fbpx

Šéfa Ústavu nezávislé žurnalistiky Ondřeje Neumanna jsme se ptali na novou knihu jeho týmu i na to, zda lze udržet kvalitní novinařinu i poté, co z Česka vymizeli tradiční vydavatelé

Zveřejněno: 3. 12. 2019

S Ondřejem Neumannem se známe přibližně od roku 1998, kdy jsem přišel jako čerstvě vystudovaný elektrotechnik do Lidových novin se zjištěním, že mě vlastně opravovat laptopy vůbec nebaví, a s ujištěním, že ze slohovky jsem měl na základce vždycky jedničku. A to i v sedmé třídě.

Elektrotechnikům asi tenkrát doba přála, a tak jsem šel dělat eléva do domácí redakce Lidovek, kterou právě Ondřej vedl. Pak jsme se ještě potkali v začínající redakci ČT24 a pak dlouho ne. Já si odskočil od žurnalistiky k politice a teprve po čase zjistil, že to nebyl dobrý nápad. Ondřej si naopak od politiků a byznysmenů, kteří tu začali v roce 2013 ovládat média, odskočil k vlastnímu nezávislému projektu. Založil server HlídacíPes.org a také Ústav nezávislé žurnalistiky, který má za cíl pomáhat mediálním projektům, za nimiž nestojí podnikatelé či politici, které česká žurnalistika vlastně ani moc nezajímá.

Tak trochu na oslavu svobody a tak trochu jako poukaz na dnešní stav českých médií vznikla v redakci Hlídacího psa ke 30. výročí revoluce kniha s názvem Šok! Hrůza! Média!. Ta popisuje nejen historii a vývoj české žurnalistiky po roce 1989, ale přibližuje i laickým čtenářům, jak se vlastně noviny dělají, jak se mají dělat a jak se rozhodně dělat nemají. I když má kniha podtitul „Od svobody k oligarchům“, nevyznívá každopádně pro českou žurnalistiku (ani pro čtenáře) nějak zásadně temně. Také Ondřej Neumann ostatně tvrdí, že česká žurnalistika v krizi není. Zatím. 

V kreativně pojatém prostředí holešovického Creative Worldu, kde má nyní redakce Hlídacího psa občasný azyl, jsme se bavili o tom, jak je na tom v současné chvíli česká žurnalistika, co jí ublížilo, co jí může pomoci a co by měl člověk znát, když se chce stát novinářem. Samozřejmě kromě integrovaných obvodů laptopu...

Dá se obecně říct, že je žurnalistika v Česku v krizi?

Mám za to, že žurnalistika nebo, pokud mluvíme o Česku, tak novinařina je u nás ve velmi složité situaci. K tomu vedly dva zásadní důvody. Na jedné straně tu byl nástup internetu, tedy i zpráv „poskytovaných zdarma“, což způsobilo krizi dosavadního byznys modelu. Na druhé straně dneska vidíme krizi důvěry v média, krizi důvěry v samotnou práci novináře. Je pravda, že to vidíme po celém světě. Ale české specifikum jsou ještě oligarchové v čele s Andrejem Babišem, kteří vstoupili do českých médií. Babiš je nejen oligarchou, ale navíc i aktivním politikem, který přes svěřenský fond vlastní významný mediální dům. Z tohoto pohledu je česká žurnalistika ve velmi těžké situaci.

Média by měla stát na straně slabších, na straně společnosti a hájit něco, co se nazývá veřejným zájmem.

Ale zase tu vidíme i spoustu energie lidí, kteří se vrací ke kořenům žurnalistiky, kteří zde chtějí dělat poctivou novinařinu. A vidíme to nejen v těch menších projektech, jako je třeba náš Hlídací pes, ale vidíme to i ve větších vydavatelských domech, kde ještě jsou odvážné ženy a odvážní muži, kteří si znásilňování novinařiny nenechají líbit, kteří si trvají na nějakých standardech. I tito lidé jsou v rámci velkých mediálních domů schopní dělat velmi dobrou žurnalistiku. A v neposlední řadě jsou tady veřejnoprávní média, především Česká televize, kde stále existují party novinářů, kteří svoji práci také dělají velmi dobře. Za mě tedy situace není lehká, ale nemluvil bych o krizi, po níž by měl následovat nějaký kolaps.

Co se žurnalistiky dotklo víc? Nástup internetu, nebo těch českých a slovenských velkopodnikatelů, kteří vlastně nahradili dosavadní zahraniční vlastníky?

Ono to spolu velmi souvisí. V okamžiku, kdy přestal fungovat onen staletý mediální byznys model, tak se velké zahraniční vydavatelské domy stáhly z Česka. Protože jejich smyslem bylo na vydávání novin, časopisů a provozování rádií či televizí vydělávat. Když už ten byznys nevypadal tak lukrativně, tak odešly. Tím se uvolnilo pole pro české a slovenské oligarchy, kteří vycítili příležitost a pro které zisk a samotná vydavatelská činnost není to primární.

neumann in

Nástup velkopodnikatelů určitě přispěl k polarizaci české novinářské obce, říká Ondřej Neumann


Andrej Babiš si pořídil Mafru, protože šel do politiky a protože chtěl v politice uspět. U něj to byl jednoznačný kalkul. Od začátku měl média jako nástroj úspěchu ve své nové politické dráze. Pak následovali Daniel Křetínský s Patrikem Tkáčem,  Marek Dospiva či Ivo Valenta. Ti všichni si média kupovali, protože je měl Andrej Babiš. To byl ten klíčový důvod.

I v zahraničí přece vlastní média velcí podnikatelé a není to problém.

Já ale nejsem proti tomu, aby vydavatelství vlastnili. Bohatí lidé si média pořizují, nikdo jiný by na ně asi ani neměl peníze. Já ale problém vnímám v tom, že Andrej Babiš i ti druzí mají ta média proto, aby podpořili svůj další byznys. Nemají je proto, aby podnikali v médiích. Používají je k tomu, aby si polepšili třeba v energetickém sektoru, aby si pomohli v sázkařském, případně farmaceutickém průmyslu.

Jak ale sami v knize Šok! Hrůza! Média! popisujete, tak velký mediální dům koupil ještě o pět let dřív než Andrej Babiš, tedy už někdy v roce 2008, podnikatel Zdeněk Bakala. Ten v té době taky rozhodně nedělal mediální byznys…

My v té knížce také popisujeme, že to byla zcela zvláštní situace. Tam bylo velké soupeření a velké obavy, že by mohl vydavatelství Economia ovládnout podnikatel František Savov (v té době skrytě vlastnil vydavatelství Mladá fronta, nyní žije v Británii, kde se brání vydání do Česka kvůli obvinění z daňových úniků, pozn. red.). Zdeněk Bakala byl před těmi více než deseti lety předními českými politiky popostrkáván k tomu, aby tehdy za neadekvátní peníze, přibližně dvě miliardy korun, koupil vydavatelství, které tu hodnotu nemělo.

Tlačil na to třeba Karel Schwarzenberg, kterému Bakala už dříve slíbil finanční pomoc s časopisem Respekt, ke které pak také došlo. Žádal ho o to i Václav Havel, angažovat se měli i někteří němečtí politici. Takže Bakala vydavatelství koupil. Přišel k němu trochu jako slepý k houslím. Já jsem ve vydavatelství Economia svého času pracoval jako zástupce šéfredaktora Hospodářských novin i jako šéfredaktor Ekonomu a musím říct, že tam žádné trvalé a jasné tlaky na obsah nebyly. Problém začal být až v okamžiku, kdy se Zdeňku Bakalovi přestalo dařit v jeho hlavním byznysu. Stal se tím mnohem zranitelnějším. Pak i z jeho okolí pár signálů, které měly ovlivnit obsah, do redakcí doputovalo.

Nástup internetu tedy ukázal, že není udržitelný dosavadní mediální byznys model, a nástup těch podnikatelů či, jak v knize píšete, oligarchů, zase ukázal, jakou integritu u nás mají novináři a to povolání jako takové.

Nástup velkopodnikatelů určitě přispěl k polarizaci české novinářské obce. Pokud tedy mluvíme o novinářích, kteří jsou profesionálové a nepřispívají do různých pochybných propagandistických pseudozpravodajských webů. Ano, ukázaly se i jejich charaktery. Část novinářů z Mafry zareagovalo na příchod Andreje Babiše jednoznačně. Tím, že okamžitě dali na stůl svoje výpovědi. Část zůstala s nadějí, že se nebude nic hrozného dít, část naopak zavětřila příležitost a nabídla své služby. Pak třeba konkrétně Andreji Babišovi pomáhali vytvářet to zdání, že je všechno v pohodě, že se s jeho nástupem do vydavatelství nic nestalo.

Když pak po Robertovi Čásenském, který tu výpověď okamžitě dal, přišla na post šéfredaktorky MF Dnes Sabina Slonková, tak to přece bylo velké jméno. Andrej Babiš stál už předtím třeba o Jindřicha Šídla, který to s díky odmítl. I Sabina Slonková se po půlroce poroučela, protože nahlédla, že tak, jak si to ona narýsovala, nebo tak, jak jí to bylo slibováno, to asi nepůjde. Ovšem i ona a další lidé, kteří do toho vydavatelství přišli, pomohli ve veřejnosti vytvořit pocit, že pracovat v novinách, které patří politikovi, je vlastně normální. Přitom politik vlastnící média, to je protimluv, který podle mě ve slušné společnosti nemá co dělat. Ale Andrej Babiš dělá spoustu věcí, které se ve slušné společnosti nedělají. A je fakt, že se mu to zatím vyplácí.

Podle čeho se má vlastně morálka či etika novináře řídit? Je tu váš Ústav nezávislé žurnalistiky, je tu Nadační fond pro nezávislou žurnalistiku a pak je tu Syndikát novinářů, který nikdo nebere moc vážně...

Fakt, že v tuzemsku neexistuje respektovaná profesní organizace, je opravdu problém české žurnalistiky. Já bych do toho Ústav nezávislé žurnalistiky ani Nadační fond netahal, to nejsou oborové organizace, které by byly určené pro novinářskou obec. Syndikát má pověst, jakou má, a při vší úctě k panu předsedovi Adamu Černému – on s tím nemůže nic moc dělat. Syndikát je totiž ovládán lidmi, kteří jen hledají nějaké benefity, třeba různými kluby píšících seniorů, sportovních novinářů z kraje Vysočina a podobně. Ti si tam hlídají drobné prebendy, které z toho členství mají, a o novinářské řemeslo jako takové tam moc nejde.

Řeší se tam asi hlavně sídlo, majetky a press karty. Do syndikátu se nikdy nedostali a asi o to ani nikdy neusilovali lidé s nějakou prestiží, lidé, kteří mají v médiích opravdu nějakou pozici. Teprve s takovými lidmi by se syndikát mohl zapojit do vyjednávání o platech novinářů. Pak by se mohl v okamžicích, kdy se propouštělo, za novináře nějak postavit, postavit se vedení vydavatelství, vyjednat lepší odstupné a podobně.

Na druhou stranu etické standardy našeho povolání jsou celosvětově dány. Každý novinář, alespoň doufám, je asi taky nějak chápe. K tomu přece nepotřebujeme nějakou silnou organizaci, to je spíš pak záležitost jednotlivých redakcí. Drtivá většina z nich má sepsané kodexy a teď jde samozřejmě o to, jestli se redakce těch kodexů drží a jestli se redakce o kodex může opřít, když dojde k nějakému sporu s majitelem, případně s kamarádem či byznysovým partnerem majitele. A v neposlední řadě jde také o to, jestli šéfredaktor je někdo, kdo chce majiteli odezírat ze rtů, trošku dopředu plní jeho přání a řídí redakci tak, jak majitel potřebuje. Já tvrdím, že v těch vydavatelských domech, kam přišli Babiš a další oligarchové, jsme až na nějaké výjimky neviděli, že by byli najímáni ti nejlepší, ti nejmravnější. Spíš byla poptávka po úplně jiných typech lidí.

Andrej Babiš si ale ten kodex nechal pro Mafru napsat, měl tam i jakousi „radu starších“, která měla obsah před majitelem ohlídat...

Nedávno jsem to angažmá jednomu z oné „rady starších“ připomněl. Hned se naštval, proč to vytahuji, že on to myslel dobře a chtěl ochránit redakci před Babišem. Ale opět, byla to jen clona, že je vše v pořádku. I když všem, kteří to chtěli vidět, bylo úplně jasné, k čemu Andrej Babiš média potřebuje.

Ona ta „rada“ poměrně rychle a poměrně potichu taky vyšuměla.

Jestli si dobře vzpomínám, tak to bylo s okamžikem odchodu Sabiny Slonkové. V tu dobu už ani ti, kteří chtěli, co se týče médií, věřit v čisté úmysly Andreje Babiše, nemohli dál. Viděli to v přímém přenosu.

Lze tedy v českém prostředí do budoucna nějak oddělit novinařinu od byznysu tak, abychom si nemuseli říkat, „tak pro koho to ten novinář píše“? Tištěné noviny už vlastně mají jenom oni velkopodnikatelé, snad s výjimkou Práva a Deníku N.

Ještě před nějakými sedmi osmi lety jsme si nedokázali představit, kteří místní byznysmeni média ovládnou. Natož pak v případě Andreje Babiše politik a byznysmen v jedné osobě. Teď už můžeme mluvit o tom, že tihle lidé mají všechny největší mediální domy včetně TV Nova. Já si dokážu představit, že za nějakých deset let to zase může být úplně jinak. Teď jsme svědky toho, že česká hlavní média nejsou nucena vydělávat horentní sumy na prodejích a na inzerci, spíš jsou používána jako prostředek pro případnou obranu, nebo útok, když to budou vyžadovat okolnosti a zájmy vlastníka. Dokud si současní vlastníci budou myslet, že jim média takto dobře slouží, tak si je budou držet.

Stane se tedy česká žurnalistika spíš nějakým prostředkem pro vyřizování podnikatelských a politických vlivů v zemi?

Ono se to už reálně děje a ukazuje. Teď nejnověji Karel Komárek, který vlastní Sazku, zastavil veškerou inzerci pro Mafru. Andrej Babiš a jeho ministryně financí mu totiž chtějí zdanit loterie. Proč by to Karel Komárek dělal, kdyby si nemyslel, že Andrej Babiš vlastní Mafru? Jsou to desítky milionů, což je i pro tak velké vydavatelství velmi citelná ztráta. Uvidíme, na čem se dohodnou nebo nedohodnou.

Tyhle boje totiž vždycky střídá příměří. Nakonec se ti podnikatelé nějak domluví, a to je právě to nebezpečí. Právě v takových situacích by měla média tyhle lidi hlídat. Ale v okamžiku, kdy tihle lidé veškeré klíčové mediální domy ovládají, tak to jde těžko. Média by přitom měla stát na straně slabších, na straně společnosti a hájit něco, co se nazývá veřejným zájmem. A čeští miliardáři nejednají ve veřejném zájmu. Jednají ve vlastním zájmu, což je pochopitelné.

Není ta krize, nebo jak ty říkáš, složitá situace české žurnalistiky dána i tím, že je tu malý trh? Malá čtenářská obec a novináři i ti velcí podnikatelé se znají každý s každým?

Problém číslo jedna české žurnalistiky je krize důvěry v média, krize důvěry v novináře. Na tom samozřejmě dlouhodobě a úspěšně pracovali politici jako Miloš Zeman, Václav Klaus a v posledních letech i Andrej Babiš. A podařilo se jim to. Dneska není žádnou výjimkou, že jsou novináři osočováni z korupce, z vytváření nějakých kampaní a podobně. Zároveň jsou tu tendence podporované ze zahraničí, především z Východu, jejichž cílem je zpochybňovat fakta, a tím znevěrohodňovat seriózní média. Různé alternativy se pak vydávají za pravdy. A i sami novináři, kteří zůstali v daných médiích, protože si mysleli, že je politici mohou vlastnit, nebo si třeba jen chtěli zajistit platy na hypotéky, taky ve veřejnosti onu důvěru nabourali. A my si teď jako obor musíme důvěru zpátky získat.

Musíme usilovat o to, aby se vztah novinář-čtenář vrátil ke vzájemné důvěře. Abychom my nepodceňovali čtenáře, a čtenář aby mohl důvěřovat tomu, že hájíme jeho zájmy. Že se snažíme psát a popisovat to, co se kolem nás děje proto, aby se v tom čtenář mohl nějakým způsobem zorientovat a pak se nějakým způsobem rozhodnout. V okamžiku, kdy se nám tohle zase podaří, tak věřím, že po krůčcích důvěra může zase narůstat.

Když se bavíme o tom, že velká vydavatelství vlastní byznysmeni, kterým vlastně o noviny nejde, nemělo by v Česku smysl založit něco jako veřejnoprávní noviny?

Já jsem se téhle myšlence jako mladý novinář ve svobodných médiích se zahraničními vlastníky vždycky vysmíval s tím, že si „ti staří novináři“ chtějí zajistit nějaký zaopatřovací ústav na důchod. Teď už se té myšlence tolik nesměju. Já si ale spíš myslím, že by se mělo začít mluvit o tom, že nezávislá novinařina je klíčovým parametrem demokracie, zvlášť té tuzemské.

Ondřej Neumann (1968)

Vystudoval Filozofickou fakultu UK. Už za studií začínal v ČTK. V devadesátých letech nastoupil do Lidových novin, kde pracoval jako vedoucí domácí redakce. Poté odešel do časopisu Týden, kde zastával post zástupce šéfredaktora. V roce 2005 se stal šéfeditorem zpravodajského kanálu ČT24, později pak zástupcem šéfredaktora zpravodajství ČT. Byl také zástupcem šéfredaktora Hospodářských novin a šéfredaktorem týdeníku Ekonom. V roce 2014 zakládá Ústav nezávislé žurnalistiky, který je "reakcí na razantní změny v tuzemských médiích". Prvním projektem, který ústav podpořil, je investigativní server HlídacíPes.org. V jeho redakci vznikla kniha o českých novodobých médiích Šok! Hrůza! Média!.

Měli bychom si ujasnit to, zda je to pro nás nějaká hodnota. A pokud si řekneme, že ano, měli bychom vytvořit systém, který podpoří nejrůznější projekty. Nemyslím si, že by to měly být veřejnoprávní noviny ve smyslu, jak dneska známe veřejnoprávní televizi nebo rozhlas. Může to být veřejnoprávní služba, která by se dala soutěžit. Nikde není psáno, že by takový veřejnoprávní rozhlas nemohl dát tři hodiny za den prostor někomu, kdo splní podmínky veřejnoprávní služby, a to třeba stejně kvalitně jako zaměstnanci Českého rozhlasu.

Tady ale zase narazíme na to, že tu „veřejnoprávnost“ bude muset někdo hodnotit.

Do toho bych raději nezabíhal. Já si ale dokážu představit, že by to v okamžiku, kdy si stát řekne, že jsou pro něj svobodná média opravdu klíčová, vytvoří něco, co by fungovalo na podobném principu jako Státní fond kinematografie. Novinářské projekty se pak mohou stejně jako ty filmové o část z toho balíku ucházet. Tím by stát svobodu slova a nezávislou novinařinu podpořil podobně jako původní český film.

Samozřejmě že je otázka, kdo by ty peníze rozděloval. Ale třeba u kinematografie parametry nikdo nezpochybňuje. Může se stát nějaký exces, ale na to se hned přijde. Je to sice dvousečné, média, která by měla hlídat stát, chtějí peníze od státu, ale to už záleží i na vyspělosti demokracie. Za mě tedy veřejnoprávní deník ne. Ale nějaká systémová podpora nezávislých projektů, ať už názorových nebo investigativních titulů, by podle mě stála za to. Spousta států Evropské unie ten princip zná, podobné granty vypisuje třeba Francie, Rakousko nebo Dánsko…

S jakým základem by měl jít podle tebe dneska člověk pracovat do médií, pokud chce být opravdu novinář?

No, měl by vědět, komu dané médium patří. To je asi to klíčové. A to nejen pro novináře, ale i pro čtenáře. Pak by měl určitě vědět, že tu novinařinu chce dělat tak, jak se dělat má. Že se z něj sice nestane boháč, ale když ji bude dělat dobře a poctivě, tak si může žít nadstandardně. Zároveň by také měl cítit jakýsi závazek ke své práci a k lidem, kterým tu práci předkládá. A poctivý novinář by měl i přemýšlet nad tím, zda se věci ve společnosti posouvají správným směrem. Od toho tu ten novinář je. Nebo by měl aspoň hlídat, aby se věci neposouvaly směrem k horšímu.

Související…

Největší problém nastane, až lidé rezignují na pravdu, říká šéf ReportéruNovináři v USA jsou na tom s morálkou hůř než před 13 lety. Vlastně je moc nezajímáS Věrou Jourovou o tom, zda pravda a láska nakonec zvítězí i na internetu

foto: Zdeněk Strnad, zdroj: Šok! Hrůza! Média!

Tipy redakce

Je to nová planeta naší galaxie? Možná jde jen o černou díru

Je to nová planeta naší galaxie? Možná jde jen o černou díru

Aby nějaký astronom objevil novou planetu v naší sluneční soustavě, to je věc...

S Věrou Jourovou o tom, zda pravda a láska nakonec zvítězí i na internetu

S Věrou Jourovou o tom, zda pravda a láska nakonec zvítězí i na internetu

Také druhý ročník konference Dítě v síti zaštítila a nakonec také i navštívila...

Jak hvězdě Her o trůny sociální média pomohla k depresi

Jak hvězdě Her o trůny sociální média pomohla k depresi

Začalo to poměrně nevinně. Příjemné povídání dvou příjemných lidí. Situace se...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.