fbpx

S ředitelem humanitární a rozvojové sekce Člověka v tísni Janem Mrkvičkou o zapomenutém konfliktu v Barmě a Bangladéši a o tom, že nejvíce uprchlíků zůstává v zemích, kde je nebezpečno

Zveřejněno: 3. 7. 2019

Na podzim roku 2017 otřásaly světem zprávy o krizi muslimského etnika Rohingů v Barmě, které stát dlouhodobě pronásleduje a upírá jim občanství i lidská práva. Události vyvrcholily útěkem několika stovek tisíc příslušníků této menšiny do sousední Bangladéše, která však kvůli své slabé ekonomice nemohla situaci zvládnout. Od té doby uplynul více než rok a západní svět obrátil svou pozornost na jiné události. O situaci mají jako jedny z mála stále přehled neziskové organizace, které v oblasti pomáhají. Mezi nimi je i Člověk v tísni.

O tom, jaká je současná situace v obou státech, kterých se krize týkala, a jak Člověk v tísni na těchto i dalších místech pomáhá, jsem si povídala s ředitelem humanitární a rozvojové sekce Člověka v tísni Janem Mrkvičkou, který na projekty v zahraničí dohlíží. „V mé práci jde o to, abych se pobavil s daným týmem, co a jak v dané oblasti děláme, navštívil donory. Také se vždycky snažím dostat přímo k lidem, kterým pomáháme, vidět naši konkrétní práci. Je to taková kombinace strategických debat, částečně kontroly, podpory týmu a setkání na různých úrovních,“ vysvětluje mi Jan Mrkvička v zasedačce pražského sídla Člověka v tísni na I. P. Pavlova krátce poté, co se z Barmy vrátil.

Na problému v Barmě je zajímavé, že tam byla vyhnaná muslimská menšina Rohingů, a přitom Barma je z větší části buddhistická. Buddhismus je přitom považovaný za mírumilovné náboženství. Proč je to tam jinak?

Tímhle jsem si prošel už na Srí Lance. Pomáhali jsme na východě země obětem tsunami a během toho jsme se najednou ocitli uprostřed občanské války mezi buddhistickou většinou, která tam vládne, a hinduisty.

mrkvicka 2

První reakcí byl strach až nenávist. Ve druhé vlně posílilo přesvědčení, že ty problémy se nás týkají, i když jsou daleko, a možná by se mělo pomáhat víc, říká o pohledu Čechů na migrační krizi Jan Mrkvička


To bylo poprvé, co jsem se s něčím takovým setkal. Od dětství jsem četl Jacka Kerouaka a myslel si, že buddhismus je nejlepší náboženství na světě. Každopádně se dá jako každé jiné i tohle zneužít. Na Srí Lance právě militantní buddhisté válku velmi intenzivně rozdmýchávali a poté, co skončila masakrem hinduistické části obyvatel, začaly podobné útoky na muslimskou menšinu. V Barmě jsem tedy z tamních událostí zas tolik překvapen nebyl. Když se dostanete trošku pod povrch a posloucháte příběhy, je to opravdu děs, k čemu tam docházelo a dochází. Není to jen o buddhistické většině, je to o armádě, která se snaží v zemi udržet moc a ukázat lidem, proč armádu potřebují. Armáda tam má tedy do značné míry zájem na tom, aby v zemi stabilita nebyla.

Jaká je tam situace teď a jakým skupinám pomáháte?

Snažíme se pomáhat všem, ke kterým se dostaneme, přičemž muslimské menšině Rohingů, kteří byli nuceni odejít, pomáháme i v sousední Bangladéši. Co se týká Barmy, náš přístup k nim je velmi omezený. V arakanské oblasti, odkud uprchli, teď nejvíc pomáháme místní buddhistické populaci, protože tamní arakanská armáda teď začala znovu bojovat proti té centrální, a kvůli tomu jsou tam teď tisíce nových vnitřních uprchlíků.

Jsou tam desítky tisíc lidí za plotem bez jakékoli kontroly. S tím by rozhodně měl svět, který se bojí teroristů, něco udělat, protože tyhle tábory jsou hnízdem kriminality a možné radikalizace.

Co se týká Rohingů, část z nich je také v barmských kempech, kde my nepracujeme. V současné době se barmská vláda snaží kempy zrušit, zároveň vlastně nemá kam ty lidi poslat. Humanitární komunita se obává, že je to takový trik, kdy je potom pošlou na nová území za ostnatý drát a řeknou, že je to pro jejich vlastní dobro. Tak se zbaví dohledu mezinárodní komunity.

Takže o návratu Rohingů zpět do Barmy se neuvažuje?

Barmská vláda je nikdy neuznala jako občany země. Nemají žádné průkazy totožnosti, žádná práva, žádné služby. Byli označováni za takzvané Bengali, přivandrovalce, což je oficiální doktrína. Přitom už tam žijí dlouho, několik generací. A odjakživa to byli ti nejchudší, spíš méně vzdělaní lidé, kteří ale zároveň třeba pracovali na polích té většinové populace. Byli to třeba i řemeslníci, truhláři. A teď některá řemesla z té oblasti úplně zmizela. Najednou nebylo možné si dát udělat kopii klíčů, protože to dělali lidé, které vyhnali. Ale s jejich návratem to nadějně nevypadá, na tom Barma nemá zájem. Možná udělá nějaké gesto jako návrat pár tisíců lidí. K tomu pozvou novináře, aby to hezky vypadalo, ale pak se celá věc v zásadě uzavře.

Tím ale vzniká v celém regionu ohromné napětí, protože zrovna Bangladéš je pořád jedna z nejchudších zemí, která má ohromné problémy, a najednou tam má milion nových uprchlíků, které chce vrátit. Nemůže je integrovat, protože by to jejich ekonomika neunesla. Takže Rohingové jsou i v Bangladéši zavření v uprchlických táborech, ve kterých není vůbec žádná správa, žádná policie. Jsou tam desítky tisíc lidí za plotem bez jakékoli kontroly. S tím by rozhodně měl svět, který se bojí teroristů, něco udělat, protože tyhle tábory jsou hnízdem kriminality a možné radikalizace.

V čem spočívá vaše pomoc v těchto a podobných oblastech?

Když lidé utíkají před násilnostmi a válkou, nemají vůbec nic. Takže v první fázi je to o dodání potřebných věcí pro přežití – plachta nad hlavu, jídlo. Ale my se hlavně orientujeme na ty následné kroky. Například zajištění přístupu ke vzdělání dětem, psychosociální podpora, ochrana žen a dětí, protože v těchto kempech se dějí hrozné věci. Jde o to, aby se utlačovaní lidé měli na koho obrátit a věděli, jaká mají práva. V rámci komunit jim pomáháme řešit jejich problémy.

Zaměstnáváte v organizaci i místní lidi?

Všude na světě pracujeme tak, že Češi a další cizinci jsou v nejvyšším managementu, shánějí peníze, vymýšlejí programy, dohlíží na jejich kvalitu. Ale tu konkrétní práci na místě dělají lidé z dané oblasti – kvůli jazyku, základní důvěře a tak. Vždycky se sejdeme s danou komunitou a zjišťujeme, kde jsou největší ohrožení. A ta potom pomáháme řešit. Mohou to být i maličkosti, které hodně pomohou, jako třeba že toaleta bude blíž a cesta osvětlená, čímž se sníží riziko, že ženy budou během cesty na záchod znásilněné. Je to až takhle jednoduché a zároveň dost hrozné.

V souvislosti s migrační krizí se pořád říká, že by se lidem mělo pomáhat na místě. To bych pochopila v případě, že jim třeba chybí vzdělání nebo finance. Ale když se jedná o zemi, která je ve válce a lidem jde vyloženě o život, pak asi jediná věc, kterou chtějí, je dostat se za hranice, ne?

Většina světových uprchlíků jsou takzvaní IDP neboli internally displaced people, tedy vnitřní uprchlíci. Většina syrských uprchlíků je pořád v Sýrii, velká část je i v Turecku a malá v Evropě. Ale ti lidé se většinou přemisťují v rámci země. To samé platí třeba i o Kongu nebo Barmě. Takže pomoc na místě často neznamená, že lidé zůstávají ve svých domech. Znamená, že utečou do relativního bezpečí a my se je snažíme podporovat tam. Také se snažíme předcházet konfliktům a dopadům přírodních katastrof, pomáhat lidem, aby se dokázali vypořádat se suchy, záplavami a tak dále. Většina těchto lidí si přeje žít doma a názor, že celá Afrika se chce přestěhovat do Evropy, je podle mě úplně nesmyslný.

Jan Mrkvička (1977)

Ředitel humanitární a rozvojové sekce společnosti Člověk v tísni, která ve dvaceti zemích světa každý rok pomáhá přibližně třem milionům lidí. Za jeho vedení sekce narostla desetinásobně, momentálně spravuje ročně 1,7 miliardy korun a zaměstnává na 1 400 lidí. Jan Mrkvička dlouhodobě pobýval na zahraničních misích v Afghánistánu a na východě Srí Lanky. V prostředí ozbrojených konfliktů se tak podílel na vedení humanitárních i rozvojových projektů. Při své práci navštívil desítky rozvojových zemí po celém světě. Ve společnosti Člověk v tísni pracuje od roku 2000. Jan Mrkvička, otec tří dcer, žije v Buštěhradě, kde je zastupitelem.

Samozřejmě může nastat extrémní případ, jako je konflikt v Sýrii, nebo i v Barmě, kde lidé utíkají za hranice, protože ve své zemi už nemají bezpečné místo. I ti však podle našich zkušeností preferují zůstat v prostoru, který je jim kulturně blízký. To znamená raději třeba v Turecku než v Česku.

Ovlivnila podle vás migrační krize přístup Čechů, co se týče ochoty pomáhat lidem z těchto zemí?

Nemyslím si, že migrační krize jako taková. Ale spíš to, jak ji populističtí politici začali zneužívat a zveličovat reálné hrozby. Samozřejmě, krize to byla, ale mohli jsme ji jako celá Evropa řešit v klidu a s chladnou hlavou. A ne tak, jak to vypadalo. To vliv na náhled společnosti určitě mělo. Myslím, že první reakcí byl strach až nenávist. Ve druhé vlně posílilo přesvědčení, že ty problémy se nás týkají, i když jsou daleko, a možná by se mělo pomáhat víc. Takže myslím, že efekt to mělo pozitivní i negativní. A co se týká Klubu přátel a Skutečné pomoci, Skutečného dárku, což jsou nástroje, jak vybíráme peníze, dárců neustále přibývá.

Jaké subjekty vaše projekty hlavně financují? Soukromé, nebo veřejné?

Kromě soukromých dárců z Česka, o kterých už jsem hovořil, soutěžíme o projekty. Tam jsou různí dárci – vlády různých států, Evropská unie nebo OSN. Řekněme, že mají ve své politice, že sníží podvýživu v Kongu. Vyhlásí výběrové řízení a my se v konkurenci všech podobných organizací z celého světa o ty prostředky ucházíme. V celku to znamená, že ročně podáme na dvě stě projektů ve dvaceti zemích světa. Z toho je polovina žádostí úspěšná, což je v našem oboru velmi dobrý výsledek. V současnosti nejvíce financí získáváme od Evropské unie a vlády Velké Británie. Z rozpočtů České republiky máme asi osm procent prostředků z celku, tedy podobně jako od českých dárců.

S vaší kolegyní Adrianou Černou jsem se loni v zimě mimo jiné bavila o projektech v Africe, vy jste teď zmiňoval Asii. Často působíte ale i v Evropě. Liší se jednotlivé regiony významně v té formě pomoci?

Ano. Ani si nemyslím, že je možné mít připravený nějaký balíček, který by zafungoval všude. Vždycky jde o detail a o to, jak konkrétně v dané zemi pomoci. My se vždycky snažíme tu situaci analyzovat a zjistit, kdo s ní chce něco dělat. Ať už je to místní vláda, nevládní organizace nebo komunita, ten daný subjekt je poté náš partner, se kterým pomáháme najít a prosadit dané řešení, které ale vždycky hledáme ve spolupráci s místními.

Za ta léta, co tuhle práci dělám, mám dojem, že čím méně do toho přispějete, tím je potom ta pomoc účinnější. To znamená, že mohou mít dostatek peněz i napsaných pravidel pro jejich rozdělování. Jen například nevědí, jak informačně propojit vzdálené vesnice s úřadem, který se má třeba starat o vodní zdroje. Potom tedy přijdeme a nabídneme jim systém pro správu s databází a mobilní aplikací, která posílá data. Naším úkolem je tedy dělat časově omezenou věc, která pomůže místním lidem, aby situaci zvládli samostatně.

Můžete uvést nějaký příklad?

Například jsme pracovali s ženami v afrických slumech, které jsme podporovali v tom, aby si začaly spořit vlastní peníze, a pak si z těchto peněz půjčovaly víc na investice do rozjezdu drobného podnikání. Tohoto projektu se zúčastnilo asi 8 000 žen a díky studii, která se dělala po jeho skončení, víme, že se zásadně změnilo vnímání jich samotných. Naprostá většina bývalých žebraček teď chodí do banky, mají společný účet a na něm desítky tisíc korun. Třetina z nich podniká, část zaměstnává další ženy. A najednou už si nepřijdou chudé, protože mají život ve svých rukách.

Související…

Rozhovor: Západní svět z Afriky pořád bere víc, než dáváRozhovor: Proč opravdový dárek může i mečetRozhovor: Proč migranti na cestě k americké hranici potřebují hlavně psychologa

foto: Michaela Cásková, zdroj: Člověk v tísni

Tipy redakce

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu hned po akci video z jeho akce

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu hned po akci video z jeho akce

Kamera je úžasný vynález. Dokáže zaznamenat skutečnost a uchovat ji v reálné...

S Tomášem Zimou o roce 2050: Snad nás technika neodlidští a planeta unese

S Tomášem Zimou o roce 2050: Snad nás technika neodlidští a planeta unese

Přiznám se, že jsem tu od promoce nebyl. Tedy nějakých patnáct let. V Karolinu to...

Globální oteplování: Nejdůležitější fakta a kde se vzal český skepticismus

Globální oteplování: Nejdůležitější fakta a kde se vzal český skepticismus

Řada českých publicistů i vědců se v poslední době vyjadřuje s pochybami o...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.