fbpx
Flowee

S Lilií jako třináctou bohyní Libuší o tradičním českém archetypu, důležitosti sesterství, ženské moudrosti, lásce a sexualitě

Zveřejněno: 6. 1. 2020

Lilia Khousnoutdinova, politoložka, kněžka, ale především také žena a matka, dostala jako jediná jakožto patronka projektu  Jsem žena #jsembohyne  možnost zvolit si archetyp, se kterým se sama nejvíc ztotožňuje. Nakonec si vybrala Libuši – mýtickou postavu, která je ztělesněním ženské síly a moudrosti. Pro Lilii však znamená mnohem víc.

„Libuši vnímám jako centrum, střed pomyslného roku, který si vytváříme. Také střed tradice, kruhu, ve kterém jsou archetypy, měsíce, živly, fáze ženského života. Ty všechny jsou poměrně dost univerzální. Matka bohyně, bohyně milenka, bohyně stařena – najdeme je ve všech kulturách, kontinentech i časech, protože jsou jádrové a vychází z našeho života,“ říká Lilia během rozhovoru, který jsme vedly v jednom fotografickém studiu v Holešovicích.

Lilia určitě nepatří k lidem, kteří by nevážili slova. Právě naopak. Po každé otázce si nechala dostatek času, mluvila klidně, a jako by se neřídila ani tak rozumem, ale spíše tím, co v danou chvíli právě cítí. Při poslední otázce se pak zcela ponořila sama do sebe, snažila se přenést do situací, které jí prý nejvíce transformovaly život. Ale abychom nepředbíhali. S Lilií jsme se bavily nejen o kněžně Libuši samotné, ale také o mnoha dalších tématech, která jsou jí blízká – intuici, moudrosti, partnerství, ale také o poučení z neúspěchů a ženské soudružnosti.

Proč jste si vybrala zrovna Libuši?

Libuše pro mě symbolizuje pražský nebo možná středočeský ženský archetyp. Oněch původních dvanáct bohyní, které představují různá roční období, to jsou opravdu bohyně ve smyslu mytologické postavy, jež vychází z různých tradic. V případě Libuše jako jediné se bavíme o opravdové ženě, se kterou se můžeme ztotožnit. Samozřejmě s velkou úctou a pokorou. Je abstraktní i faktickou inspirací toho, co může česká žena dokázat. Jak může být celistvá, silná, spravedlivá, krásná a spojovat spoustu rovin bytí přes partnerku, matku, po královnu a vědmu nebo věštkyni. Myslím, že je úžasné ji mít živou, z masa a kostí.

Libuše je často spojována s vnitřní moudrostí, intuicí. Jak ale rozpoznat intuici od našich tužeb, přání nebo naopak skrytých strachů?

Řekla bych, že to je jedna z nejdůležitějších otázek, jaké si můžeme položit. Často je těžké rozpoznat, kdy je to naše vnitřní moudrost, ona intuice, která říká: Zastav, nebezpečí. Nebo je to naopak případ, kdy by nám určitý krok prospěl, ale brzdí nás vnitřní rezistence. Systém má vždycky určitou setrvačnost a my všichni jsme do jisté míry na změnu alergičtí, byť by mohla být tím nejlepším, co se nám může stát. Věřím, že je to práce, kterou musí každá žena udělat, než je schopná dobře interpretovat své vnitřní signály.

Myslím, že vůbec nejhlubší transformativní klíč, který máme, je sexualita. Měli bychom k ní přistupovat jako k mocnému nástroji.

Mně osobně pomáhá, ale zdůrazňuji, že to není univerzální poslouchat svůj vnitřní dialog. Ve chvíli, kdy se před určitým rozhodnutím racionálně přesvědčuji, že je dobré a bude fungovat, tak vím, že bych se měla ještě zamyslet. Protože když někam vkládám moc racionálních důvodů, znamená to, že je ve mně něco doopravdy silného, co tam nechce, a já na sebe tlačím. A potom mívám opačný dialog, kde si říkám ne, zpomal, to je moc rizikové, nebo že už je pozdě. Tam zase vím, že vnitřní síla mě táhne, abych tam šla, ale já se jen brzdím. Takže u mě platí pravidlo, že to, k čemu se přemlouvám, většinou není úplně dobré.

Asi každý z nás má v životě zkušenost, kdy onen vnitřní hlas neposlechl. Můžete uvést nějaký konkrétní příklad, kdy se to stalo vám?

Úplně nejčastěji jsem to měla s lidmi. Nebudu samozřejmě jmenovat nikoho konkrétního, ale jedna žena přišla s projektem, který na papíře vypadal skvěle, racionálně v tom nebyl žádný velký zádrhel. Ale já měla vevnitř takový divný pocit, jako kdyby mě někdo trochu „přiskřípl“ a já nemohla pořádně dýchat. Zvláštní pocit nervozity. Navíc když jsem pak měla podnikat další kroky, odkládala jsem je. To je také otázka, jak poznat lenost od vnitřního varování. No a ve finále z toho byl opravdu průšvih.

Nebo když zůstaneme u takových menších věcí... Nedávno jsem pořád otevírala Airbnb, že musím zamluvit byt na plánovanou cestu s manželem. Ale pořád tam něco nesedělo. Jeden se mi nelíbil, pak jsem zase neměla kartu a nechtělo se mi pro ni do druhého patra. Nakonec jsem zjistila, že ta akce padla, takže jsme ušetřili x desítek tisíc za to, že bychom měli napevno zamluvený byt. A tohle se mi stává často. Vím, že když potřebuji řešit něco logistického, ať už to jsou lety nebo byty, a nějak mě to tam „nepouští“, je dobré počkat, jak se věc vyvrbí. Řekla bych, že s tím, jak hodně cestuji, je tohle pro mě obrovský zdroj praktického účinku naslouchání intuici.

Jste veřejně známá osobnost, která pracuje poměrně atypicky. Jak náročné pro vás bylo jít si za svým a neřešit nároky, které na vás kladla společnost?

Hodně mi pomohlo, že jsem brzy dostudovala Oxford a měla jsem jaksi ukojené ego z toho, že „jsem dobrá“. Do toho jsem tehdy získala pracovní nabídku v Deutsche Bank, velmi lukrativní, na kterou byl šílený konkurz. Pamatuji si, že jsem jako jedna z mála neměla vystudovanou ekonomiku, takže jsem ty vstupní testy luštila logikou, aniž bych rozuměla věci. Díky tomu jsem měla pocit, že tohle si nepotřebuji dokazovat, a kdybych chtěla, kdykoli se můžu vrátit k tomu, co ode mě svět očekává. Jenže já chtěla vědět, co se stane, když budu dělat to, kde cítím určitou živost, smysl a hloubku. Jestli se dokážu uživit tím.

Tehdy jsem založila vůbec první podnik na dovoz šperků. Dnes se to rozvinulo do mnoha zdánlivě různorodých podnikatelských i charitativních projektů, tedy nejen na šperky a šaty, ale také na knihy, články, kurzy, poznávací cesty, ceremonie a tak dále. Ale všechny mají stále stejný kořen – zvědavost a průzkum toho, jak lépe, krásněji a zdravěji existovat v tomto světě a vytvářet co největší hodnoty. Mě konkrétně zkrátka nejvíc fascinují témata ženské plodnosti a spirituality.

Libuše je žena, která byla vidět. Jak vy snášíte pozornost společnosti a médií?

Může to být hodně nepříjemné, ale většinou mi nevadí, když mě někdo monitoruje. K tomu se váže i takový vtipný příběh. Když mi bylo sedmnáct, ve školní knihovně jsem nechala flashku, která byla, tedy kromě diplomek, plná vtipných amatérských erotických fotek, které jsme si s kamarádkou udělaly u bazénu. Ve chvíli, kdy mi to došlo, jsem byla asi deset minut úplně bez sebe a měla strach, že to někde „vyleze“. Ale pak jsem si řekla: No a co, i když to někdo odpublikuje, řeknu: Ano, jsem to já. Jsem hezká, ne? O co jde? Vy jste se nikdy nazí nefotili? Tak to zkuste, je to zajímavá zkušenost.

Ma, Mgr. Lilia Khousnoutdinová (1988)

Vystudovala politologii a historii na univerzitě v Oxfordu a následně k tomu přidala Gender & Development na London School of Economics. V současnosti působí jako lektorka, publicistka, designérka, dula a mnohé další. Je zastánkyní sexuálních a reproduktivních práv a také rovnoprávnosti mužů a žen. Je zakladatelkou a koordinátorkou projektu „Ženské příběhy“ a také projektu „Cesta extáze“ na podporu on-line vzdělávání a mentorství. Již sedmým rokem vede v Česku školu zaměřenou na výcvik ceremonialistek, tedy kněžek.

Tehdy jsem si uvědomila, že jakmile budu dělat něco, u čeho se budu bát, že se to někdo dozví, tak budu nesmírně slabá. A že bych všechno, co dělám, měla dělat tak, abych se za to mohla vždycky hrdě postavit a říct: Ano, to je můj život. Klidně pak za to přijmu i kritiku. Ale velmi mě zraňuje, když se začínají objevovat lži a spekulace, které nejsou pravdivé. Potom cítím velký vnitřní tlak, abych to vysvětlila a uvedla na pravou míru.

Libuše měla dvě sestry. Vy sama často zdůrazňujete důležitost společnosti žen a budování sesterství...

Myslím, že v tomhle Libuše poskytuje úžasnou inspiraci. Měla i jakýsi kruh nebiologických sester, se kterými sdílela svůj čas, hodnoty a tak dále. To si myslím, že je pro nás ženy nesmírně důležité. Minimálně během posledních dvou tisíc let, kdy ženy často neměly možnost se otevřeně a legitimně realizovat ve společnosti, bylo často jejich jedinou parketou získávat nějakou pozici skrze muže. Což nás, myslím, hodně poznamenalo v tom, že se často vnímáme jako sokyně. Proto to s námi možná také tak špatně vypadalo. Teprve až když se ženy spojí a přestanou bojovat jedna proti druhé, jsou obrovskou silou, kterou nikdo neutlačí. Musíme se tedy učit znovu vědomě stavět tyto čisté a podporující ženské kruhy.

Jak takový sesterský kruh vytvořit?

Myslím, že klíčem je uvědomit si naši různorodost. Pokud všechny pojedeme podle šablon a budeme se snažit o stejnou věc, pak na té cestičce bude samozřejmě přeplněno. Ale ve chvíli, kdy se zaměříme na to, kde cítíme tu radost, živost, pak ne každý bude chtít být doktorem nebo právníkem. Dojde nám, že z hlediska různorodosti je koncept soutěžení vlastně do jisté míry nesmysl. Protože když jedna umí dobře jedno a druhá ono, pak nemusíme soutěžit, ale můžeme naopak dát dohromady své odlišné znalosti a vytvořit něco zajímavějšího, většího.

Proč některé ženy nedokážou druhým přát úspěch?

Ze statistik a výzkumů víme, že je to dané tím, jak moc je daná žena spokojená sama se sebou. Jak hodnotí svůj život, svou práci, své vztahy. Z toho lze celkem spolehlivě předpokládat pravděpodobnost toho, že bude schopná podpůrných sesterských vztahů, nebo naopak že má sklony k psychologickému násilí a ošklivému chování k jiným ženám. Takže když už buduji sesterský kruh, určitě je dobré se podívat, kde mám sama mezery, a také si k sobě vybírat ženy, které jsou na té cestě v nějakém podobném procesu.

Ve chvíli, kdy sama v sobě cítím, že mě bodne pocit závisti nebo nějaké rivality, tak je dobré si říct: Vidím v ní něco, u čeho mi vadí, že já sama to nemám. Potlačuji to v sobě? Dělá, nebo si dovoluje něco, co bych také mohla? Kdy a proč si to nedovoluji? A to je proces. Jsme hodně traumatizovaná společnost, takže všichni potřebujeme převzít zodpovědnost primárně za svou vnitřní krajinu a ty černé díry najít a zpracovat. Proto také dělám semináře, protože největší smysl mi dává práce s lidmi. Věřím totiž, že ti, kteří už svou temnotu viděli a vyléčili, jsou více schopni jednat ze své celistvosti a ne ze svých démonů a traumatických reakcí. To je myslím klíč k tomu, aby svět mohl být „normální“.

Kněžna Libuše je často spojována i s tématem moudrosti. Jak byste definovala moudrou ženu. A řekla byste, že už jste k moudrosti dospěla?

Určitě si nemyslím, že jsem moudrá žena. Ale jestli ji ve mně někdo vidí, tak je to samozřejmě krásné. Každopádně učitelek, ke kterým vzhlížím, je opravdu hodně. Třeba doktorka Sarah Buckley v oblasti porodnictví. Je to kapacita jak z vědeckého, tak i z ženského, mateřského, intimního pohledu. Té se hluboce klaním. Také Shakti Malan byla fenomenální bytost, která už bohužel nežije, ale měla jsem tu čest strávit s ní nějaký čas v Mozambiku. Žila dva roky sama v džungli, sbírala kořínky a lovila, protože se potřebovala setkat s přírodou. To člověka samozřejmě změní. Měla v sobě, nevím, jak to říct, jakousi esenci života. Prostě z ní zářilo něco, co se vidí u málokoho. Mám velké štěstí, že jsem takové ženy mohla poznat.

Libuše je třináctá bohyně, toto číslo znamená v tarotu smrt a transformaci. Jaká životní událost byla transformační pro vás a proč?

Já myslím, že jako pro mnoho lidí to byla autonehoda, po níž jsem si začala vážit života a hodně věcí přehodnotila. Také potraty a porody, přičemž každý z těch prožitků byl naprosto odlišnou zkušeností. Také několik vztahů, kdy to nebyla jedna událost, ale vícero momentů nebo setkání. Možná i proto mě zajímá to, čemu říkám mysteria plodnosti. Menstruace, porody, k čemuž patří i ty potraty, a sexualita. To jsou pro mě ty největší katarzní zkušenosti. To, co jde přes tělo.

Myslím, že vůbec nejhlubší transformativní klíč, který máme, je sexualita. Měli bychom k ní přistupovat jako k mocnému nástroji, kterým může být. Věřím, že je to nejkratší cesta k Bohu nebo bohyni v nás, k prožití smyslu lidské existence. Člověk, který zažije nějakou podobu hluboké intimní zkušenosti, která může být i zcela bez doteku, se stává naprosto svobodným, protože poznává, že pravá podstata je uvnitř. Jenže takoví lidé jsou pro dnešní hierarchickou společnost, která se snaží o kontrolu, velmi nebezpeční a neužiteční. Kdyby na Zemi byly svobodně přemýšlející bytosti, které umí cítit, vidět a zažívat i to božské v sobě, tak by to tady vypadalo jinak. Zároveň si myslím, že to je cesta. Jak jsme se bavily na začátku, změna nás děsí a tahle by byla veliká. Nebo bude. Já totiž věřím, že nastane.

Související…

Třináctou bohyní je Libuše. Bohyně intuice, strážkyně středu a patronka vizíCharitativní akce slovanských bohyň vynesla víc než 100 tisíc korunZa každou chybu bychom měli děkovat, říká Mahulena Bočanová alias Swiza

foto: Ivy E. Morwen, zdroj: Jsem žena #jsembohyne

Tipy redakce

Mohli by chameleoni změnit Einsteinovu teorii relativity? Zatím se žádný nechytil

Mohli by chameleoni změnit Einsteinovu teorii relativity? Zatím se žádný nechytil

Vesmír se rozpíná a zároveň zrychluje. O tom mezi vědci panuje v zásadě shoda....

Teorie spiknutí vítězí: Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá

Teorie spiknutí vítězí: Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.