fbpx

S Veronikou Kašákovou o její roli bohyně, o jejím dětství a těžké cestě k poznání, k čemu má sloužit tělo i duše

Zveřejněno: 8. 10. 2019

„Je velkou pravdou, a já jsem toho živoucím důkazem, že to, co jsme byli, co jsme a čím budeme, to jsou tři rozdílné věci,“ říká hned v úvodu našeho rozhovoru Veronika Kašáková, modelka a zakladatelka nadačního fondu, ve kterém doprovází děti z dětských domovů při překračování prahu do dospělého a hlavně samostatného života.

S Veronikou, vysokou, dlouhovlasou blondýnkou s okouzlujícím úsměvem, která sama vyrůstala v dětském domově, jsme si během pár minut začaly tykat. A měly jsme si co říct, a to nejen o dnešním odkazu slovanských bohyň. Veronika v projektu Jsem žena #jsem bohyně ztělesňuje březnovou bohyni Vesnu, líbeznou slovanskou bohyni jara, která je symbolem definitivního vítězství světla nad temnotou a neuhasitelné odvahy realizovat své sny v hmotném světě. Vesna to má vlastně dost podobně jako Veronika.

„Občas o sobě mluvím ve dvou osobách jako o ,té Veronice v dětství‘ a ,o Veronice, co je teď‘, i když vím, že to moje vnitřní dítě, ta malá holka z kdysi, je mojí součástí,“ vypráví o svém vlastním radikálním přerodu. V ruce přitom zlehka natáčí hrnek s kávou a já si všimnu malého tetování větvičky na jejím zápěstí. „Co to znamená?“ ptám se. „Tu mi malovala tatérka Duhovka a znamená křehkost a sílu. Jako mladá větévka. Ohneš, ale nezlomíš.“

S Veronikou jsme se sešly v útulné kavárně na Andělu a povídaly jsme si třeba o tom, jaké je dospívání dívky v ženu v dětském domově, jak vyrůstání bez rodičů ovlivnilo její vnímání toho, co je to láska, a k čemu došla, když se ji pak snažila vykoukat z romantických seriálů a vyčíst z pohádkových knížek.

Vesna je bohyní, která symbolizuje rozkvět. Ty teď přímo záříš. Jak se ti podařilo zpracovat to, čím sis prošla v dětství? Není někde v tobě ještě pořád ta malá, odmítnutá holčička?

Paní, která se zabývá kineziologií, mi psychologii dětských traumat zjednodušeně popsala tak, že v přední části mozku prožíváme přítomnost a v zadní máme uloženou minulost. A ve chvílích, kdy se dějí emočně podobné situace, jaké známe z dětství, spínají se zrcadlové neurony a my prožíváme ty stejné pocity jako tehdy ve velké intenzitě. V tomhle emočním ataku se pak vypíná současnost a zapíná minulost. A najednou mě to mé zraněné vnitřní dítě začne pomyslně ovládat a vztekat se na úrovni dospělého.

V biologii nám vysvětlí anatomii, řeknou nám, co jsou prsa, vagina, ale kdo nám kdy vysvětlil, jak používat své tělo při milování?

To znamená, že kolem sebe sice nekopu a nerozhazuju hračky, ale projeví se to třeba žárlivým záchvatem nebo přehnanou agresí. Pak se to opět přepne zpátky, člověk se „probere“ a dospělá Veronika si řekne: „Panebože, proč jsem takhle vyváděla? Vždyť taková reakce byla v téhle situaci absolutně neadekvátní.“

Takže o ní víš, že ji v sobě pořád máš. A jak přesně s tím tedy pracuješ?

Všímám si toho. A taky tomu dětskému hlasu uvnitř sebe naslouchám. I když nám racionálně nic nechybí, a můžeme si říkat, že bychom tady a teď měli být šťastní a spokojení, tak ta dětská část uvnitř nás nám pěkně předhodí, že ona se takhle ještě necítí a že je potřeba s ní pracovat. A aby dospělá žena mohla rozkvést, tak musí podle mě rozkvést i ta malá holčička v ní.

veronikakasakova1

Nejdřív se my samy musíme stát láskou, pak až tu lásku můžeme dávat ostatním, říká Veronika


Já chodím na terapii, účastnila jsem se konstelací a třeba si i beru své vlastní fotky z dětství a vyloženě k nim mluvím jako ke druhé osobě. Někdo to nazývá vnitřním hlasem, někdo vnitřním dítětem.

Takže si vlastně tak trochu děláš mámu sobě samé.

Ano, snažím se svému vnitřnímu dítěti doplnit to, co mu v dětství chybělo. Snažím se té malé Veronice říct, že má mě, že už ji nikdy v životě neopustím a budeme spolu šťastné. Pořád jí opakuju, že jsem tady. Dlouhou dobu jsem cítila, jak je vyčerpaná z toho, jak sama od sebe, a tím i od ní, pořád utíkám a upřednostňuju potřeby druhých. Už nechci, aby si myslela, že se o lásku musí bojovat.

Svým způsobem se tím připravuješ i na to, až se jednou ty sama staneš mámou. Vyrostla jsi bez rodičů, co ty a mateřství?

Nejdřív se my samy musíme stát láskou, pak až tu lásku můžeme dávat ostatním. Ve chvíli, kdy jí nejsme, tak si ji bereme od druhých. A já jsem ji opravdu jenom brala, protože jsem jí dlouhou dobu sama nebyla. Moje pomyslná nádoba byla prázdná. Takže teď pracuji na tom, abychom se my dvě Veroniky měly dobře, aby až jednou budu mít vlastní děti, tak se mi tyhle nezpracované prožitky zrcadlily co nejméně.

Jaké je vlastně dospívání a jak probíhá proměna dívky v ženu v dětském domově?

Tenkrát v roce 2000, když jsem tam byla já, jsme měli velké ložnice, dvě třídy, spoustu postýlek, velkou jídelnu a velký obývák. Na společných toaletách se nikdy neobjevily dámské vložky nebo tampóny a nikdo s námi o nějakých projevech puberty nemluvil. A pak v období, kdy začínala většina dívek menstruovat, se najednou řeklo: „A teď vám poteče krev tam dole.“ A já jsem z toho byla upřímně vyděšená. Myslela jsem si, že to bude něco bolestivého. A když nám pak teta na stole rozbalila obrovskou vložku, tak to byl totální šok. A poblíž nebyla žádná maminka, která by nám vysvětlila, že je to součást přirozeného procesu, abychom jednou mohly mít dítě.

S ostatníma holkama jste to neprobíraly?

Spíš jsme se před sebou styděly, nikdo nic nevěděl. Ještě mi to vysvětlovala teta, která mi vůbec nebyla blízká. Já jsem začala menstruovat v den, kdy jsem měla závody v plavání, a musela jsem si okamžitě zavést tampón. To bylo strašné, chtělo se mi brečet. Naštěstí mi tehdy teta dost pomohla. Vlastně se tělu a ženství věnuju intenzivně tak poslední tři roky. Chápeš, teď, ve třiceti letech, když se to mělo dít patnáct let zpátky...

Zabýváš se nějak otázkami sexuality a dospívání v rámci svého nadačního fondu a svých návštěv v dětských domovech?

Úplně nevstupuju jako sexuoložka mezi mladé holky, ale bavíme se o tom s našimi průvodci, ke kterým mají mladí lidé v dětském domově důvěru, a ti s nimi tato témata otevírají. Ty děti si tam v sobě nesou spoustu pokřivených programů toho, co je to láska. Přebírají to, co viděli doma, a to bylo většinou něco strašného a často sadistického. Třeba, že milovat se znamená dělat děti nebo povinnost podržet muži. A to je dost smutné.

V biologii nám vysvětlí anatomii, řeknou nám, co jsou prsa, vagina, ale kdo nám kdy vysvětlil, jak používat své tělo při milování? To mi nikdo nikdy neřekl a já jsem bohužel rodově přebrala to, že moje tělo je nástroj pro muže. A těžko to teď tomu tělu vyvracím.

Jak jsi vlastně ty došla k tomu, co je to láska? Když ti v dětském domově chyběl jakýkoli vzor muže a ženy, kteří by spolu tvořili pár?

Tak dneska už je naštěstí víc pedagogů-mužů, než bylo za mě. Do roku 2002 u nás byly jenom tety v bílých pláštích, což znamená, že já jsem třeba nahé lidské tělo vídala jen u svých vrstevníků, tenkrát byly ještě společné sprchy. Každopádně pedagogický sbor představovaly jenom ženy, které byly vidět maximálně v létě v plavkách, když jsme jeli na koupaliště.

Jak to ale bylo s láskou po psychické stránce?

Asi jako všude nám odmalička četli pohádky. O tom, že Zlatovláska najde prince, takže ti rychle dojde, že žena a muž by jednou měli patřit k sobě a tvořit pár. Dál jsem lásku doslova vykoukala ze seriálů. Tenkrát běžel Divoký anděl, Esmeralda a tak. A pak jsem něco vytušila z povídání od holek ze školy mimo dětský domov. Každopádně svoji první lásku jsem měla dost zidealizovanou. Ten kluk chodil na zastávku autobusu, když jsem jezdila do školy, a vlastně ten náš vztah, který potom ve finále trval šest let, od čtrnácti do dvaceti, jsem si tak trochu vybájila.

Na základě toho, jak jsem ho vídala na té zastávce, tak jsem si k jeho fyzičnu přidala nějaké vlastnosti a tuhle představu jsem ve své hlavě živila dva roky. A pak, když jsme si spolu reálně začali, tak jsem všechno, co té představě neodpovídalo, omlouvala. Ten vztah byl velice bolestivý, houpačka nahoru a dolů. Ve finále se předávkoval a já jsem se chtěla zabít. Taková ta první láska, kdy je to tak vášnivé a silné, až vás to úplně semele. A to si pak s sebou člověk nese do dalších vztahů.

Jak se to pak projevovalo u tebe?

Myslím, že to tehdy říkalo hodně o tom, v jakém psychickém stavu jsem byla já. Takže ten vztah byl tak bolestný proto, že já jsem k sobě přistupovala velmi neuctivě. A stejné přitahuje stejné. Tak moc, jak o sobě pochyboval on, tak jsem o sobě pochybovala i já.

Přijde mi to trochu jako zkoušky ve škole. A my je buď dáme, nebo ne. A když to nedáme, tak ta zkouška přijde znovu. Tehdy jsem to vůbec nedala a v dalším vztahu jsem si přitáhla to samé. A až tady z toho druhého vztahu, který byl taky těžký, jsem si vzala jenom to pozitivní a začala jsem na sobě hodně intenzivně pracovat. A pak jsem si našla třetího muže, normálního kluka, který chodil do práce, nehulil trávu, nebral drogy, staral a zajímal se o mě. A v ten okamžik jsem věděla, že jsem tu zkoušku dala.

Proč ses vlastně tehdy před pěti lety přihlásila do soutěže Česká Miss?

Dost jsem nad tím přemýšlela a zpětně si myslím, že ta sedmnáctiletá dívka si potřebovala někde potvrdit, že je dost hezká. A že když si tím nejsem jistá já, tak ať to za mě řekne porota. Jako když ti na vysoké škole dají papír na to, že jsi dost chytrá. A i když jsem se tehdy dostala do finále, tak se to nestalo. Ten pocit nabyté sebejistoty nepřišel. Neřekla jsem si, tak teď jsem krásná, teď už to o sobě vím. Vlastně se stal pravý opak. Protože ve chvíli, kdy jdou holky do takové soutěže, tak začnou být veřejně diskutovány, a to mi to sebevědomí ještě víc vzalo. Nehledě na to, že všechny dívky kolem mě byly opravdu nádherné.

VERONIKA KAŠÁKOVÁ (1989)

Česká modelka a finalistka České Miss 2014 se narodila příznačně v listopadu 1989. Od 4 let vyrůstala v dětském domově ve Vysoké Peci u Chomutova. V roce 2008 vystudovala Střední pedagogickou školu v Mostě. V roce 2015 vydala autobiografickou knihu Zpověď: Z děcáku až na přehlídková mola. Je zakladatelkou Nadačního fondu Veroniky Kašákové, který pomáhá dětem z domovů, aby se zařadily do běžného života. V projektu Jsem žena, jsem bohyně přijala roli Vesny.

A když pak ještě vyšlo najevo, že jsem to já, „ta z toho děcáku“, tak jsem už začala úplně pochybovat o tom, že jsem v soutěži kvůli tomu, jak vypadám. Začala jsem si myslet, že jsem tam kvůli tomu, že mám atraktivní příběh, který přitáhne mediální pozornost. Ale holky okolo mě tehdy neskutečně podpořily. Zajímavé je, že v osmnácti letech mě pak dokonce všechny modelingové agentury odmítly, ale teď, v mých třiceti, mi od nich přišlo asi pět nabídek. Samozřejmě mi to lichotí, protože si myslím, že ten můj obličej je komerční a není zas tak zajímavý. Nejsem jako ty modelky, u kterých si řeknete na první pohled, že jsou něčím výjimečné.

Jak se v takhle konkurenčním prostředí, jako je modeling, k sobě navzájem chovají účastnice? Panuje nevraživost nebo přátelská atmosféra?

Jestli mi něco Misska dala, tak jsou to právě tyhle holky, které jsou mými kamarádkami doteď. A jestli něco umím, tedy jestli mi dětský domov něco dal, pak je to to, že umím vyjít s každým. Vyrostla jsem v kolektivu a ve skupině se cítím přirozeně. Mám kolem sebe ráda rušno.

Chtěla bys v budoucnu velkou rodinu? Dokážeš si to představit?

Dokážu si představit velkou rodinu, místa v mém srdci je nekonečno. Ale stojím nohama pevně na zemi a uvědomuji si i její časové a finanční nároky. Chtěla bych svým dětem dopřát určitý standard, finanční i časový. Partner už má dceru a staráme se o ni, takže dítě bych chtěla ještě jedno.

Je něco, co bys chtěla na sobě nebo na svém životě změnit?

Mrzí mě, že od mé účasti v soutěži Miss je to pět let, a média se mě pořád ptají na ten dětský domov. A já si říkám, že bych už konečně chtěla, aby se mě novináři začali ptát na to, co dělám teď, kým jsem, co přesně děláme v nadačním fondu.

Růst se má nahoru, s minulostí se vypořádám sama. Vždycky jsem sdílela všechno hodně otevřeně a s dobrým úmyslem, že to třeba může někoho inspirovat nebo namotivovat. Místo toho se toho chytí bulvární novináři a začnou se vám vysmívat za něco, co jste si ani sami nezpůsobili, a to prostě bolí. Zvlášť někoho, kdo má tak křehkou duši, jako mám já. A i když je velmi silná a umožňuje mi dělat všechno to, co dělám, pořád je to jenom duše.

Související…

Rozhovor: Dají se překonat neduhy dětského domova? Nevymlouvejte se na něTvůj talent je unikát: Veronika KašákováJsem holka z děcáku: Veronika Kašáková exklusivně pro flowee.cz

foto: Ivy E. Morwen a Michaela Cásková, zdroj: Nadační fond Veroniky Kašákové

Tipy redakce

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání...

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze , jak ji (a nejen ji, ale celou...

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.