fbpx

S profesorem mediálních studií Janem Jirákem o nepříliš objektivním přístupu českých médií ke koronavirové krizi, o fake news, cenzuře i rozdělení společnosti

Zveřejněno: 7. 11. 2020

V době krize jsou média, zejména pak ta veřejnoprávní, jedním z hlavních subjektů, na které se obrací pozornost veřejnosti. Lidé očekávají ucelený pohled na věc, pravdivé informace a případně také rady, jak se s daným problémem co nejlépe popasovat. Není tedy divu, že se od začátku pandemie zájem o veřejnoprávní zpravodajství značně zvýšil. Podle výzkumu Masarykovy univerzity důvěřovalo letos v březnu, tedy po vypuknutí pandemie, veřejnoprávním médiím (České televizi, Českému rozhlasu a agentuře ČTK) 56 % lidí. Na to, jak se ve skutečnosti daří nejen v době koronaviru těmto médiím plnit jejich důležitou funkci, jsme se zeptali profesora Jana Jiráka.

S mediálním expertem, který je rovněž pedagogem mediálních studií Metropolitní univerzity Praha a Univerzity Karlovy, jsme si kromě toho povídali o tom, co je příčinou současné dezinformační pandemie, a zda existuje nějaký ideální postup, jak bychom měli jako konzumenti k informacím přistupovat.

Karantény, omezení shromažďování lidí, omezení cestování, ale třeba i nemožnost účastnit se osobně tiskových konferencí... S tím vším bojují v koronakrizi média. S krizí souvisí také pokles příjmů z reklamy, takže se i média musejí spoléhat na podporu státu. Jaký vliv mají opatření na přístup novinářů?

Myslím, že přístup ke spolehlivým a kvalitním informacím nijak zvlášť nesouvisí s opatřeními, která jsou v Česku v souvislosti s epidemiologickou situací přijímána. Jistě, opatření se dotýkají i novinářů a toho, jak mohou svou práci dělat. Ale zjednodušeně řečeno, většina novinářských obsahů tak jako tak vznikala a vzniká takzvaně „od stolu“, tedy zručným využíváním internetových zdrojů. A tisková konference vlastně není žádný zdroj...

Jsou-li dnes lidé odevzdaní a málo ukáznění v dodržování pravidel, mají na tom média značný podíl.

Pokud jde o tu „nestrannost k vládě“, soudím, a berte to jen jako osobní názor založený na nesoustavném pozorování, že novináři ve velké většině byli od počátku vůči stávající vládě až iracionálně odmítaví. Sice na chvíli během jarního stavu nouze tento svůj odpor zmírnili, ale už se zase vrátili do zaběhnutých kolejí.

Změnil se tedy nějak přístup, jakým média o koronaviru v druhé vlně informují?

Myslím, že pořád přetrvává ta fascinace absolutními a nevysvětlovanými čísly. Přitom konkrétní číslo, například počet nakažených za jeden den, je výsledkem řady okolností – od počtu testovaných až po jejich věkové složení. Ale pořád vidíme titulky typu „nejvyšší sobotní přírůstek od dubna“, jako kdyby šlo o nějaké sportovní odvětví.

Ale jak už jsem naznačil, jistý rozdíl oproti první vlně je v tom, že se novináři častěji vnímají jako součást opozice a věnují se umanutému hledání viníků v řadách členů vlády. Neustále propírají, co by se stalo, kdyby se třeba zavřely školy v září, obtěžují s tím odborníky, domáhají se toho, aby jim dosvědčili, co se mělo udělat jinak a jak. Je to už únavné a hlavně zbytečné.

Takže o „objektivitě koronavirového zpravodajství“, pokud kdy něco takového existovalo, se teď už moc mluvit nedá?

Jsem přesvědčen, že média volbou zpráv, otázek i expertů vykreslují situaci spíš jednostranně. Kdybych měl tu kresbu charakterizovat, je v ní hodně bezradnosti, například s důrazem na to, že ministři, ale i odborníci si protiřečí, je v ní také hodně unáhlenosti, nevědomosti. Jsou-li dnes lidé odevzdaní a málo ukáznění v dodržování pravidel, mají na tom média značný podíl.

Je podle vás nějaký zásadní rozdíl v tom, jak o pandemii zpravují naše soukromá a veřejnoprávní média?

Média veřejné služby, obzvlášť Česká televize, může tématu věnovat daleko víc prostoru. Hlavním důvodem je to, že disponuje zpravodajským kanálem, který dokáže zpracovat v podstatě jakékoliv téma. Jakmile se něco důležitého děje, rozeběhne se na ČT24 soukolí, které začne chrlit rozhovory, příspěvky, besedy, úvahy, zkušenosti a danému tématu se věnuje do úplného vyčerpání diváků.

Myslím, že je toho moc, navíc pořád podle stejného mustru, se stejnými myšlenkovými a hodnotovými schématy. Současně je to však asi to nejpřijatelnější, co má česká populace v oblasti zpravodajství k dispozici. Lidé to cítí a odměňují ČT zvýšenou pozorností.

V rozhovoru pro Aktuálně.cz jste před třemi lety řekl, že úkolem veřejnoprávních médií je mimo jiné držet společnost pohromadě. Teď mluvíte o tom, že částečně straní tím, jak se ptají a jaké odborníky hledají, opozici. Jak by tedy podle vás měla média konkrétně společnost stmelovat, obzvlášť když je nejen ta česká zásadně rozdělená?

Česká společnost je rozdělená v některých hodnotách a postojích – a tohle rozdělení umí být velmi nesmiřitelné. Přitom média, o nichž mluvíme, nejsou tak úplně nestranná. Přesto je pořád dost věcí, které máme společné: rodný jazyk, péči o rodinu a podobně. Můj argument je, že veřejnoprávní média by neměla – jako to dělají ta soukromá komerční, která musí svá publika prodat inzerentům – společnost drobit na divácké fragmenty podle zájmové orientace, případně podle sociodemografických ukazatelů.

A nemylme se, být hodně vidět – čili jak vy říkáte, mít víc prostoru – je někdy docela nepříjemné. Roman Prymula by mohl vyprávět...

Média veřejné služby totiž vnímám primárně jako občanská, případně rodinná. Veřejný zájem by nás mohl spojovat, proto nepovažuji za dobrý nápad, že ČT posílá děti k jednomu televizoru, seniory k druhému a zájemce o náročnější a menšinovou kulturní produkci pak do nočních hodin.

Není problém té neobjektivity ale v tom, že v krizi ve veřejnoprávní televizi vystupují hlavně vládní činitelé, kteří rozhodují o opatřeních, a opozice nedostává tolik prostoru? Třeba se to pak snaží média nějak „dorovnávat“...

Myslím, že média veřejné služby dávají opozičním politikům prostoru dost. My máme přece docela jasnou představu, jak situaci vidí Petr Fiala nebo Ivan Bartoš. Opozice se navíc může radovat z toho, že jsou její zástupci často oslovováni jako jacísi experti, kteří jako kdyby byli povoláni ty vládnoucí „známkovat“ z nějaké nadřazené pozice odborníků.

Jistě, členové vlády jsou v médiích vidět často, ale to je dáno tím, že jsou prostě ve vládě. Až bude vládnout dnešní opozice, budou zase vidět víc její lidé. A nemylme se, být hodně vidět – čili jak vy říkáte, mít víc prostoru – je někdy docela nepříjemné. Roman Prymula by mohl vyprávět...

Do popředí se dostal nejen Roman Prymula a je otázka, jak dlouho v něm ještě zůstane, ale celosvětově také problematika fake news. V rozhovoru z roku 2018 jste se pro Aktuálně.cz vyjádřil, že síla dezinformací je přeceňovaná. Stojíte si i s ohledem na koronakrizi za tím stále?

V zásadě stojím. Tím nechci říct, že síla opravdových dezinformací je mizivá, ale není tak mohutná, jak se někdy tvrdí. Především proto, že dnešní zprávy nemají tak velký zásah jako měly v dobách tradičních masových médií. Produkce zpráv je kvůli internetovým médiím větší, takže se pozornost lidí rozprostře a jen málo zpráv zasáhne opravdu všechny. Tedy kromě těch, kterých se chopí tradiční masová média, především televize.

Problém je spíš v tom, že většina zpráv není smyšlených, ale jsou více či méně zkreslené, zjednodušené, účelově vybrané, karbaník by řekl „cinknuté“. To je podle mého soudu opravdu velký problém současnosti, kdy jsme vystaveni nejrůznějším formám vědomé i spontánní manipulace, a to výběrem zpráv, způsobem jejich zpracování či obrazovým doprovodem. Právě v této sílící manipulativnosti zpráv vidím nyní velký problém, ve kterém opravdové dezinformace, tedy záměrně vypuštěné, ale zároveň uvěřitelné smyšlenky, tvoří jen malou část.

Před dvěma lety prosadila francouzská vláda kontroverzní zákon, který během voleb umožní „dezinformace“ okamžitě odstranit. Opozice se obává, že zákon povede k cenzuře. Do jaké míry jsou podle vás tyhle obavy oprávněné?

Podle mého soudu je snaha o odstranění „dezinformací“ předem odsouzena k nezdaru. Důvodů je víc. Především, jednou vyslovené slovo se nedá vzít zpátky. Někdo napíše o šéfovi opozice, že v dětství ztloukl mladšího bratra. Dotyčný prokáže, že nikdy bratra neměl, ale to tvrzení se tím nevymaže a dál pracuje. Pak toho politika někde volič zahlédne a řekne si: „Počkejte, toho chlápka znám. Jo, ten prý mlátí děti. Tomu hlas nedám.“

V tomto smyslu je odstraňování dezinformací nesmyslné, protože je vlastně nemožné. A skutečně může za jistých okolností vést k tomu, že odstraňovat se nebudou dezinformace, ale nepohodlná tvrzení.

Měly by podle vás mít tedy v současnosti vláda či soukromé společnosti jako Google, Facebook možnost dohlížet na to, co se nám na sítích zobrazuje? Twitter už docela často fake news označuje, a to i když jde o informace amerického prezidenta…

Problém Googlu či Facebooku a jim podobných je v tom, že se svou činností dostaly na hřiště, které dřív ovládala profesionální žurnalistika. Ta i přes všechny své chyby, a že jich není málo, hájila svou existenci tím, že je schopna udržet jistými profesními postupy míru manipulativnosti zpráv na poměrně nízké úrovni. To se také většinou dařilo.

Jan Jirák (1958)

Absolvoval Filosofickou fakultu UK, obor angličtina-čeština. Od roku 1990 přednáší na Fakultě sociálních věd UK. V roce 1993 se tamtéž podílel na založení katedry mediálních studií. V roce 2008 byl jmenován profesorem oboru mediální studia. Od roku 2011 vede Katedru mediálních studií na Metropolitní univerzitě Praha. Je autorem, spoluautorem a překladatelem řady publikací a učebnic, které se věnují problematice médií.

A teď se do oblasti poskytování informací natlačily subjekty, které se k žádným podobným hodnotám nehlásí. Ale jsou ochotny předstírat, že rozeznají „fake news“. Ano, skutečně se jim dost často podaří identifikovat zjevnou nepravdu a smazat ji. To je ale, platí-li moje úvaha o manipulaci, žalostně málo.

Ona polarizace společnosti, o které jsme mluvili, je hodně podporovaná právě dezinformacemi, ale třeba i tím, že na sociálních sítích musí mít každý jasný názor. Co je podle vás příčina té polarizace? A co následek?

Polarizace společnosti má jistě víc příčin a někdy je při jejich rozplétání opravdu těžké odlišit, co je příčina a co následek. Síťová média v té polarizaci ale nepochybně velkou roli hrají. Jejich architektura je založena na instantním prožitku, tedy „lajknout“ či „hejtnout“, a to pokud možno hned, nikoliv na sebekritické reflexi. Tím vzniká ona nesmiřitelnost, která k polarizaci přispívá. Pak je „infodemie“, tedy informační pandemie, o níž se teď píše a mluví, spíš důsledkem.

Důsledkem tedy je, že z těch zpráv a informací, které se na nás valí, nevěříme už pak ničemu, že ztrácíme důvěru v elity a systém jako takový?

Ten nedostatek důvěry není podle mě založen na nemožnosti ověřit si pravdivost informací, což ani většinou nejde, ale na podvědomém tušení, že ty informace jsou k ničemu, protože je nelze nijak použít.

Měli bychom se naučit ptát se sami sebe: Proč si o téhle zprávě myslím to, co si o ní myslím? Proč jí věřím?

K čemu je mi, že vím přesně, kolik lidí testovaných v pátek bylo pozitivních? Jak to můžu použít ve vlastním životě? Jak se tím vylepšila moje schopnost se ve světě orientovat? Podle mého soudu minimálně. Zbude jen pocit, že světu nerozumím, a ten je pak základem odevzdanosti, o níž vy mluvíte jako o ztrátě důvěry.

Člověk by se ale asi pořád informace snažit ověřovat měl. Jak by to měl podle vás dělat? Vycházet z vícero zdrojů, číst všechno, nebo raději nic a mít čistou hlavu jen s informacemi, které jsou skutečně zásadní?

Myslím, že bychom se víc měli učit sebekritickému nadhledu. Jak jsem řekl, spoustu zpráv nelze ověřit už proto, že mají podobu tvrzení. Zpráva typu „Vláda je nekompetentní, tvrdí představitel opozice“ je pravdivá v tom, že asi nějaký opoziční politik něco takového řekl. To je však banální, neboť to opoziční kritici říkávají. Ale jestli on má pravdu, nemůžeme posoudit, jen to můžeme porovnat s vlastním názorem na vládu. Pokud jí máme plné zuby, řekneme si „Má pravdu“ a budeme to jako pravdu brát.

Proto mluvím o sebekritickém nadhledu. Měli bychom se naučit ptát se sami sebe: Proč si o téhle zprávě myslím to, co si o ní myslím? Proč jí věřím? Co ve mně způsobilo, že jsem té zprávě neuvěřil? Takový sebereflektující přístup k informacím by nám moc pomohl. Hned po něm může přijít druhý krok, tedy otázka: Proč se ta zpráva ke mně dostala? Co ve mně má oslovit? A k tomu by bylo dobré víc přemýšlet o užitečnosti a použitelnosti dodávaných informací.

Související…

Fake, nebo pravda? U zpráv je důležitější hledat kontext, říká Jan JirákProč i chytří lidé věří fake news? Protože si umějí dezinformace obhájitLidé ze Silicon Valley s Trumpem souhlasí: Média jsou fake

foto: Tomáš Železný, Archiv Jana Jiráka, zdroj: Metropolitní univerzita Praha

Tipy redakce

Mohou změnit Einsteinovu teorii relativity chameleoni? Zatím se žádný nechytil

Mohou změnit Einsteinovu teorii relativity chameleoni? Zatím se žádný nechytil

Vesmír se rozpíná a zároveň zrychluje. O tom mezi vědci panuje v zásadě shoda....

Fake news nejen o covidu: Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá

Fake news nejen o covidu: Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...