Národní galerie v Praze vyhlásila soutěž na vizuální identitu, na začátku května letošního roku oznámila, že v soutěži zvítězilo Studio Najbrt. Když pak ukázala nové logo, ozvala se hlasitá kritika. Logo je totiž dost podobné logům jiných galerií.
„Absolutní originalita není něco, čeho bychom měli dosáhnout,“ obhajoval zakladatel studia Aleš Najbrt v rozhovoru pro DVTV podobnost vítězného návrhu například s logem galerie Fact v Liverpoolu nebo logem galerie AGWA v Perthu. Australské logo navíc bylo představeno až letos v dubnu, tedy měsíc po vyhlášení výsledků prvního kola české soutěže a Najbrt z něj logicky opisovat nemohl. To už ale nemusí platit o návrhu z dílny uměleckého studia Art Lebeděv, které bylo určeno tentokrát pro Galerii hlavního města Prahy a zveřejněno bylo už loni.
Reklama
„Nemusíte tomu věřit, ale je to absolutní náhoda,“ tvrdí Najbrt. Ať už k danému návrhu studio dospělo jakkoliv, podobnost s uvedenými logy je očividná. Národní galerie se evidentně podobným náhodám chtěla vyhnout, proto unikátnost navrhovaného řešení zdůraznila předem. Aby byla jakákoliv výběrová řízení spravedlivě vyhodnotitelná, účastníci soutěže se ještě před zahájením práce dozvědí kritéria pro hodnocení.
Je obdivuhodné, jak se ve velké části veřejnosti probudil cit pro grafický design.
V případě soutěže na logo Národní galerie jsou uvedena v zadávací dokumentaci v bodě 5.2. Hned první kritérium zní: „originální (kreativní) a rozpoznatelné řešení, které odlišuje od české i světové konkurence“. V bodě 6.4 Obecné požadavky je uvedena další podmínka: „jedinečnost v rámci galerií v ČR i ve světě“. Ani jeden z těchto bodů vítězný návrh Studia Najbrt nesplňuje.
Umění (najednou) zajímá
Bez ohledu na tento spor je obdivuhodné, jak se ve velké části veřejnosti probudil cit pro grafický design. Nebýt toho, že se jedná zrovna o Najbrta, nikdo by si zřejmě podobnosti log ani nevšiml. O liverpoolské či australské galerii se drtivá většina diskutujících dozvěděla až poté, co si dal někdo tu práci a zveřejnil na sociálních sítích jejich loga.
Přitom posuzovat právě logo jako samostatný objekt není zas tak úplně relevantní. Vytvoření logotypu je jen malou, i když nejviditelnější částí zakázky. Většina práce spočívá ve vytvoření celkové identity dané instituce a její aplikaci na jednotlivé komunikační prvky, což můžou být třeba plakáty, tiskoviny, propagační předměty a další.
Komunikace bez komunikace
Logo je tedy jen jedním ze stavebních prvků, třeba tak jako posloupnost akordů v hudbě – většina bluesových tracků používá posloupnost akordů C-F-C-G-F-C (nebo jejich transpozici). A obviňuje snad kvůli tomu někdo bluesmany, že od sebe kopírují? Je to právě zařazení loga do celkového navrhovaného systému, co činí výslednou práci unikátní. „Zabývám se testováním kreativy ze všech koutů světa a ve všech koutech světa. Moc originálních konceptů k vidění není, liší se ale jejich kreativní zpracování. Limita je daná z velké části aktuálními kulturními trendy, stejně to platí i pro jejich vyjádření,” tvrdí sociolog Jan Podhajský z Kantar Link Research Center Europe.
Logo je jen jedním ze stavebních prvků, třeba tak jako postupnost akordů v hudbě.
Opakování loga je spíš než cokoliv jiné odrazem našeho selektování dostupných informací. S tím, jak se množství vědomě či nevědomě vnímaných dat exponenciálně zvyšuje, tak se úměrně tomu rozvíjí naše schopnost mimoděk selektivně volit jen ta, která jsou pro nás nejvíce relevantní. „Great minds think alike,“ říká řecké přísloví a v době, kdy jsou všechna relevantní data dostupná na několik kliků (stačí volit správná klíčová slova), to platí dvojnásob. „Jde o potvrzení existence jungiánského kolektivního nevědomí? Podobně jako když si Bell a Gray patentovali vynález telefonu ve stejný den, jen s rozdílem několika hodin? Tvoří mozky kreativních lidí, aniž to tuší, jeden společný mega-cloud?“ poznamenává ke "kauze Najbrt" na svém facebookovém profilu spolumajitel firmy RSJ a mecenáš Václav Dejčmar.
Jen těžko můžeme očekávat, že se bude ve všech aspektech práce grafického designera orientovat každý. Aleš Najbrt ale podle mého dělá jinou chybu. Nechce s veřejností komunikovat a kritiku striktně odmítá: „Obtěžuje nás to, protože se raději věnujeme práci než vysvětlování těchto věcí.“ Z čistě pragmatického hlediska je to racionální rozhodnutí – veřejnost neschvaluje rozpočty na grafickou identitu, to činí zadavatel soutěže. Jenže Národní galerie je jako státní organizace financována ze státního rozpočtu. A veřejnost by si aspoň minimální komunikaci od člověka, který navrhuje komunikaci veřejné instituce, zasloužila. Možná alespoň do doby, než kolektivní vědomí přijme za axiom, že koncept autorských práv tak, jak jej známe dnes, je prostě a jednoduše překonaný.
foto: Národní galerie v Praze a internet, zdroj: Národní galerie v Praze
