Západní medicína vysvětluje vznik a výskyt oparu jako důsledek snížené obranyschopnosti. Pak je tady ale ještě jeden pohled, který hledá příčinu mnohem hlouběji. Konkrétně v naší duši.
Podle Dr. Rüdigera Dahlkeho, německého lékaře a průkopníka psychosomatické medicíny, má každý tělesný projev původ v naší duši. Každou nemoc vnímá jako symbol, který má poukazovat na nevyřešené konflikty. "Pokud chceme nemoc pochopit jako smysluplnou reakci našeho těla, kterou lidská duše reaguje na neřešené konflikty a převádí je do vědomí, musíme pochopit symbolické významy příznaků nemoci," říká.
Školská medicína uvádí jako příčiny různé situace, které oslabují obranyschopnost. Obtíže vyvolává sluneční záření, horečka nebo tréma. Mohou postačovat již i změny hormonální hladiny v rámci cyklu. Především jsou to však duševní otřesy a zejména otřesy ve spojení s pocity hnusu nebo ve spojení s nepřiznaným ,,nejpochybnějším” chtěním, které herpes vyvolávají.
Napětí a pocit hnusu
V horečce se vedle horkosti a bojechtivosti těla uvolňují i fantazie a sny a horečnaté požadování řešení. U trémy je patrný zejména vnitřní rozpor, člověk přece záměrně vyhledává situace, které ho přitahují a současně lekají. Chtěl by uznání a náklonnost právě toho člověka, kterého se bojí. I cestovní horečka může vést k vytvoření oparu, představuje přece dvojsečnou situaci.
Na jedné straně člověk hoří touhou po cestě, na druhé straně z ní má nepřiznaný strach, který se projevuje v napětí a může začít pálit na rtech. Nezřídka je to nevyslovená věta: ,,Neodložíme přece jen raději tu cestu?”, která, místo aby vyšla z našich rtů, se na rtech usadí v podobě oparu.
Jako druhý problém označuje Dahlke tzv. pocit hnusu. Při pití ze sklenice druhého člověka se v nás mísí odpor a strach, abychom neztratili blízkost a náklonnost toho člověka. Nemáme odvahu zdráhat se projevit důvěrnost společné sklenice, a nepřiznáme se proto ke svým pocitům hnusu. Herpes pak namísto nás přenese na rty to, co jsme se neodvážili vyslovit. Ve svých odporných puchýřích ztělesňuje nevyslovený odpor svého majitele. Fyzická nákaza prostřednictvím společné sklenice nehraje žádnou roli, neboť virus v sobě tak či tak mají všichni zúčastnění.
U některých lidí opravdu stačí pouze to, když vidí někoho s oparem na rtech. Zhnuseni se vnitřně odvracejí, duševně se vůči tomuto člověku uzavírají a musí místo toho otevřít sliznici svých rtů. Opar na rtech skutečně znázorňuje nesoulad mezi ochrannou sliznicí a agresivní ničivou silou. To, co by postiženému nikdy neprošlo přes rty, se v oparu přece jen vyjádří.
Duševní otřesy na začátku cyklu mohou prozrazovat nepřiznanou rozpolcenost, co se týče touhy po dítěti. Kromě toho považuje mnoho žen měsíční krvácení za něco nečistého, co je naplňuje hnusem a odporem. Svědčí o tom výrazy ,,špinění” nebo ,,krvavý týden.”
Nebezpečný? Jak se to vezme...
Z lékařského hlediska je herpes labialis symptom, který není nebezpečný a který je sotva nutno léčit. Náboj, který v sobě toto téma skrývá, pochází z jeho hodnocení. Postižení se cítí být znetvořeni před celým světem. Mnozí se s takovými nedokonalými rty vyhýbají veřejnosti, aby nemuseli ukazovat své “znečištění.”
Učební úkol zní spíše tak, že je nutno poznat smyslnost hodnocenou jako ,,nečistou” a další rozpolcená témata jako vlastní, přijmout je a vyjádřit. Přiznat si odpovídající myšlenky a vyjádřit je navenek verbálně, namísto v podobě puchýřků při oparu, je pro rty ochranou. Musíme ovšem “riskovat svůj ret” a podstoupit nebezpečí, že se v přeneseném smyslu spálíme.
Jízlivé myšlenky by mohly vlastnímu životu propůjčit říznost a koření, impulsy, které nás nutí reptat a soptit, by mohly být vyjadřovány ve formě konstruktivní, snad dokonce kousavé kritiky. Jde o to, abychom servírovali silně kořeněné slovní koktejly, které elegantním způsobem překročí jisté hranice a smí být mírně nekalé nebo dokonce zraňující. Další formou, jak tuto tematiku obrazně a ještě tolerovaným způsobem uvolnit, je vtip.
Zdroj: Nemoc jako řeč duše, Foto: Pixabay a David Köhler
