fbpx

Povídání o ženských zbraních, kráse zranitelnosti a o tom, že i samostatná žena touží po tom, aby se k ní muži chovali jako k ženě a ne jako ke kámošovi z tábora

Zveřejněno: 22. 2. 2019

Janja Prokić je jednou z nejvyhledávanějších šperkařek v Čechách. Pochází ze Srbska, ale už od dětství žije v Praze. Těší se několika oceněním z Designbloku i z Czech Grand Design a své šperky vystavovala například ve Florencii či Stockholmu. Vystudovala původně malbu na Akademii výtvarného umění a Umprum, nicméně díky své diplomové práci se začala věnovat šperku. Její tvorba je plná ženskosti a mystiky, šperk pro Janju není jen obyčejným módním doplňkem, ale osobní talisman. 

Když jsem tě poprvé poznala, zaujala mě tvá svéráznost. Jak na to reagují lidi?

Když se bavím s někým, koho neznám, obvykle se snažím trochu krotit. Ale dává mi to docela zabrat.

Byla jsi vždycky taková?

Myslím, že to mám od puberty. Vyrůstala jsem s klukama, s holkama jsem se začala bavit až mnohem později. Možná je to taky kvůli tomu, že v srbštině se používá více sprostých slov, která už ale ztratila váhu. A když mluvím v češtině, tak mi vlastně vůbec nedochází, jak mluvím. Rozhodně to není něco, na čem si zakládám, a byla bych ráda, kdyby si mě lidi pamatovali kvůli něčemu jinému, než že říkám "vole".

Snažíš se s tím něco dělat?

Zrovna za dva týdny se chystám ke své zákaznici, která je zároveň i logopedka, a budeme spolu pracovat na tom, abych se naučila mluvit pomaleji. Rychlost je taky moje neřest. I s tím bych měla něco dělat. Ale asi to ke mně a k mému životu tak nějak patří.

Měla jsi vždycky ráda rychlost? Nebo je to otázka až posledních let?

Když si vzpomenu na své nejklidnější období, tak i to bylo pro některé lidi rychlé. Teď už jsem si zvykla na tempo své rychlosti, a když už to přerůstá hranici, tak se snažím zpomalovat. Ale i tak je to na lidi kolem mě často příliš.

janja drop

Kolekce Last Drop zachycuje moment, kdy objekt změní svou podobu přidáním poslední kapky.


Vadí ti lidi, kteří jsou pomalí?

Vadí mi, když se pomalost promítá do fungování věcí. Třeba trend hipsterských kaváren, kam přijdeš a čekáš tři čtvrtě hodiny na to, až ti udělají kafe. Taková ta filosofie, že je dnešní doba příliš rychlá, tak se budeme záměrně snažit dělat všechno pomalu. Mám ráda, když věci fungujou. Nicméně zpomalit v sobě je určitě důležité, nenechat se pohltit konzumem a neodvádět svou pozornost od přítomnosti neustálým čuměním do telefonu. O tomhle zpomalení je i moje kolekce Last drop.

Ve tvých špercích dominuje ženskost. Přesto říkáš, že tě spíš bavilo být s klukama.

Přišlo mi zábavnější běhat po lesích než si hrát s panenkami. I když jsem nosila sukýnky a šaty, nebavilo mě bavit se o tom, jak je kdo namalovaný nebo jakou má podprdu. To mě baví až teď. Já jsem třeba hrozně dlouho nechtěla podprsenku nosit.

Vždycky jsem od kluků vyžadovala, aby se ke mně chovali jako k ženě, přestože si dokážu všechno udělat sama.

Vůbec to, že mám prsa, mi přišlo hrozný. Vlastně všechno, co se týkalo holčičích věcí, mi přišlo až trapný. S klukama mě to bavilo víc.

Dneska se ženami obklopuješ a tvoříš pro ně šperky. Pomohl ti šperk najít cestu ke svému ženství?

V něčem jsem byla hodně ženská. Ráda jsem se vždycky malovala, nosila sukně a šaty. Třeba teď mám ve skříni dvoje džíny, což je na mě odvaz. Jsem konzervativní, nosím šaty, sukně a podpatky, červenou pusu a linky. Zároveň jsem od kluků a kámošů vyžadovala, aby se ke mně jako k ženě chovali, přestože si dokážu všechno udělat sama. Navrtám si, přivezu si, ale dělat to nechci, takže jsem pak začala pátrat po tom, co je ženství. O tom byla koneckonců i moje diplomka nazvaná Kolekce ženských zbraní Le Grand Jeu.

prokoc diplomka

Le grand jeu - sbírka objektů patřících smyšlené hrdince - vzdělané, inteligentní a okouzlující ženě.


Hledala jsi inspiraci v ženách ze své rodiny?

Pátrala jsem po tom, proč jsem nechtěl se vším všudy přijmout to, že jsem holka. Spousta lidí si myslí, že jsem hrozně nad věcí, přitom jsem naopak hodně citlivá a jsem schopná se snadno rozbrečet.

Chci, aby mi kluk otevřel dveře a usadil mě ke stolu, ne aby mě bral jako kámoše z tábora.

A tak jsem přemýšlela, v čem pro mě ženství vlastně spočívá. A zjistila jsem, že obdivuju silné ženy, a že k nim tíhnu. Inspirací mé absolventské kolekci byly silné ženy z různých oborů i ženy, které znám z normálního života, jako je třeba moje kmotra. Ženy, které působí navenek žensky, ale zvládnou leccos překonat.

A co jsi při svém pátrání zjistila o ženských zbraních?

Převážně v České republice se ženy svých zbraní bojí. Až tak, že si často myslíme, že používat ženské zbraně je trapné. Je tady málo žen, které o sebe dbají. Přitom je důležité starat se o své tělo, mít třeba upravené obočí, nehty nebo paty, nemít odrostlé vlasy. Když jdu do divadla, je dobré si vzít šaty a nejít tam jako trampík. Třeba nechápu, že lidi chodí po městě v pohorkách.

Chybí Češkám vnímání estetiky?

Nejen vnímání estetiky. Dbaní o sebe je tady vnímáno jako prvek nafintěnosti. Když jsem chodila do dílny v podpatcích a s nalakovanými nehty, koukali se na mě jako na krávu. Proč se oháknu, když jdu makat? Přitom si myslím, že každá žena, která si na sebe někdy vzala podvazky a namalovala se, tak se pak cítila jinak. Když už jsme jednou ženy, proč bychom nemohly koketovat?

A co péče o nitro, o duši ženy?

Podle mě by se měl každý bez ohledu na pohlaví starat o to, jak se cítí uvnitř sebe.

prokic lure

Celkové vyjádření kolekce Lure je nekonvenční a silné, přitom velmi jemné.


Vždycky jsi měla ve věcech takhle jasno?

Ne. Je to taková proměnná věc, která se mění celý život. Ale vždy se potřebuji cítit dobře v tom, co dělám.

Platí to tak i u tvé práce?

Co se týká mé práce, občas se samozřejmě stane, že se potkám s někým, kdo mi nesedne. Takovou zakázku jsem schopná odmítnout. Myslím, že je potřeba řídit se svým vnitřním hlasem a podle něj se rozhodovat. Ten šestý smysl je něco, co nám dává najevo, jestli do něčeho jít anebo od toho upustit. Mám štěstí v tom, že si můžu vybrat charakter své práce a to, kam mířím.

Jaký je rozdíl zpracovávání šperků pro kolekce a pro konkrétní zákaznice?

Pracuji v kolekcích s různým druhem zpracování, což není u šperků až tak obvyklé. Najdu si nějaké konceptuální téma, které reflektuje něco, nad čím zrovna přemýšlím. Než začnu něco tvořit, trvá mi třeba rok, než nápad uzraje. Co to má dát lidem, kteří si to koupí, co to má dát mně, jaké symboly to má obsahovat a podobně.

Má práce je něco jako můj deník.

Je provázána s mým životem. Na výstavní kolekce někdy vytvářím kusy a objekty, které často ani nejsou nositelné. Ale jsou tam i originály, které se nosit dají, dále věci vznikající v omezeném počtu, a pak věci, které jsou vyráběny tak, aby se daly snadno rozmnožovat. Pak je spousta soukromých zakázek, kdy se zabývám přímo daným klientem a vytvářím něco na míru pro něj. Tam je ale potřeba, aby mi ten člověk opravdu sedl.

V tvých kolekcích se často objevuje liška. Znamená to něco?

Liška je jediný motiv, který se objevuje napříč všemi kolekcemi. Koneckonců je i v mém logu. Než jsem začala žít ve Francii, tak jsem nejdřív studovala malbu, pak sochu a ke šperku jsem se dostala až úplně na konci studia. O lišce se mi ve Francii často zdálo, a tak jsem začala řešit, proč se mi o ní vlastně zdá. Liška je symbolem ženské energie a jediným zvířetem, které se dokáže převtělit do člověka. Opravdu se v noci dokáže převtělit do vzdělané ženy. Líbí se mi, jak je mateřská a jak se stará o svá mláďata. Kromě toho mě liška fascinuje i tvarově. Dost dlouho jsem se zajímala o šamanismus, symbolismus i okultismus a tohle všechno se odráží v mé práci.

V renesanci to byly tajné vědy.  Jak se k nim člověk může v dnešní době dostat?

Nejsem fanouškem duchovních seminářů. Jsou lidi, na které se obracím, když si něčím procházím. Zároveň si o tom čtu a hledám informace. Je to přirozená součást mého života.

Co pro tebe vlastně znamená šperk?

Šperk je pro mě amulet a takhle se k němu snažím přistupovat. Něco, co se neustále dotýká těla, a tak by ženu neměl jen zdobit, ale i nabíjet.

Janja Prokić

Janja Prokić se narodila v Srbsku, ale už od roku 1993 žije v Praze, kde také absolvovala Akademii výtvarných umění. V současnosti patří k nejzajímavějším a nejoriginálnějším šperkařkám v Česku. K jejím nejoblíbenějším tématům patří příroda a ženskost. Ve velké části její tvorby se objevuje symbol lišky, který se promítl i do jejího loga.

Co tě v životě těší?

Těší mě můj ateliér, mít čas na věci, které nejsou životně důležité, ale člověku přináší radost, a také bych se těšila z většího klidu. Říkám si, že je to úplně na spadnutí, a že by měl přijít každou chvíli.

Znamená pro tebe klid štěstí?

Ano. A také pocit zázemí a bezpečí.

Galerie

Tipy redakce

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Horská dráha: Původní zábava pro šlechtu teď má sloužit i k eutanazii

Horská dráha: Původní zábava pro šlechtu teď má sloužit i k eutanazii

Matějská pouť na pražském Výstavišti už běží nějaký ten pátek a zdá se, že...

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.