„Všichni se pustíme do něčeho, na co jsme dosud ani nepomysleli,“ říká Emmanuel Macron. Sedne si do čela stolu v Elysejském paláci v Paříži hned poté, co ochranka vyčistí opěrky křesla dezinfekčním ubrouskem. Tak popisuje šéf pařížské redakce Financial Times Victor Mallet začátek rozhovoru s francouzským prezidentem, který ovšem neprobíhal tváří v tvář, ale kvůli bezpečnostním opatřením spojeným s koronavirem přes videokonferenci. Až doteď měl Macron vždy velké plány do budoucna. Jenže plány se v téhle době mění. Každému. Nemění se ale to, že Emmanuel Macron má opět vizí plnou hlavu. A to vizí, které se týkají budoucnosti Francie, Evropy, světa a vlastně i boje proti globálním změnám klimatu.
Poté, co získal hyperaktivní francouzský prezident v roce 2017 moc, oznámil smršť ambiciózních návrhů na reformu Evropské unie, což zarazilo i jeho tehdejší evropské partnery. Když minulý rok předsedal summitu skupiny G7, pokusil se smířit USA a Írán a uzavřít mír mezi Ruskem a Ukrajinou. Jeho vláda mezitím schvalovala zákony, které měly přinést modernizaci Francie. Jenže pak dorazila pandemie.
Macron vidí krizi jako existenciální událost pro lidstvo, která změní povahu globalizace a strukturu mezinárodního kapitalismu.
A Macron je zase vidět. Pídí se po řešení celosvětové zdravotní krize a přemýšlí, jak zachránit francouzskou a světovou ekonomiku před depresí srovnatelnou s pádem roku 1929. „Všichni čelíme velké potřebě vymyslet něco nového, protože to je tak všechno, co můžeme udělat,“ říká prezident.
Neztraťme demokracii
Francouzský prezident má samozřejmě pořád plány, které se týkají ekonomiky Evropské unie. Chce, aby EU zřídila nouzový investiční fond ve výši stovek miliard eur, prostřednictvím kterého by i severní členské země musely podporovat Itálii a Španělsko, kde na Covid-19 zemřely tisíce lidí. A jde ještě dál. Chce, aby bohatší národy pomohly Africe okamžitým moratoriem na dvoustranné a mnohostranné platby dluhů. Poprvé znejistí, až když se ho Victor Mallet zeptá, zda nebo kdy jeho návrhy přinesou ovoce.
„Nevím, jestli jsme na začátku nebo uprostřed této krize, to nikdo neví,“ říká. „Pořád panuje velká nejistota, takže bychom se měli chovat hodně pokorně.“ Mimochodem, pracovna, ze které Macron při videochatu hovořil, není obvyklá „zasedačka“ pro novináře. Místnost poprvé používal jako svou kancelář Charles de Gaulle, Macronův velký vzor. A i ve dvou nedávných projevech k národu Macron úmyslně hovořil dikcí svého prezidentského vzoru, vyhlásil totální válku proti viru a zavedl jedny z nejpřísnějších opatření v Evropě, které se týkají svobody pohybu lidí. Prohlásil, že jeho vláda udrží pracovní místa a firmy v chodu „bez ohledu na cenu“.
Ztráta důvěry v demokracii posílí ruku autoritářů a populistů, kteří se v zemích od Maďarska po Brazílii snažili pandemii využít.
V posledních týdnech však tahle Macronova „vojenská“ rétorika ustoupila reflexivnějšímu pohledu na to, jak zacházet s pandemií. Tahle rétorika už byla doplněna i o přiznání logistických selhání, kvůli kterým se francouzským lékařům, zdravotním sestrám a dalším lidem v první linii zoufale nedostávalo ochranných prostředků, roušek, respirátorů a testů na Covid-19.
Na rozdíl od jiných světových vůdců, například od Donalda Trumpa v USA či Si Ťin-pchinga v Číně, kteří se snaží vrátit své země do místa, kde byly před pandemií, dvaačtyřicetiletý Macron říká, že vidí krizi jako existenciální událost pro lidstvo, která změní povahu globalizace a strukturu mezinárodního kapitalismu. Zároveň doufá, že trauma pandemie přinese spolupráci zemí v různých ohledech, zejména ale v tom, aby silnější země pomohly těm nejslabším z krize.
Využít chce i úzus, díky němuž vlády upřednostňují lidské životy před hospodářským růstem. Ten by měl přispět k řešení ekologických katastrof a sociálních nerovností, které podle francouzského prezidenta tak jako tak už ohrožovaly stabilitu světového řádu. Macron však neskrývá obavy, že by se mohl stát opak a že uzavření hranic, hospodářská krize a ztráta důvěry v demokracii posílí ruku autoritářů a populistů, kteří se v zemích od Maďarska po Brazílii snažili pandemii využít.
Neopusťme svobodu
„Zastavili jsme polovinu planety, abychom zachránili životy, v naší historii neexistuje takový precedent,“ říká Macron. „Ale změní to povahu globalizace, se kterou jsme žili posledních 40 let.“ Má na mysli ta léta, kdy měli Evropané dojem, že už neexistují žádné hranice. Evropa se navíc před 30 lety zbavila totalitních režimů, došlo k pádu Berlínské zdi a stovky milionů lidí se díky uspořádání Evropy dostaly z chudoby. Zvláště v posledních letech ale podle Macrona došlo k nárůstu sociální nerovnosti v rozvinutých zemích. „Bylo jasné, že tento druh globalizace se blíží ke konci svého cyklu, podkopává totiž demokracii,“ myslí si Emmanuel Macron.
Pokud EU nepodpoří své členy, kteří byli pandemií zasaženi nejvíce, tak to bude Unie, kdo pomůže populistům k vítězství v Itálii, Španělsku a možná i ve Francii či jinde.
Poté dostal otázku, zda snahy o potlačení pandemie Covid-19 neodhalily slabiny západních demokracií a nevyzdvihly výhody autoritářských vlád, jako je třeba právě Čína. Neexistuje srovnání, říká, mezi zeměmi, kde informace volně plynou a občané mohou kritizovat své vlády, a těmi, kde byla pravda potlačena. „Vzhledem k těmto rozdílům, provedeným rozhodnutím a tomu, co je dnes Čína, což respektuji, nebuďme tak naivní, když říkáme, že by ta čínská cesta byla mnohem lepší,“ říká. „To nevíme. A očividně se i tam staly věci, o kterých nevíme a nikdy se nedovíme.“
Francouzský prezident trvá na tom, že opuštění svobod v boji proti této chorobě by představovalo hrozbu pro západní demokracie. „Některé země se tak ale rozhodují i v Evropě,“ říká ve zjevné narážce na Maďarsko a Viktora Orbána, který veškeré rozhodování a nařízení vztáhl prostřednictvím dekretů a s časovým neomezením pod svou vládu. „To nemůžeme přijmout. Nemůžeme opustit svou základní DNA kvůli zdravotní krizi,“ dodává.
Hned po demokracii a základních svobodách má Emmanuel Macron největší obavy o euro. Jak Unie, tak jednotná měna budou podle něj ohroženy, pokud bohatí členové, jako je Německo nebo Nizozemsko, nebudou projevovat větší solidaritu se zeměmi jižní Evropy, jež zasáhla pandemie nejvíc. Tato solidarita by měla mít podobu finanční pomoci financované na základě vzájemného dluhu, a to na just nizozemským nebo německým politikům, kteří odmítají myšlenku, aby jejich daňoví poplatníci spláceli půjčky Řekům nebo Italům. Macron varuje, že pokud EU nepodpoří své členy, kteří byli pandemií zasaženi nejvíce, tak to bude Unie, kdo pomůže populistům k vítězství v Itálii, Španělsku a možná i ve Francii či jinde. „Je to zřejmé, protože lidé si řeknou: Jaká je ta skvělá cesta, kterou jako Unie nabízíte? Když přistěhovalci přijdou do naší země, řeknou nám, abychom je tam udrželi. Když máme epidemii, řeknou nám, abychom se s ní vypořádali. Oh, to jsou tedy opravdu milí...“
A kdo to zaplatí?
Podle Macrona jsou právě bohatší členové EU zvláště odpovědní za to, jak se vypořádají s touto krizí. „Jsme ve chvíli pravdy, která má rozhodnout, zda je Evropská unie politickým projektem, nebo jen tržním projektem. Myslím, že je to politický projekt... Potřebujeme finanční toky mezi zeměmi a solidaritu už jen proto, aby Evropa trvala dál,“ říká. Schopnost vlád otevřít fiskální a měnové kohoutky k odvrácení masového bankrotu a zachránit pracovní místa bude mít každopádně význam i pro nejistou politickou budoucnost Emmanuela Macrona ve Francii.
Macron podle Financial Times přijal za své environmentální problémy a změkčil svůj obraz tak, aby se zalíbil levici a zeleným před volbami.
Ekonomika Francie se má podle prognózy letos snížit o osm procentních bodů, miliony dočasně propuštěných lidí budou dále vypláceny pouze díky státnímu systému „částečné nezaměstnanosti“. Vláda očekává, že ji to přijde na 24 miliard eur, rozpočtový schodek má na konci roku 2020 dosáhnout devíti procent hrubého domácího produktu, a bude tak nejvyšší od druhé světové války. Přesto, že byl v zahraničí dříve kritizován za svůj „energický liberální internacionalismus“ v poslední době byl Emmanuel Macron považován zejména domácími odpůrci za „prezidenta bohatých“.
Ve skutečnosti ale Macron už začal zpomalovat své reformní úsilí, a to nejen kvůli pandemii, ale i kvůli protestům takzvaných žlutých vest. Po dvou intenzivních letech liberalizace trhu práce, snížení daňového zatížení zaměstnanců a podnikatelů i pokusech o zjednodušení drahého a těžkopádného důchodového systému se minulý měsíc „duch reforem“ pozastavil.
Macron podle Financial Times přijal za své environmentální problémy a změkčil svůj obraz tak, aby se zalíbil levici a zeleným před volbami, které mají proběhnout v roce 2022. Současný francouzský prezident každopádně doufá, že bude za dva roky přijatelnější alternativou vůči Marine Le Penové, vůdkyni extrémní pravice. Covid-19 by mu tedy mohl nabídnout příležitost, aby se pokusil „humanizovat kapitalismus“. To zahrnuje, podle názoru samotného Macrona, ukončení „hyperfinancovaného“ světa, větší úsilí o záchranu planety před pustošením globálním oteplováním a posílení francouzské a evropské „ekonomické suverenity“ investováním doma do průmyslových odvětví, jako jsou elektrická energie, výroba autobaterií a nyní i lékařské vybavení a léky, v jejichž dodávkách se Evropa stala příliš závislá na Číně.
Ochraňme stejně i klima
Macron má za to, že pokud státy mohou kvůli lidem bezprecedentně zpomalit své ekonomiky, mohly by udělat totéž, aby zastavily katastrofické změny klimatu. Lidé totiž podle něj pochopili, že „nikdo neváhá dělat zásadní a brutální rozhodnutí, když jde o záchranu životů“. „Totéž by mělo platit pro riziko změny klimatu,“ říká. „Velké pandemie syndromů dýchacích cest, jako je ta, kterou nyní prožíváme, se zdály velmi daleko, protože v Asii se vždy zastavily. I riziko změny klimatu se zdá být velmi daleko, protože ovlivňuje Afriku a Tichomoří. Ale když se dostane k vám, je čas na probuzení.“
Nikdy jsem si nic konkrétního nepředstavoval, protože jsem se vždycky dostal do rukou osudu.
Francouzský prezident pak přirovnal strach z dušení, které přichází s Covidem-19, k účinkům znečištění ovzduší. „Když se dostaneme z této krize, lidé už nebudou akceptovat dýchání špinavého vzduchu,“ tvrdí. „Lidé pak řeknou: Nesouhlasím s takovou společností, v níž budu dýchat vzduch, kvůli kterému bude mít moje dítě bronchitidu. A my si pamatujeme, že se dá kvůli dýchání všechno zastavit, a teď chcete, abychom dýchali tohle.“
Kam nás krize dovede
Mezi knihami nahodile (nebo možná umně) naskládanými za jeho stolem jsou díla prezidenta Françoise Mitterranda, papeže Františka, dopisy, které si vyměňovali Flaubert s Turgeněvem, a několik vydání autobiografie Emmanuela Macrona nazvané Revoluce, která byla vydána k volební kampani v roce 2017. I podle Macrona je příliš brzy na to, aby bylo možné říct, kam nakonec tahle globální krize povede.
Francouzský prezident tvrdí, že má jasnou představu o své zemi, o Evropě a světě, o svobodě a demokracii, ale nakonec jsou vlastnosti, které jsou vzhledem k neúprosnému pochodu událostí zapotřebí, pokora a odhodlání. „Nikdy jsem si nic konkrétního nepředstavoval, protože jsem se vždycky dostal do rukou osudu,“ říká. „Musíte být ale pro svůj osud k dispozici. To je fáze, ve které se nacházím, jsem připraven bojovat a propagovat to, v co věřím, a přitom zůstat k dispozici, abych zkusil pochopit to, co se doteď zdálo nemyslitelné.“
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Financial Times
