fbpx

Věra Kudynová tentokrát v povídce odhaluje nebezpečí práce z domu a následky týmového stmelování

Zveřejněno: 26. 7. 2018

Práce z domova je tak rozšířená, že ji už vyžadují i vrátní, uklízečky, recepční a další profese, kde to dosud nebylo možné. Co ale není dnes, může být zítra. Já jsem naštěstí manažerka a každý čtvrtek makám doma.

Související…

VELKÝ HOLKY: Jak vy na slepice, tak ony vejce
Věra Kudynová

Potvrzuje to každý, kdo výhodu home office využívá. Máme nejen čas oběhnout doktora, přijmout řemeslníka a udělat spoustu dalších činností, ale i jen tak mimochodem levou zadní pracovat na všech úkolech pro firmu. Vše jde rychleji a hladčeji než na stálém pracovišti. Jeden den v týdnu je akorát, jinak by byl ten zápřah k nevydržení. V práci si odpočinu od domácnosti a doma někdy od práce, co mě živí.

Konference u žehlení

Můj čtvrteční home office je vždy tak pracovní, že žasnu, jak jsem šikovná. Zvládám stále víc. Dneska, když jsme měli telekonferenci napříč kontinenty, jsem vůbec neodložila hromadu žehlení, protože mám dávno vše ve své šikovné paži. Sluchátka v uších, mikrofon před ústy a žehlička v provozu. Všichni jsme se úspěšně napojili.

Ozve se Mexiko: „Co vám to tam syčí?“

Norsko: „Co tam máte za nemožnou techniku?“

Austrálie: „To mám vstávat kvůli takovému randálu?“

Taky jsem to slyšela. A dvakrát! Aha. Žehlit můžu, ale napařovat nesmím. Tak jsme svorně mezikontinentálně nadávali na nespolehlivé sítě a pak v klidu pokračovali v pracovních debatách. Myslím, že jsem slyšela odněkud ždímat pračku, ale to nikdo nekomentoval, protože zvuk byl jasný.

Offline u zákazníků

Naše společnost si vymyslela, že v pátek nikdo nebude na telefonu ani na mailu. Máme navštěvovat naše zákazníky. Zdálo se nám to divné, ale odporovat korporaci je jako bojovat s tsunami. Jak to dopadlo? Zákazníci nás poslali k šípku. A poté, co jsme se v poledne sešli v obchodním centru s nákupními taškami, řekli jsme lokálnímu vedení, že je to hloupost a radši budeme trčet v kanceláři. Asi to  dopadlo ve všech zemích stejně, takže v pátek jsme tam, kde máme být, i s telefonem a emailem. Otrokům  je nejlépe, když jsou přikovaní.

Myslím, že jsem slyšela odněkud ždímat pračku, ale to nikdo nekomentoval, protože zvuk byl jasný.

Myslím, že v sobotu už pracovat nebudu. Sice to u nás frčí, ale má to své zádrhele. Vydala jsem se na chalupě na vycházku. A abych jen tak zbůhdarma nešla – jsem roky  zvyklá dělat několik věcí současně – využila jsem čas k pohovoru s uchazečkou z Litvy o pozici v mém oddělení. Vyptávám se jí na všechno možné i nemožné, odpovídá vzorně. Sousedovy ovce začaly bečet, kohout zakokrhal, z čehož se následně rozkvokaly slepice. Litevskou pracovnici to tak rozhodilo, že típla telefon. Pak mi napsala, že už o tu pozici nemá zájem.

Týmové sestavování

Teambuilding máme jednou ročně. Jezdíme do osvědčeného penzionu, který patří dva dny jenom nám. Trochu posportujeme, aby byly fotografické důkazy pro personalisty. A pak se konečně začneme "týmově sestavovat". Náš  produkt manažer Bohouš hraje senzačně na harmoniku, Pavel na kytaru a šéf hlásí, co budeme zpívat. Vždycky za námi přijede skutečný dirigent, a tak zpíváme a zpíváme, dokud hlas vydrží.

Kolega z jiného oddělení má v blízkosti chalupu. V pondělí mě zastavil. „Víš, že je vedle penzionu velké stádo krav?“

Zamyslela jsem se. „Byli jsme vzhůru do dvou a celou noc jsme žádné bučení neslyšeli! Vůbec nás nerušily!“

Kolega se ušklíbnul a drze pravil: „Ty krávy kvůli vám bučely až do rána!“

foto: Shutterstock

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...