fbpx

Zveřejněno: 15. 6. 2017

Železnice smrti patří k nejnavštěvovanějším turistickým cílům v Thajsku. Její krvavá historie láká turisty z celého světa. Každý se chce projet vlakem po kolejích, které tu váleční zajatci pokládali holýma rukama, podívat se na černý ocelový most přes řeku Kwai, proslavený knihou a stejnojmenným filmem. Jeho historie byla ale úplně jiná, než jak ji popisuje knížka.

Thajská Železnice smrti, jejíž je most součástí, vznikla v rekordním čase za druhé světové války a vyžádala si více než 100 tisíc obětí. Za jejím poznáním se dnes nejčastěji vyráží z městečka Kanchanaburi, které leží ve stejnojmenné provincii. Turistů sem každý den dorazí několik tisíc. Každý chce totiž vidět místo, kde se odehrává jeden z nejslavnějších válečných románů.

Železnice postavená na tisících obětech

O železnici, která by spojila Thajsko a Barmu, se poprvé mluvilo už na konci 19. století. Celá stavba ale byla velmi nákladná jak finančně, tak technicky, a proto se od ní upustilo. Celý plán pak ožil na konci třicátých let. Japonci potřebovali zásobovací tepnu, po které by vozili vojáky a zásoby do Barmy, zároveň se rodily i plány na ovládnutí části území dnešní Indie.

Stavba započala v červenci 1942 a budovat se začalo z obou stran. Japonci nejprve na práce na stavbě najali místní obyvatele, které sužoval hladomor a kteří se upsali za dolar a zhruba půl kila rýže denně. Netušili, že je čekají nelidské podmínky, že se platu mnohdy nedočkají a že každý čtvrtý z nich na stavbě zemře...

Postavena v rekordním čase

V průběhu konstrukce se k nim pak přidali váleční zajatci. Japonci si pochvalovali, že jsou kvalifikovanější a díky předchozímu vojenskému drilu i disciplinovanější. Počet obětí, které si stavba trvající šestnáct měsíců vybrala, dodnes neznáme přesně. Japonci se s jejich počítáním nenamáhali.

Neblaze proslulé je období od července do října 1943, kdy stavba nabrala zpoždění. Dozorci byli pod ohromným tlakem ze strany vedení v Tokiu, a proto krutější než kdy předtím. Dělníci byli vyhladovělí, sužovaly je tropické nemoci, i přesto ale museli pracovat i 72 hodin v kuse. Počet obětí byl děsivý. V některých místech prý museli „otroci“ pracovat jen holýma rukama. Naplánovaný úsek – 415 kilometrů – ale vznikl včas.

most pres reku kwai shutterstock 625792145

Dnešní most již nemá s tím původním nic moc společného, ale i tak je působivý.

Vzpomínky zůstávají

Dnes tuto smutnou etapu připomínají dva hřbitovy ve městě a několik památníků, u kterých jsou stále čerstvé květiny. A samozřejmě tisíce a tisíce turistů… Všichni bez výjimky vyrážejí i k „románovému“ mostu za městem. Někteří pěšky, jiní tuk tukem, místním dopravním prostředkem, většina z nich ale s trochu stísněnými pocity. I přesto, že současný most nemá s tím románovým téměř nic společného. Působivý ale je, o tom žádná. Jen těch návštěvníků by mohlo být méně. 

Přejít je možné pěšky, využít se však dají i místní turistické vláčky, které ho v pravidelných intervalech přejíždějí, a průvodce během jízdy vypráví o pohnuté historii celé trasy. Samotný most byl dokončený v roce 1943, poslední vlaky přes něj přejely v létě roku 1945. Pak byl téměř zničený při bombardování na konci války. Mimochodem – stával vedle něj ještě most dřevěný, ten ale padl a po válce ho nikdo, na rozdíl od železobetonového souseda, neobnovil.

 

 

foto: Shutterstock, zdroj: ESO travel

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...