fbpx

O skromnosti lidí a chytrosti robotů s Václavem Smilem, mezi jehož nadšené čtenáře patří také Bill Gates

Zveřejněno: 1. 4. 2018

Bill Gates ho označuje za jednoho z nejinspirativnějších vědců světa. Plzeňský rodák Václav Smil v roce 1969 emigroval do Kanady. Tam se tento věhlasný vědec zabývá interdisciplinárním výzkumem v oblastech energetiky, životního prostředí, vývoje obyvatelstva, produkce potravin a technických inovací. Co si myslí o technologiích a konci civilizace?

Ray Kurzweil, vizionář a technický ředitel Googlu, věří, že za 40 let můžeme být schopni vytvořit klon lidského mozku. Nemáme na práci lepší věci než se snažit nahradit sami sebe a udělat další krok na cestě k odvěké touze po nesmrtelnosti?

Kurzweil rád ukazuje na příchod jeho několika oblíbených představ: Do roku 2025 předpokládá úspěšnou zpětnou analýzu lidského mozku a do roku 2045 technickou singularitu, superinteligenci čistě založenou na strojích, lepší než jakýkoliv člověk. Již v roce 2004 ale také napsal, že za pouhých dvacet let zvítězíme nad smrtí. A aby se ujistil, že v té době bude naživu (narodil se v roce 1948) a bude schopen vklouznout do stavu nesmrtelnosti, polyká přibližně 150 různých prášků denně! Jaká je v tomto případě odpovídající reakce? Smích, nebo soucit?

Jak jsou podle vás užitečné současné technologické inovace? Mohl byste jmenovat jednu, kterou považujete za užitečnou, a jednu, která je podle vás ztrátou času a peněz?

Elektronické systémy jsou zázračný nástroj k uschování dematerializované informace – ale zároveň umožňují nenávratnou ztrátu soukromí a jsou ohromnou příležitostí pro kriminální živly. Internet je bezprecedentní informační metapřístroj, který nám může pomoci v nespočtu věcí, ale zároveň poskytuje informace, jak vyhodit lidi do vzduchu, či pomáhá krást identitu a usnadňuje šíření nenávisti a intolerance. Jaký je z toho závěr? Nejsem schopen odpovědět. Pouze pokud známe čistý výsledek, můžeme daný vývoj nazvat spíše pozitivním nebo negativním.

Související…

Od technologického zlomu nás dělí jen dvě desetiletí
Klára Kutilová

Proč si myslíte, že jsme vůbec tak posedlí inovacemi a růstem? Byla by to skutečně taková katastrofa, kdyby naše ekonomika na chvíli třeba stagnovala?

To záleží na tom, kde jste: Bangladéšané a Etiopané potřebují více, mnohem více, aby mohli vést důstojné životy. Průměrný životní standard v Evropě, Severní Americe, Japonsku nebo v Jižní Koreji je ale dnes tak vysoký, že bychom mohli existovat s mnohem nižší spotřebou, aniž bychom ohrozili fyzickou kvalitu života nebo její intelektuální dimenzi, například dobré vzdělání či přístup k umění. Samozřejmě lidé chtějí více, ale existuje zřetelná závislost mezi vyšší spotřebou energie, vyšší materiální konzumací a vyšší mírou vlastnictví produktů. Když přecházíte, řekněme, z úrovně Bangladéše na úroveň Portugalska, nárůst těchto proměnných hezky koreluje s vyšší kvalitou života.

To, co dělá člověka skutečně člověkem, není psaní kódů, kterými budeme řídit úžasné roboty, není to ani naše schopnost adaptace. Jsou to naše strachy, naše naděje, empatie a očekávání.

Při přechodu z úrovně Dánska na úroveň Ameriky už ale žádné zjevné změny nevidíme. Dánové spotřebují v průměru 150 gigajoulů energie na hlavu za rok, v USA je to víc než dvakrát tolik, ale Američané nežijí dvakrát tak dlouho a nejsou dvakrát spokojenější s kvalitou svého života. Výzkum v oblasti subjektivní spokojenosti a štěstí přináší některá alarmující zjištění: Neexistuje téměř žádná korelace mezi těmito kritickými proměnnými a úrovní spotřeby energie a materiální spotřeby. Japonci, ponořeni do své hi-tech konzumace, jsou nejméně spokojeným národem v rozvinutém světě, daleko za tucty chudých zemí jako Papua Nová Guinea a Uzbekistán. Němci se umístili za Kolumbií a Francie za Argentinou a Mongolskem. To znamená, že my v bohatých zemích skutečně nepotřebujeme víc, pouze chceme víc. Hon za materiálním vlastnictvím je silným vyjádřením společenského statutu a my jsme společenská zvířata, hladová po tom, abychom na ostatní udělali dojem, předběhli je a nakonec jim dominovali.

Ve své knize „Harvesting the Biosphere: What We Have Taken From Nature“ píšete, že rozsah, jakým lidstvo využívá biomasu, se pro nás stává hrozbou. Vidíte způsob, jak tuto situaci vyřešit?

Existuje mnoho jednoduchých způsobů: jednoduše používejte méně. Nepotřebujeme vlastnit SUV, auto, které běžně váží 1,5–2 tuny a transportuje jedno nebo dvě těla o váze 50–150 kg. Nepotřebujeme ročně sníst více masa, než sami vážíme (v mnoha státech EU je průměr více než 70 kg na osobu). Nepotřebujeme, pokud nechceme chytnout rakovinu kůže rychleji, létat z Prahy do Phuketu. Středomořské slunce má dostatek UV záření, aby kůži efektivně poničilo. Nepotřebujeme kupovat nový mobilní telefon každých osm měsíců (vím, že pro závisláky v EU, kteří vlastní dva nebo tři mobily na osobu a stráví většinu bdělých hodin jejich neustálým kontrolováním, to zní neuvěřitelně, ale sám jsem nikdy tento ďábelský přístroj nevlastnil a ani necítím žádnou potřebu jej mít). Každé individuální „méně“ se přičítá k masivnímu kolektivnímu šetření. Čím méně energie, kovů a potravin z biosféry odčerpáme, tím víc místa necháme pro bakterie, rostliny a zvířata.

profimedia 0174267590

Ve všech bohatých zemích máme enormní spotřební polštář, říká Václav Smil

Mnoho lidí věří, že přichází konec naší civilizace, a ukazují na paralelu posledních dekád římského impéria a současnou situaci ve světě. Vidíte tu paralelu také?

Přemýšlení v termínech konců civilizací ignoruje historii a je hrubě nepřesné. Všichni jsme pořád v mnoha směrech Římané (kulturních, behaviorálních, lingvistických, právních), miliony Mayů pořád žijí v Mexiku a mluví svým starobylým jazykem, moderní Čína zůstává v mnoha směrech stejně imperiální, jako byla po tisíciletí předtím, než se komunisté dostali k moci v roce 1949. Ve všech bohatých zemích máme enormní spotřební polštář. Předpokládejme, že se stane něco hodně špatného a ztratíme polovinu svého životního standardu. Jak moc nazpět nás to vrátí? Pokud použijete u HDP sazbu na osobu (s přizpůsobenou inflací), většina lidí je překvapena, že ztráta poloviny životního standardu v Německu, Francii nebo v USA nás posune zpět na začátek sedmdesátých let! Byl život v roce 1972 ve Stuttgartu, Lyonu nebo Bostonu skutečně tak nesnesitelný? Bohatá západní civilizace by tedy mohla bez jakýchkoliv problémů přežít, i kdyby svůj současný stupeň excesů vydělila dvěma.

Napsal jste, že nejzásadnější objevy technické a ekonomické reality 20. století byly učiněny mezi lety 1865–1914. Co z nich považujete za nejvýznamnější?

Napsal jsem o této problematice i dvě knihy: „Creating the Twentieth Century“ se zabývá periodou mezi 1865 až 1914, „Transforming the Twentieth Century“ pak tím, co jsme udělali s těmi pokroky z období před rokem 1914 ve 20. století. Toto je tedy téma skutečně na celé knihy, základní příklady jsou ale tyto: Elektřina pro tisíce běžných použití (od výroby oceli po mobilní telefony) je pořád z velké části vyráběna a rozváděna technikami, které jsme vynalezli a dali do provozu v 80. letech 19. století – párové turbogenerátory, transformátory, elektrické motory apod. Spalovací motory, které používáme v autech, jsou také z let 1880 (Benz, Maybach, Daimler) nebo z 1890 (Diesel). Důvod, proč potraviny, které jíme, jsou tak levné, je ten, že k jejich pěstování používáme syntetická dusíkatá hnojiva, důsledek Haberova vynálezu amoniakové syntézy v roce 1909 a jeho komercializace firmou BASF v roce 1913. A pak samozřejmě tavení hliníku, elektronika, telekomunikace, plasty, všechno má počátek svého vývoje před rokem 1914. Celý návykový e-svět je jen sekundárním derivátem masové produkce elektřiny a bezdrátové komunikace, vynálezů před rokem 1914, které umožnily tento svět zásobovat elektřinou, vytvořit materiály, z nichž je konstruován (krystalický silikon pro mikročipy, plast, hliník), a nakonec se stát bezdrátovým v globálním měřítku.

Co třeba internet?

Samozřejmě internet změnil moderní realitu. Otázka ale je, jestli jsme na tom skutečně lépe, když mnoho lidí neudrží pozornost déle než 140 znaků twitterové zprávy, když méně a méně lidí čte text delší než jedna obrazovka počítače a ani nemyslí na to, co čtou, protože se už soustředí na přeskok k dalšímu tématu. Kvalita plynoucích informací musí být nevyhnutelně nepřímo úměrná svému ohromnému, ale roztříštěnému objemu složenému z trivialit a pomíjivostí. K tomu, abychom měli prosperující a důstojnou společnost, nepotřebujeme všechny ty návykové e-gadgety. Nebo by alespoň lidé měli mít dostatek mentální síly, aby je vypnuli a přestali s nekonečným kompulzivním kontrolováním bezcenných zpráv. Co raději zvednout zrak a podívat se, jak dnes vypadají mraky, jaké kvetou stromy?

Související…

Od technologického zlomu nás dělí jen dvě desetiletí
Klára Kutilová

Jaké jsou tedy dovednosti, které by mělo lidstvo využít?

Vidím, že skončíme stejně, jako jsme začali: s mimořádnými stroji, které převezmou vládu. Jen ne tak rychle, stačí je vytáhnout ze zásuvky a stroje se zastaví. Navrhnout zdánlivě inteligentní přístroj, který umí vykonávat specifický úkon, je jedna věc, ale jistě nejsme blízko společnosti, v níž by stroje autonomně rozhodovaly o svém zachování. Na to potřebujeme více než robota, který umývá zdi antibakteriálním mýdlem, překládá z čínštiny do albánštiny nebo rozřízne kolenní vaz při naprogramované operaci. Vyžaduje to replikaci schopností akumulovaných lidskou zkušeností a mezigeneračním učením hluboce zakořeněným v našich kulturách. Dovedete si například představit následující? Skupina strojů by učinila autonomní rozhodnutí, že bude hledat plyn v hlubokých vodách oceánů. Zajistila by si suroviny z celého světa, aby mohla roztavit potřebné kovy a postavit nezbytné vrtné soupravy, generátory elektřiny a potrubí, naložila to na lodě a přepravila k oceánským ložiskům.

Pak by začala produkovat, distribuovat a oceňovat tuto energii, aby elektrifikovala další mimořádné stroje, které budou provádět diagnózy či bez pomoci operovat a produkovat potraviny? Přeji hodně štěstí. To vše je stále v oblasti čisté fikce. To, co dělá člověka skutečně člověkem, není v první řadě psaní dalších kódů, kterými budeme řídit další úžasné roboty, není to ani naše schopnost adaptace. Jsou to naše strachy, naše naděje, naše empatie a očekávání. To, co nás dělá lidmi, je schopnost si jednu minutu pískat Non piu andrai a vzápětí se ztratit ve vaření večeře, pak obdivovat přelétající hejna ptáků, aranžovat květiny ve váze nebo napsat skutečný dopis, věc, která je dnes již téměř v kategorii úplného vymření. Těšíme se na to, až si přečteme dobrou knihu nebo přestavíme starý motor, či se rozhodujeme, zda před smrtí ještě navštívíme potápějící se Benátky nebo pojedeme za teplými havajskými větry. Jak nudné jsou všechny ty robotické žvásty, jak patetické je myslet si, že naprogramované elektrické gadgety by mohly ve své celistvosti nahradit nebo překonat naše mozky, ty zázraky trpělivé evoluce, tyto ohromující organické stroje, které dokážeme vzpružit pouze pár kousky potravy.

Rozhovor vyšel v časopise ZEN

foto: Profimedia, ilustrace Tereza Kovandová

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...