Tadeáš Šíma je nezmar. Když se v roce 2016 vypravil poprvé do Afriky, aby ji od severu na jih procestoval na kole, hned v Maroku ho na pláži přepadli místní muži a kolo ukradli. Nepříjemný zážitek mu ale odhodlání nevzal a o rok později, v listopadu 2017, vyrazil na 13 000 kilometrů dlouhou cestu znovu.
Přestože ani tentokrát neušel hned několika krádežím a přepadení, říká, že celou výpravu si i přes mírnou nervozitu moc užíval. Nejvíc se mu prý líbily Angola, Kongo a Gabon, hlavně kvůli slonům a nádherné přírodě. Po sedmi měsících se šťastně vrátil domů, ale „černý“ kontinent si natolik zamiloval, že se tam chce vrátit a pomoci bojovat proti pytlákům.
Párkrát jsem zajel někam do pouště nebo do pralesa, kde nebyl signál, což jsem si užíval.
Třeba o tom, jak se takoví pytláci „loví“, jak se vyvarovat přepadení a proč šel Tadeáš po příjezdu z Afriky na terapii tmou, jsme si povídali v pražském Café V lese. A byl to rozhovor stejně pohodový, jako je ona kavárna.
Jak okolí reagovalo, když jsi jim řekl, že se chystáš na kole do Afriky?
Když syn rodičům řekne, že jede na půl roku do Afriky, tak z toho podle mě nejsou běžně úplně nadšení. Takže ze začátku z toho byli samozřejmě špatní, ale pak už si nějak zvykali a užívali si tu cestu se mnou.
Takže jsi byl s nimi často v kontaktu...
Byl. Snad v každém státě jsem si kupoval SIM kartu a byl v podstatě pořád online. Na druhou stranu to pro mě trochu ztrácelo kouzlo dobrodružství, protože mě kdykoli mohl kdokoli kontaktovat. Párkrát jsem zajel někam do pouště nebo do pralesa, kde nebyl signál, což jsem si užíval. Byl to taky jeden z důvodů, proč jsem tam jel, abych nebyl pořád dostupný. A někdy se to povedlo.
Takže do Afriky jsi odjel, abys mohl být sám se sebou?
Taky, ale těch důvodů byla spousta. Jeden z těch hlavních byl ten, že jsem se chtěl setkat s Arthurem Sniegonem, což je Čech, který teď mnoho času tráví v Kongu, kde chrání slony proti pytlákům. Já jsem ho poznal tady v Čechách a jeho práce mě fakt zaujala. Nakonec jsem s ním v pralese byl asi 14 dní, slona pralesního jsem neviděl, ale i tak ta výprava stála za to.
Sto kilometrů denně není zase tak moc. A občas je dobré si dát pauzu
A jak to vypadá s tím ilegálním lovem slonů?
Je to hodně špatné. Od té doby, co jsem doma, se o tom snažím povídat co nejvíc, protože je třeba, aby lidé tu situaci znali. Sloni tam mizí po stovkách, zabíjí je kvůli slonovině, která se pak vyváží do Číny nebo Ameriky. V Číně třeba ještě pořád věří, že prášek ze slonoviny vyléčí potenci. Nevím, jestli to pak někde šňupou, ale samozřejmě to nefunguje. Také se z toho dělají různé sošky. Je to prostě obrovský byznys a Arthur se snaží odkrývat ty jejich „pyramidy“.
V Africe jsou hodně časté konflikty mezi farmáři a slony, kteří jim ničí úrodu. A v Čadu zjistili, že sloni se bojí včel, proto se instalují úly kolem políček.
Samozřejmě že pytlák, co jde zastřelit slona, se snaží třeba jen nakrmit svou rodinu. Slona zabije v přepočtu za dva tisíce korun a pak se slonovina prodává dál a dál, až skončí u nějakého Číňana na poličce ve tvaru té sošky, která má hodnotu třeba 200 tisíc. Arthur se ty pašeráky a pytláky snaží dostat do vězení.
Jak? Honí je po savanách?
Ne, organizuje k tomu několik dalších projektů. Jedním z nich je cvičení psích hlídek. Arthur cvičí psy i z Čech, které pak do Konga dováží, a oni vyhledávají slonovinu, munici nebo bushmeat, tedy maso z nelegálně zastřelených zvířat. Dalším projektem jsou například včelí hlídky. V Africe jsou totiž hodně časté konflikty mezi farmáři a slony, kteří jim ničí úrodu.
Nestačí, že pašeráky nahraješ na video a doneseš to jako důkaz. Buď je přivedeš na policii, nebo policajtům řekneš, že v určitý čas někde budou.
A v Čadu zjistili, že sloni se bojí včel, proto se instalují úly kolem políček a sloni tam přestávají chodit. A tohle všechno má smysl. Já bych se tam chtěl vrátit a pracovat na projektu fotopastí, které se instalují na místech, kde je velká koncentrace pytláků.
To už může být asi nebezpečné…
Riziko tam samozřejmě je, právě Arthur se přímo vměšuje mezi pytláky a dělá eventuálního kupce, nahrává všechno na skryté kamery. Teď je od něj o tom seriál na YouTube. Několik pašeráků už nechal zavřít, ale je to dost „o hubu“, když to tak řeknu. Ve vězení jsou třeba jen na dva roky, pak se vrací. Proto je určitě dobré měnit pozice.
Myslím si, že ten můj strach byl vlastně zdravý, protože mě hnal dopředu.
Celkově je vymáhání práva třeba v Kongu hrozně složité. Tam nestačí, že pašeráky nahraješ na video a doneseš to jako důkaz. Buď je přivedeš na policii, nebo policajtům řekneš, že v určitý čas někde budou, třeba na hotelu, aby mohli udělat zátah.
Abychom se ještě vrátili k tobě, četla jsem, že za den jsi ujel v průměru sto kilometrů. Jak jsi to v tom počasí fyzicky zvládal? Byla před cestou nějaká speciální příprava?
Předtím jsem hodně studoval a pracoval, takže nebyl čas. Než jsem vyjížděl, měl jsem bezprostředně najeto asi jen 400 kilometrů, což je jako nic. Ale nebyl to takový problém, jak jsem původně myslel. Sto kilometrů denně se dalo docela v pohodě, večer sice tělo uléhá do stanu úplně vyčerpané, ale druhý den ráno už je ok a dá to znova. Nejel jsem takhle celých sedm měsíců, třeba jednou za týden jsem měl jeden nebo dva dny volna a zastavoval, kde se mi líbilo.
Občas se člověku v africké samotě zasteskne. Ale pak většinou někoho potkáte
Také jsi někde říkal, že ses celou cestu vlastně bál. Tak kdy ses bál nejvíc?
Asi v Namibii, kde mě u silnice přepadlo pět kluků s kameny v rukách, snažili se mě sundat z kola. Měl jsem obrovské štěstí, že se mi jim podařilo ujet. Ještě tak týden předtím jsem přemýšlel o tom, že až dojedu na jih do Kapského Města, otočím se a pojedu po východním pobřeží zpátky nahoru. Ale po tomhle zážitku jsem si říkal, že v nejlepším skončit.
Babičce jsem slíbil, že si vezmu pepřák, ale v den odjezdu mi došlo, že jsem ho zapomněl.
Jinak myslím, že ten můj strach byl vlastně zdravý, protože mě hnal dopředu. Určitě to nebylo tak, že bych se bál a už nechtěl pokračovat, spíš taková nervozita, co mě asi čeká.
A i teď, s odstupem času, si stojíš za tím, že za ta přepadení sis vlastně mohl sám, jak jsi někde říkal?
Ano, to si myslím. Třeba v té Namibii, tam mi většina lidí říkala, že když už v ní budu, mám vyhráno. A hned druhý den se mi stalo tohle. Asi když už člověk jede moc „lážo plážo“, tak se něco přihodí. Myslím, že je potřeba to nějak vybalancovat, nechovat se moc „namachrovaně“, když jsem někde jako návštěva. Proto radši všude říkám „no problem“, aby nevznikl zbytečný konflikt. Ale na druhé straně je zase blbý vypadat jako „kořist“. Prostě je dobré, aby oni měli respekt před tebou a zároveň i ty před nimi.
Měl jsi s sebou nějakou zbraň?
Vzal jsem si násadu od krumpáče, kterou jsem nakonec v Kongu používal na měření louží, ale jako zbraň jsem ji nepoužil. Babičce jsem slíbil, že si vezmu pepřák, ale v den odjezdu mi došlo, že jsem ho zapomněl. V Gabonu jsem si koupil mačetu do pralesa na lijány, ale když jsem pak přejížděl do Konga, tak mi ji vzali.
A celkové zkušenosti s lidmi?
Většinou dobré, hlavně v Maroku. Tamní obyvatelé jsou strašně přívětiví, a i když mě tam rok předtím přepadli a okradli o kolo, rozhodně to pro mě není důvod na tu zemi zanevřít.
Malárie jsem se bál hodně, vezl jsem si s sebou i antimalarika, což ale není dobré, zvlášť když jedeš na kole.
Snad jsem tam vůbec nic neutratil za snídani, vždycky mě někdo pozval. V dalších zemích už to takové nebylo, ale přesto převládají dobré zkušenosti.
Vzpomeneš si na člověka, který ti vyloženě utkvěl v hlavě?
Asi doktor Sanuga, což je lékárník z Mali, který tam učí na střední škole. Když jsem tehdy tou zemí projížděl, na jednom kopečku zastavilo auto a černoch na mě začal česky: „Nazdar chlape, kam to šlapeš?“ Tenhle chlapík studoval v Bratislavě asi od osmaosmdesátého farmacii. Ten mi opravdu utkvěl, nikdy bych neřekl, že si v Mali pokecám česky.
Jak poznal, že jsi Čech?
Táhl jsem za sebou českou vlajku, což bylo skvělé.
Kolikrát jsi to chtěl zabalit?
Jako kolikrát denně? Ne, člověk si zanadává a za deset minut je v pohodě. Třeba se mi stalo, že jsem třikrát za den píchnul kolo, to jsem se ptal sám sebe, co tam vlastně dělám. Ale pak stačí potkat nějakého dobrého člověka a hned se to překlene. Prostě jednou jsi na kole nahoře, pak zase dole na ráfku, jak už to v životě chodí.
Internet je tu skoro všude. Jen občas chybí v pralese nebo na poušti
A co zdravotní problémy?
Jo, srágoru jsem měl několikrát. Jednou v Mali jsem si taky myslel, že mám malárii, protože mi bylo už fakt dost zle. Tak jsem si koupil malarický test, ten vypadá podobně jako těhotenský, akorát se na něj nečurá, ale propíchneš si prst a stačí jedna kapka krve. Sice je to úspěšné jen v šedesáti procentech, ale tehdy to ukázalo, že jsem negativní, což mě uklidnilo. Malárie jsem se bál hodně, vezl jsem si s sebou i antimalarika, což ale není dobré, zvlášť, když jedeš na kole, protože z těch léků je ti fakt blbě. A rozhodně je nemůžeš jíst sedm měsíců v kuse.
V Africe bych měla asi největší obavy ze zvířat – pavouci, hadi, šelmy. Setkal ses tam s něčím takovým?
V jedné z těch louží, kde jsem měřil hloubku právě tou násadou od krumpáče, jsem potkal docela tlustého hroznýše. Tam se mi zastavil dech, ale nakonec to bylo v pohodě. Pak jsem se ptal místních lidí, jestli je to tam normální, a říkali, že jsem měl štěstí, protože oni ho třeba za celý život viděli jen dvakrát.
A co se týká šelem, v Namibii jsem kempoval u národního parku Etosha, kde jsem si v noci rozdělal oheň, a o půlnoci mě vzbudil obrovský lví řev. Celou noc jsem nespal, jen jsem přikládal do ohně a udělal jsem z něj asi třímetrovou vatru a modlil jsem se, aby na mě nepřišli.
Třeba z hlediska internetu jsou tam hluchá místa jen v pralese a na pouštích, ale jinak je tam technologie na skvělé úrovni.
Druhý den jsem jel kolem toho parku a na cestě viděl místní emergency, která tam byla u roztrhaného člověka. Říkali, že už je tenhle týden druhý. Byl to místní chlápek, který tam už deset let chodil dva kilometry každý den do práce a zpátky. Tomu se mi vůbec nechtělo věřit. Oni na mě koukali jako na idiota, že jsem tam kolem šlapal na kole. Pak jsem si tedy raději stopnul nějakou ženu z kmene Himba a ta mě odvezla asi o 50 kilometrů dál. Ještě se mi kolem stanu občas potulovali šakali, ale ti lvi byli asi nejhorší.
Je Afrika jiná, než jak nám ji prezentují v médiích?
Vůbec jsem nevěděl, co od ní čekat. A i když o všem hodně načteš, když tam jsi, je to úplně jiné. Ale já si to hrozně užíval. Jinak s těmi médii máš pravdu, vykreslují nám Afriku jako obrovský problém, migrační i zdravotní krize, ale když jsem tam byl, překvapila mě její vyspělost. Třeba z hlediska internetu, hluchá místa tam jsou jen v pralese a na pouštích, ale jinak je tam technologie na skvělé úrovni.
Tadeáš Šíma (26)
Rodák z jihočeských Prachatic, absolvent oboru Plánování a řízení krizových situací na ČVUT v Praze. Cestuje už od 17 let. Kromě Afriky procestoval státy západní Evropy, Balkán, Blízký východ. V roce 2012 absolvoval výstup na nejvyšší sopku Asie a o rok později uskutečnili výpravu do střední Asie, konkrétně do Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, kde objevovali pohoří Ťan Šan a Pamír. Následovaly výpravy autostopem do Gruzie, Arménie, Turecka, Albánie a Kosova. Nyní Tadeáš píše knihu a plánuje se znovu vrátit do Afriky. Své fotky sdílí na Facebooku i Instagramu.
Dneska žijeme zrychleně, jen si přečteme název titulku a hned si uděláme závěr. Nemám rád, když nějaký cestovatel jen na základě několika subjektivních zkušeností určitou zemi úplně odsoudí. Proto, i když mě tehdy přepadli a okradli v Maroku, nikdy bych si nedovolil o něm mluvit špatně. Nerad házím věci a lidi do jednoho pytle. Ale celkově si nemyslím, že by se lidé měli Afriky bát.
Je něco, co ti tam chybělo?
Asi ani ne, samozřejmě kromě přátel a rodiny. Pak ke konci, kdy mě už fakt všechno bolelo a navíc mě zase okradli, jsem se už domů docela těšil.
Okradli o peníze?
Jo, potřeboval jsem si vybrat, strčil jsem kartu do bankomatu, ten se zasekl a z banky vylezl chlapík, v sáčku, fakt elegán, prý zaměstnanec banky. Říkal, že to se tam stává a že mi pomůže. Tak na obrazovce vytvořil tři tabulky, do těch prvních dvou zadal nějaký kód a řekl mi, že když zadám PIN do té třetí, karta mi vyjede zpět. Myslel jsem, že mě okrást nemůžou, když je ta karta pořád uvnitř.
To, co jsem si zažil v Africe, už tma zřejmě nepřekoná.
Jenže ten PIN kód, co jsem napsal, se na obrazovce objevil normálně ve formě čísel, on ho viděl a pak vzal čáru. Vedle mě stála nějaká babka se dvěma zuby, která se mi začala hrozně smát. Karta už v bankomatu taky nebyla, do pěti minut jsem ji zablokoval, ale stejně stihli udělat tři výběry, celkem asi 25 000 korun. Prý to byla nigerijská mafie.
Změnila tě ta cesta nějak? Dřív ses prý bál tmy…
Až po africké výpravě jsem šel na terapii tmou, kde jsem se tmy ještě pořád bál. Byl jsem tam celých sedm dní. Ale když jsem tam končil, řekl jsem si, že se bát přestávám, prostě ze dne na den. Od té doby to mám snad vsugerované a už se nebojím.
Reklama
Jinak na tu terapii jsem šel, protože jsem si chtěl nějak uspořádat myšlenky v hlavě. Ale myslím, že by to bylo daleko intenzivnější, kdybych tam šel před Afrikou, jenže v tu dobu nebyl čas. Myslel jsem, že se dostanu do stavu, jak nějací lidé popisují, že třeba mají „halušky“, ale já tam nic takového nenašel. I když je to možná tím, že já mám halušky i normálně, když zavřu oči... Nevím, do téhle zkušenosti už bych asi nešel. Nechci, aby to znělo nějak namachrovaně, ale to, co jsem si zažil v Africe, už tma zřejmě nepřekoná.
foto: Archiv Tadeáše Šímy, zdroj: Tadeáš Šíma
