Smrt by neměla být tabu. Jak o ní ale mluvit s dětmi?

Jsou témata, o kterých se v naší společnosti často nemluví. Jedním z nich je i smrt. Ne, že bychom s ní nebyli aktuálně několikrát denně konfrontováni prostřednictvím médií, ale o to v menší míře o ní mluvíme my sami. Proč je důležité to změnit? A jak vlastně o ní hovořit s dětmi?

Koloběh života

Znáte to: „Hlavně něco nezakřiknout nebo nepřivolat“. V našem současném světě se tak pomalu vytrácí přirozenost koloběhu života, narození a smrt jsou jen pojmy ohraničující to, co řešíme stále dokola – jak naplnit náš život.

Své děti velmi usilovně ochraňujeme a proč s nimi vlastně hovořit o tom, že my nebo kdokoliv blízký může zemřít? Nebudeme je tím spíše zbytečně stresovat a ubližovat jim?

Děti si přivážíme z porodnice rovnou nastrojené v krásných zavinovačkách a na druhé straně staroušky odvážíme do zařízení pro seniory, kde je jim poskytována odborná péče až do posledních dní. Zrození i smrt odkládáme do bezpečných prostor institucí k tomu určených, společně s tím předáváme i zodpovědnost. Smrt je totiž bezprostředním nástrojem uvědomění si, že za svůj život si můžeme sami.

Odstraňte tabu

Jestliže je téma smrti ve vaší rodině tabu u vás (dospělých) samotných, je pravděpodobné, že bude i u vašich dětí. A tak když dojde k úmrtí někoho blízkého, jak o tom budete mluvit se svými dětmi? Obzvlášť, když odejde někdo, s kým měly vytvořené silné citové pouto třeba na základě společných prožitků? Chceme vůbec své děti na odchod blízkých připravovat? A jak jsme na to připraveni my sami? Spousta otázek, bez jejichž odpovědí se neobejdete.

Své děti velmi usilovně ochraňujeme a proč s nimi vlastně hovořit o tom, že my nebo kdokoliv blízký může zemřít? Nebudeme je tím spíše zbytečně stresovat a ubližovat jim? Je obecně funkční teorie, že to, na co se svými představami připravíme, se nám následně lépe přijímá a snáší.

Jak si smrt představují děti?

Děti ve svých imaginárních světech často smrt prožívají. Když se jich zeptáme, jak ji prožívají, obvykle nám odpoví, že je to taková jiná smrt, ne opravdová. Tu opravdovou vidí kolem sebe, ve zprávách, ale dokud se jich nedotkne příliš osobně, neřeší ji. Vybavuje se mi vytřeštěný výraz mojí tehdy desetileté dcery, když se dozvěděla, že dědeček je v nemocnici. Tehdy si uvědomila, že smrt může nastat kdykoliv, a vzlykavě povídala: „Mamí, ale já nezvládnu, když umřeš ty nebo táta nebo kdokoliv z naší rodiny, to umřu raději taky.“

Kolem desátého roku mohou děti zažívat úzkost spojenou s uvědoměním, že i ony mohou zemřít.

Tenkrát jsme si dlouho povídaly, co vidí za tím, když někdo zemře, zda je téma smrti běžné mezi kamarády. A především ji zajímalo, jak to vidím já. Kolem desátého roku mohou děti zažívat úzkost spojenou s uvědoměním, že i ony mohou zemřít. V tomto věku je důležité povídat si s nimi o jejich smyslu života a bez posuzování či předsudků vyslechnout jejich sny a touhy.

Jak si s nimi o smrti povídat?

To, jak si s dětmi povídáme o smrti a co po ní přichází, hodně souvisí s naší filozofií, v co věříme. Jak to máte se smrtí vy sami, to budete předávat svým dětem. Mluvit s dětmi otevřeně a citlivě o smrti je žádoucí. Můžete se inspirovat přírodou, kde je narození a smrt pro děti dobře vysvětlitelné. V době dušiček jít na hřbitov, zapálit někomu svíčku a povídat si. Upřímně odpovídejte na otázky dětí, umožněte jim dozvědět se, co potřebují. Vytvoříte tak v dítěti pocit důvěry a partnerství. Dobré je také zdůraznit, že mrtvý člověk je tady dál s námi, v našich vzpomínkách, v hodnotách a postojích, které nám předal, a o tom si povídat. (Babiččiny skvělé koláče. Dědeček říkával, že je lepší danou věc udělat než se trápit tím, že jsem ji neudělal...) Pomozte dítěti se s umírajícím nebo zemřelým rozloučit. (Starší dítě může osobně, mladší např. namalováním obrázku, zapálením svíčky, posláním peříčka po vodě, vytvořením rituálu.)

Nechte ho prožít emoce podle jeho potřeb a respektovat je! Každé dítě je jiné. Některé potřebuje být zavřené v pokojíčku samo se sebou, jiné bude na sebe hlasitě upozorňovat a potřebovat naši pozornost. Svoje emoce vyjadřujte a povídejte dětem, jak se cítíte. Člověka, který zemřel, už pravděpodobně nic nebolí, netrápí se. Těmi, kdo se trápí, jsme my pozůstalí a je to vlastně naše zodpovědnost, jak se sebou zacházíme. Dětem nabízíme své modely života a pohled na život a smrt je jedním z nich. A žít tady a teď také.