Od vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka uplynuly dva měsíce. Zatímco na Slovensku pokračují protesty a nedaří se zažehnat vládní krizi, v Česku zájem o kauzu utichá. O bezpečnosti novinářů a o investigativní žurnalistice jsme si povídali se zakladatelkou Českého centra pro investigativní žurnalistiku Pavlou Holcovou, která s Jánem Kuciakem pracovala mimo jiné i na kauze italské mafie na Slovensku. Pracuje na ní dál s mezinárodní skupinou investigativních novinářů. A to i v době, kdy je kvůli vraždě slovenského kolegy stále pod policejní ochranou.
Pavla se právě vrátila z Vietnamu, kde ovšem nebyla na dovolené, ale na pracovní cestě. Vypadá unaveně, ale už má zase dobrou náladu. Vtipkuje a dobře se baví, když se v kavárně rozhlížím, kde teda ta její ochranka vlastně je. Při rozhovoru je už ale o dost vážnější, pečlivě také vybírá, co může říct a co už ne.
Reklama
České centrum pro investigativní žurnalistiku zakládala někdy v roce 2013. Centrum je zapojeno do mezinárodní sítě investigativních novinářů OCCRP. O práci centra se toho v Česku moc neví, místní média se o něm zmíní, jen když se objeví kauzy jako Panama papers, v níž centrum získalo přístup k tajným materiálům. Anebo když se objeví zpráva o vraždě slovenského novináře. Do té doby nikdo nevěděl, že s ním Pavla na odhalování vazeb italské mafie na slovenskou vládu spolupracovala.
Vražda Jána Kuciaka odstartovala na Slovensku změny ve vládě. Změnil se premiér, rezignovali už dva ministři vnitra a nyní i policejní prezident
Jak ses vlastně o smrti Jána dověděla?
V pondělí ráno, to bylo 26. února, mi zavolal šéfredaktor Aktualit.sk, že je Ján po smrti, že byl zavražděn a že bych si měla zažádat o policejní ochranu. Zavolala jsem známému, abych vůbec zjistila, jak se to dělá. Šla jsem normálně do práce a už dopoledne tam policisté dorazili. Dostali prý žádost od slovenských kolegů, takže to bylo vyřešené. Museli jsme si i s rodinou sbalit nejnutnější věci a pár dní jsme byli mimo Prahu. Teď ještě ochranu mám, ale už to není tak intenzivní.
To s tebou jsou, i když letíš do Vietnamu?
Svým způsobem...
Dá se na to zvyknout? Pracuješ přece v mezinárodní skupině, která by měla v Jánových odhaleních pokračovat. Jde to vůbec?
Zvyknout se dá na všechno. Vždycky si ráno řekneme, jak bude vypadat můj pracovní den, a podle toho vypadá taky ta ochrana. Většinou jsem v kanceláři u počítače, takže to se mnou nemají tak složité. Na tom případu italské mafie na Slovensku, který měl Jáno rozdělaný, navíc pracuje asi patnáct lidí, proto si hlavně předáváme informace. Slovenská média pak naše zjištění zveřejňují, tady v Česku už se jen občas řeší detaily vraždy.
A týká se ta kauza i České republiky?
To ještě říkat nemůžu. Pracujeme na tom.
Přijde ti, že zájem o kauzu už uvadá?
Na Slovensku je ten zájem pořád, pravidelně se tam pořádají demonstrace, a to i po změně vlády. Uvidíme, kam to dospěje, protože změna premiéra a některých figur evidentně Slovákům nestačí. I teď, v polovině dubna, vyšlo do ulic 40 tisíc lidí. U nás je logicky ten zájem menší.
Centrum jsi zakládala před pěti lety. Jsou podle tebe novináři v poslední době víc v ohrožení?
Novináři mívali ve velkých mediálních domech hlavně díky jejich zahraničním majitelům větší zázemí a mohli se do hloubky věnovat investigativní žurnalistice. To se bohužel mění. Teď je na novináře, kteří investigativní práci dělají, asi mnohem větší tlak. I proto, že už jich tolik není a většinou dělají pro malé servery, kde nemají ani to zázemí. K lecčemu také přispívají sociální sítě, přes které jsou novináři v neustálém kontaktu s tím, o kom píší. Mohou být tedy jednodušeji vydíráni.
Lidi začnou zase nalézat hodnotu informace tehdy, když jim někdo nabídne zprávu, která je k něčemu dovede, která se bude týkat problémů, jež lidé řeší.
Proto mě docela překvapuje, jak málo českých novinářů používá nějaké základní nástroje kybernetické bezpečnosti. Co vím od kolegů, tak jen málokdo šifruje svou komunikaci. Myslím, že i s ohledem na to, co se ve společnosti děje, by i investigativní novináři měli být opatrnější.
Dostáváš do pošty výhrůžky často?
Je jich plno, ale většinou se to dá hodit za hlavu. Něco si pro sebe vyhodnocuji, na některé maily i odpovídám, když je tam kontakt. Nikdy jsem ale maily či dopisy, které taky chodí, nevyhodnotila jako reálnou hrozbu. Jednou mi přišel nějakou oklikou klasický dopis, v němž se psalo, jak jsem drzá a nevychovaná, a že pisatel ví, kde bydlím. Ovšem ten dopis poslal na špatnou adresu...
Chodily výhrůžky, i když jste dělali na té slovenské kauze?
Výhrůžky ne, ale dostali jsme varování od kolegů přímo z Itálie. Psali nám, že lidé, na které se ptáme, jsou opravdu nebezpeční.
Kdybych všechny anonymy a výhrůžky brala vážně, tak bych tuhle práci nemohla dělat, říká Pavla Holcová
Jak takové dopisy, ale i varování na člověka působí, zamyslí se, přibrzdí třeba v tom, co v kauze hledá?
Na každého to asi působí trochu jiným způsobem. Nedokážu to posoudit. Taky to už dneska vnímám trochu jinak, ale kdybych všechno brala vážně, tak bych nemohla tuhle práci dělat.
Je novinařina jako řemeslo ohrožena tím, že se dnes může na sítích propojit každý s každým, že si každý, kdo má mobil, může vlastně dělat svoje noviny?
Já si ale nemyslím, že novináři by měli být nějakou výsadní skupinou, která má jediná právo zveřejňovat informace. Určitě je dobré, že sítě vytvářejí nějakou dynamiku názorů. A že za těmi informacemi nejsou novináři, mi nevadí. Vždyť i noviny mají své majitele, kteří nejsou novináři.
Takže když někdo chrlí nějaké neověřené informace, tak je to správně?
My, jako běžní čtenáři, máme právo i na neověřené informace. Bohužel. Nedokážu si ale představit, že by v dnešní době existoval nějaký úřad, který by třídil, co za informaci je v pořádku a co se nesmí vydat. Novinář by podle mě měl mít ale nějaké povědomí o tom, v čem jeho práce spočívá.
Jediné, co má novinář navíc, jsou jeho čtenáři a jejich důvěra. Jedině čtenář rozhodne, která média nabízejí kredibilní ověřené informace.
Nemusí mít žádné žurnalistické vzdělání, ale musí dodržovat nějaká pravidla. A zda je dodržuje a zda je onen člověk skutečně novinář, který ověřuje své informace, to už je na posouzení čtenáře. Samozřejmě záleží na tom, jak je daná společnost mediálně vyspělá. Jediné, co má novinář navíc, jsou jeho čtenáři a jejich důvěra. Jedině čtenář rozhodne, která média nabízejí kredibilní ověřené informace. Nic než tahle přirozená eliminace nakonec nefunguje.
Proč by ale čtenáři, kteří žijí ve svých bublinách, měli hledat zdroje ověřených informací?
Ono je to nutí u informací, které se jich bytostně dotýkají. Samozřejmě je tu pořád obrovský prostor pro konspirační teorie, koťátka, pro různé drby a celebrity. Myslím si ale, že lidi začnou zase nalézat hodnotu informace tehdy, když jim někdo nabídne zprávu, která je k něčemu dovede, která se bude týkat problémů, jež lidé řeší.
Proč je podle tebe u nás investigativní žurnalistika v útlumu?
Protože je drahá a výsledky přijdou za dlouho. Servery denně chrlí desítky zpráv, předhánějí se, kdo jich zveřejní víc a kdo je bude mít první na webu. Dneska už jde spíš o fabriky na přepisování cizích zpráv, které se většinou taky neověřují. Na investigativní práci není čas, nejsou na to lidi a peníze.
foto: Tomáš Železný, zdroj: Investigace.cz
