Videohovory nejsou efektivní. Zíráme sami na sebe a neposloucháme ostatní

Je tomu až rok, co se většina našich pracovních setkání odehrává online. Ať už s kolegy nebo obchodními partnery se musíme domlouvat přes Zoom či jiné podobné nástroje, které nás ovlivňují víc, než si myslíme. Komentátor listu The Guardian Larry Ryan ve svém příspěvku k videohovorům uhodil hřebík na hlavu a odhalil jev, kterému propadla valná část z nás.

Larry si všiml, že během videohovorů stráví zíráním sama na sebe víc času, než je zdrávo. Zjistil prý, že jeho tvář je průměrná až nehezká a asi by se našlo mnoho na pohled zajímavějších objektů. Podle Larryho je těžké nenechat se téměř zhypnotizovat našimi vlastními tvářemi, když jdeme od jednoho hovoru k druhému. Měli bychom sice poslouchat kolegu, ale náš pohled začne neomylně sklouzávat na pohyblivý obrázek naší hlavy.

Čumíme, jak vypadáme

Navzdory časům selfie nejsme zvyklí na tolik neúprosných živých záběrů našich vlastních tváří. Mnohým z nás trvalo dlouho, než jsme si uvědomili, že se můžeme na Zoomu zbavit kromě hlaviček ostatních řečníků i té své vlastní, na kterou musíme donekonečna zírat. Jinak totiž neposloucháme kolegy, ale doslova čumíme na sebe.

Pak zjistíte, že jste po někom z rodiny podědili dvojitou až trojitou bradu. Začnete si ji podvědomě rukou zakrývat a stydět se za ni.

Pokud se díváte sami na sebe, jak mluvíte, všimnete si třeba, že nedokonale otevíráte ústa, že prostě mluvíte „na půl huby“. Pak zjistíte, že jste po někom z rodiny podědili dvojitou až trojitou bradu. Začnete si ji podvědomě rukou zakrývat a stydět se za ni. Vidíte každou nedokonalost na obličeji a to, co na vás jiní považují za dokonalé, se vám osobně najednou nelíbí. Na druhou stranu se ale nemusíte bát, že si někdo všimne nějakého pupínku, když všichni stejně koukají jen sami na sebe.

Je to vůbec zdravé?

Larry často různě šteloval kameru, nahoru a dolů, vpravo a vlevo. Snažil se najít ideální úhel, který by byl k jeho obličeji milostivý. A samozřejmě se domníval, že ve srovnání s ostatními vypadá opravdu uboze. Uvažoval o tom, že se musí nějak nasvítit, aby vypadal dobře.

Pohled do pandemického zrcadla prostřednictvím našeho snímku na Zoomu je skličující a beznadějný.

Komentátor dále rozvádí, že sledovat tak často sebe sama není příjemné a možná ani zdravé. Intenzivní zaměření na sebe sama, svůj pokoj, knihovnu, pozadí, kterému podléháme poslední rok, není přirozené. Ale je neúprosné a nevyhnutelné, navíc nevíme, kdy s tím vším bude konec a zase se začneme scházet v zasedačkách, ve kterých budeme koukat na kolegy, protože nebudeme mít šanci civět sami na sebe. Zatím musíme popřemýšlet nad tím, jaký najít vypouštěcí ventil, jak se zbavit potřeby koukat na svůj obrázek a hledat chyby v rysech obličeje a způsobu, jakým jsme natočili kameru.

Pohled do pandemického zrcadla prostřednictvím našeho snímku na Zoomu je skličující a beznadějný, zakončuje svůj komentář Larry Ryan. Těšíme se na to, že až přestaneme koukat sami na sebe, bude to znamenat, že už zase máme šanci sledovat svět a lidi okolo. Už aby to bylo.