkal: „No Lexa, to je takovej škrt, který si nechá pro korunu vrtat koleno...“ My dokonce v jedné hře hrajeme spolu, takže ony ty jeho bonmoty jsou vlastně takové úsměvné.
Často se říká, že dabing je důvod, proč jsme na tom v Česku nepříliš dobře s obecnou úrovní cizích jazyků. Spousta lidí by ocenila, kdyby se třeba v televizi měli možnost dívat na původní znění a titulky...
To by bylo skvělý. Už dnes si to na některých kanálech můžete přepnout do originálu. Já jsem podobně jako spousta diváků vyrůstal v době, kdy nás nepouštěli za hranice. Jsem pohrobek bolševismu, který ty jazyky moc neovládá. Ale dnešní mladí lidé mají všechno otevřené, neumět anglicky je něco jako nebýt.
Takže nevím, kolik lidí na to tak nějak peče, ale myslím si, že dabing tomu nepomáhá. Máte pravdu v jedné věci, že někteří lidé to vnímají jako úlevu, když slyší film v rodné řeči. Ale že by to nějak lidi zpohodlňovalo a neučili se kvůli tomu jazyky? To je myslím každého věc.
Vy ale nejste jen dabér. Jste hlavně divadelní herec a také principál a ředitel činoherního Studia Bouře. Daří se vám udržet divadlo při životě?
Divadelní společnost Studio Bouře má aktuálně v repertoáru pět komedií se špičkovými kolegy. Než přišel koronavirus, měli jsme se velice dobře a velmi úspěšně. Nicméně teď už to trvá přes rok a finanční polštáře pomalinku vysychají. Jak to bude pokračovat dál, to si nejsem vůbec jistý...
Říká se, že charaktery se projeví v krizi. Stát se zaklíná podporou kultury, jeho představitelé se rádi nechávají s umělkyněmi a umělci fotit... Ale co teď, když jde do tuhého? Jak se k vám stát chová?
Rozhodnutí našich ústavních činitelů jsou naprosto chaotická. Já jako OSVČ ani Studio Bouře jako společnost jsme nedosáhli ani na jeden jediný bonus nebo podporu, protože podmínky, které si stát pro jejich vyplácení klade, jsou totálně frustrující. Oni by na jednu stranu chtěli, aby lidé byli poslušní, ale na druhou stranu... A tak si pomáháme kde můžeme. Na stránkách www.donio.cz/StudioBoure jsme založili veřejnou sbírku na podporu přežití Studia Bouře v této mrazivé době. Je až dojemné, že kromě příjemných darů tam chodí i dary stokorunové od opravdových fandů divadla, kteří si jinak asi opravdu nemůžou finančně moc vyskakovat. Všem patří obrovské díky.
Ale já nechci mluvit jen o umělcích, že padáme na hubu, mnozí jsou na tom ještě hůř než my. Například ti, co mají hospody, hotely, penzióny, kadeřnictví... Mnozí z nich třeba i na nějaký bonus dosáhli, ale to nic neřeší. Těch přehmatů ze strany státu se každopádně udělalo neskutečně moc a od toho se odvíjí všechno další.
Když si odmyslíme kulturu a podíváme se na koronavirovou situaci v souvislostech, co vás naštvalo nebo štve nejvíc?
Naprosto nejbrutálnější ukázka toho, jak s penězi nehospodařit, je ona Vojenská nemocnice v Letňanech (stát si pronajal výstaviště v Letňanech pro výstavbu polní nemocnice a za pár měsíců z projektu vycouval, aniž by se v nemocnici kdy objevil jediný pacient. Stát tak „jen“ přišel téměř o 100 milionů korun, pozn. red.). To je pro mě alfa omega celé situace, to je výkladní skříň blbismu. Já to jinak neumím nazvat. A od toho se odvíjí vše ostatní. Oni na začátku řekli, že budou strašně pomáhat – ano, v první fázi bez nějakých buzerací nám rozeslali pár desítek tisíc korun, a když to zavřeli podruhé v říjnu, tak teď jsou už ty podmínky tak brutální, že se v podstatě nikdo neptá na nic, nikoho.
Tehdy byla také taková chvilková záležitost ohledně úlev kolem úvěrů a hypoték, dnes se vás banky neptají. A kolik těch krachujících lidí je teď, to si netroufám vůbec odhadnout. Nejhorší na tom je, že teď to jako napovrch všechno vypadá mírumilovně, ale situace bude eskalovat. A toho se děsím.
Já jsem naopak optimistický. Je tady jaro, pandemické křivky v tomto období loni klesaly a klesají i teď. Až se to otevře, budou lidé po kultuře, ale třeba i po sportu a po hospodách nesmírně hladoví. Jste v tomhle směru také optimista?
Jasně, já jsem pozitivista, to není nic proti ničemu, co jsem říkal předtím. Já věřím, že každá doba má své a všechno zlé je pro něco dobré. Pokud je na dnešní situaci něco pozitivního, pak fakt, že lidé začali mít možnost trochu přemýšlet o způsobu existence, která před pandemií byla už tak napapaná, že už jsme nevěděli hranice napapanosti. A někdy to prohlédnutí prostě přijít muselo...
Co si myslíte o omezujících opatřeních, která u nás platí?
Podívejte se, my se kdysi smávali Japoncům, co v rouškách chodili pořád. Dnes se jim nesměje nikdo. Moje manželka je zdravotní sestra, viděl jsem fotografie z příbramské nemocnice... I kdybych byl antirouškař, což nejsem, tak jen ze solidarity s lékaři a zdravotníky přece musím dát najevo, že s nimi cítím, že tu roušku prostě nosit budu, i když mě štve.
Alexej Pyško
Herec a dabér. Narodil se v Ostravě, studoval na havířovském gymnáziu a poté na DAMU. Od roku 1988 do roku 2016 byl členem činohry Národního divadla, kde ztvárnil více než 50 rolí. Je jedním z nejznámějších a nejčastěji obsazovaných českých dabérů, pravidelně dabuje Bruce Willise, Garyho Oldmana nebo Johna Malkoviche. Je zakladatelem a pořadatelem Shakespearovských slavností, provozuje činoherní Studio Bouře, účinkoval v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Expozitura, Policie Modrava, Cesty domů a hlavně Rapl a Gankster K.
Jestliže tyhle křehké dámy v nemocnicích musí minimálně osm hodin v těch skafandrech nebo i jen v těch rouškách pracovat, padají a omdlévají, tak pak je naprosto neetické roušky odmítat. A že jsou lidé takoví, že jde pětičlenná skupina starších lidí na procházku a roušky nebo respirátory nemají, tak bych tý jejich aroganci s chutí namlátil.
Tady sedíme kousek od Václavského náměstí, každou chvíli tady máme demonstrace proti rouškám... Co byste demonstrantům vzkázal? Já je sice z jedné strany chápu, ale ze strany druhé té nezodpovědnosti vůči druhým také nerozumím...
Moje žena sem tam utrousí poznámku, že by se ti lidé měli podívat do nemocnic na covidová oddělení, aby si uvědomili, jak to ve skutečnosti je. Covid je tady a je zapotřebí se nějakým způsobem chránit. To prostě tak je.
Já doufám, že to už brzy přejde. Nouzový stav skončil a léto bychom už mohli opravdu strávit jako dřív... Budete ready? Vy i Bouře?
No, ready už nejsme teď. Co bude dál, neví vůbec nikdo. Takže věřme si, věřme, že se konečně někdy nadechneme a bude opravdu líp.
Uvažovali jste někdy třeba o online představení?
Nevidím v tom žádný smysl. Moc peněz to nepřinese. Jsme soukromá společnost a samozřejmě jsme strašně závislí na zisku ze vstupenek. A netuším, kolik se dá na online představení vybrat. Děsně fandím Rosťovi Novákovi a divadlu Jatka78, ti dělají bezvadné věci. Hráli za výklady barů, dělají online představení... Jestli se tím dá ale zachránit příjem ze vstupenek, to netuším.
Ať nekončíme tak zachmuřeně: Co byste ještě povzbudivého vzkázal čtenářům a posluchačům?
Mějte pevné nervy. Pokud jste zdraví, nepropadejte depresím. Začíná svítit sluníčko a já si myslím, že teď už doopravdy bude líp. Vím, že je to hrozný nápor na psychiku, chápu, že lidem občas ujedou nervy, ale pojďme se na sebe usmívat a přát si, abychom se zase potkali v lepších časech.
Celý rozhovor si můžete poslechnout jako podcast na platformách SoundCloud, Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts.
Reklama
foto: Autor, zdroj: Studio Bouře
