fbpx

Fotogalerie z královské svatby: Proč jsou "poddaní" vlastně tak nadšení? Dalších 21 fotografií v galerii
Alex Conlan a Aaron Endre v akci na akci roku

Českobritská fotografka Veronika Lukášová splynula s davem při čekání na kočár s Harrym a Meghan

Zveřejněno: 20. 5. 2018

Dvojici krasavců Alexe Conlana a Aarona Endreho jsem začala pronásledovat na vlakovém nádraží Waterloo. Bílé svatební šaty, kloboučky a identická rtěnka. Místo bydliště? San Francisco... „Prostě jsme tadý můsélí být,“ říkají. Ostatně stejně tak jako v roce 2011 na svatbě Kate a Williama.

Související…

Příbuzenské šrámy na nejočekávanější svatbě planety
Anastázie Harris

No a ostatní desetitisíce lidí to mají dost podobně. „Britskou královskou rodinou již deset let žiju,“ přiznal se mi a potom i několika televizním stanicím Filipínec Chito Salarza-Grant, samozvaný "Hat Man of London". Půl metru vysoký oltář s Meghan a Harrym na jeho hlavě vypovídá o tom, že je pevně rozhodnut pokračovat v dobře našlápnuté kariéře minicelebrity.

Na túře historií

Drobná bruneta s unaveným úsměvem a zablácenými pohorkami (ne, nikoli Meghan) právě tady, na dlouhatánské procesní aleji u Windsorského paláce, zakončila svůj pochod po britské historii. Po dvouapůltisícové túře, ovšem myšleno v mílích, která začala právě před rokem na Shetlandech ve Skotsku, si Jane Batchelorová vybrala celkem příznačně k zakončení právě tuhle událost.

Projděte si celou fotogalerii.

„Tohle je to nejlepší, co jsem kdy v životě udělala,“ zaznělo od euforické třicátnice kdesi od New Castlu těsně poté, co ona, já a s námi stotisícový dav konečně zahlédl "naživo" novomanžele Meghan a Harryho, kteří nám mávali z kočáru.

Paradoxem naší doby je, že čím více je nám svět zprostředkován stále dokonalejšími médii, tím úžasnější je zažít něco doopravdy.

Opravdu? Okamžitě jsem zapřemýšlela, v jakém případě bych tuhle větu vyslovila já. Asi až poletím s Virgin Galactic na hranici vesmíru? Až konečně dodělám doktorát? Ale po čtyřech hodinách forenzního výzkumu celkové situace pomocí optických pomůcek, odposlouchávání cizích rozhovorů ve vleklých frontách, bezpečnostních prohlídkách u usmívajících se policistů a v závějích britských vlajek bylo moje silové pole cynismu přece jenom oslabeno.

Paradoxem naší doby je, že čím více je nám svět zprostředkován stále dokonalejšími médii, tím úžasnější je zažít něco doopravdy. Najednou jsem se nemohla ubránit skupinové euforii, že jsme byli kolektivně svědky unikátního globálního momentu. Historii nijak zásadně nezmění, ale pro stovky tisíců to byla životní událost.

foto: Veronika Lukášová, zdroj: Veronika Lukášová

Galerie

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...