Jaké to je, když se mladý člověk ztrácí ve světě, nemá nadhled, zkušenosti ani záchytný bod? Lehce se tak může dostat na úplné dno, propadnout drogám, nebo v tom nejhorším život definitivně vzdát. Ale v lepším případě může někdo přijít a ukázat mu cestu z bludného kruhu ven. Jak se žije společně těm, kteří pomoc potřebují, s těmi co ji nezištně poskytují?
Jednou z hlavních služeb, které poskytuje nezisková organizace Lata, je program Ve dvou se to lépe táhne. V něm dobrovolníci dávají mladým lidem ve věku od 13 do 26 let vrstevnickou podporu, která jim pomáhá překonávat náročné životní situace. Jednou z dobrovolnic je také studentka psychologie na UK Alica Hehejíková.
V Latě je výborný kolektiv dobrovolníků
Ali, prozraď nám, jak ses k dobrovolnictví dostala a proč sis vybrala právě Latu?
K této iniciativě jsem se dostala prostřednictvím koordinátorky dobrovolníků, která u nás na škole dělala o Latě přednášku. Vše krásně popisovala, a když jsem potom doma otevřela stránky Laty, zaujalo mě, jak je tam vše pěkně zorganizované. Vzhledem k tomu, že jsem orientovaná na psychologii, říkala jsem si, proč do toho nejít.
Jak dlouho se dobrovolnictví věnuješ a v čem konkrétně Tvá práce s klienty spočívá?
V Latě jsem tři a půl roku a vždycky mám na starosti jednoho klienta maximálně na dva roky. Jednou za týden dvě až tři hodiny trávíme společně čas. Možnosti jsou různé. Lata má hodně volných vstupů od různých dárců, třeba jdeme jen na procházku nebo na kávu. Ani bych to tedy nenazvala prací, jednoduše jde o to být s klientem.
S kolika klienty jsi dosud pracovala? Zaznamenala jsi během doby spolupráce nějaký výrazný posun, pozitivní změnu, která se s klientem udála?
Prvního jsem měla dva roky a teď mám druhou klientku asi půl roku. Ten první měl problémy zařadit se mezi vrstevníky, byl šikanován a špatně se učil. Jeho hlavním problémem byla obrovská pasivita. Pracovala jsem s ním od jeho 14 do 16 let, což je období důležitého rozvoje, a bylo krásně vidět, jak byl mnou pozitivně ovlivněný. Například byl schopen většího nadhledu a empatie vůči lidem. A i celkově se pak hodně snažil, neseděl pasivně doma a nečekal na zázraky. Když jsme končili vztah, našel si svůj koníček i nové kamarády. Jeho život se změnil a nevím, jestli to bylo jen Latou, ale určitě mu to svým dílem hodně pomohlo.
Jak se řeší případné problémy ve vztahu mezi klientem a dobrovolníkem?
Záleží na tom, co znamená problém. Pokud třeba jako dobrovolník zjistím, že se klient chce pokusit o sebevraždu nebo si píchá drogy, tak mám mnoho způsobů, jak to řešit. Máme k dispozici koordinátory na telefonu i na mailu, ti reagují okamžitě. Po konci pracovní doby je v Latě SOS telefon, který funguje v podstatě nonstop. A pokud mám téma, které není úplně akutní, například že je klient pasivní nebo má deprese, pak máme supervize. To jsou setkání jednou za měsíc, kde máme prostor k řešení témat, která nás trápí. O každé schůzce s klientem také píšeme zprávu, která se odesílá koordinátorovi, tam můžeme problém popsat. Je to opravdu skvěle podchycené a myslím, že o nás dobrovolníky je v Latě dobře postaráno.
Součástí programu jsou i skupinová setkání, kde se řeší problémy klientů společně
O přínosech Laty není pochyb, ale mě zajímá, co Tebe konkrétně nejvíc motivuje a jaké největší přínosy v dobrovolnictví vidíš?
To je velmi záludná otázka. Na začátku mě motivovalo hlavně to, že jsem věděla, že to bude výborná zkušenost ke studiu a že alespoň zjistím, jestli opravdu chci s těmi lidmi pracovat. Později jsem zjistila, že i samotná organizace je super a jsou tam skvělí lidé. A v neposlední řadě jsem si uvědomila, že vztah klienta a dobrovolníka je svým způsobem jedinečný. Bezradný klient a dobrovolník, který do toho jde pouze za účelem pomoci bez jakékoli vyhlídky na zisk či jiný prospěch. Když je v tom vztahu dobrá shoda, hodně mě to baví. Ukazovat mu jiný pohled na svět a lidi, poslechnout si jeho názory. Je to jiné, než když máš svého kamaráda. Je to jednoduše zajímavé a nabíjí to. A když do toho člověk pronikne, propadne tomu.
Změnilo Tě to?
Určitě. Jsi tváří v tvář jiné realitě, někdy máš i starost o toho člověka. Víš, že na tom není úplně dobře. Je velmi důležité to nějak vybalancovat a nebrat si tu odpovědnost na sebe. A s tím jsem bojovala a doteď bojuji. Také jsem měla niterní konflikty s celkovou situací klienta, pokud jsem si odpovědnost nebrala na sebe. Měla jsem tendenci ji přehazovat na jeho okolí. Další věcí byl hněv na to, jak to je, ale i například na klienta, když nepřišel na schůzku a ozval se až za dva dny s tím, že na to zapomněl. V normálním vztahu bys to netrpěla, ale víš, že v tomhle případě nemůžeš klientovi vynadat, abys nesnížila jeho motivaci. Je to náročné, ale postupem času se to dá naučit. Dát najevo, že přestože udělal chybu, máš ho pořád ráda a jste stále kamarádi. Mnoha lidem tento přístup z domova chybí. A i mně to v tomto směru hodně dalo.
Co bys doporučila lidem, kteří mají o dobrovolnictví tohoto typu zájem?
Myslím, že často je to jen o strachu. Proto bych doporučila nebát se a zkusit to. A možná pak zjistit, že když se tomu člověk odevzdá, najde v tom sebe. Něco jiného, co mi to dá, v čem mě to obohatí.
Čtete také:
Den co den převádím děti ráno přes přechod, říká Hana Vaňousová
Chcete cestovat a nemáte na to? Jeďte dobrovolničit s Workaway
Jídlem proti bombám! Iniciativa Food not bombs vaří dobré veganské jídlo lidem v sociální tísni
foto: Milada Kadeřábková, Lata, zdroj: Lata
