Stres není pro vědce úplně oblíbený termín. Jedná se totiž o subjektivní jev, který sám o sobě jakékoliv definice vyvrací. A pokud už jej dokážeme definovat, jak jej změřit? Termín „stres“ tak, jak je dnes míněn, byl v roce 1936 poprvé použit Hansem Selyem, kanadským lékařem, biologem, chemikem a endokrinologem. Selye stres definoval jako „nespecifickou reakci těla na jakýkoliv náznak změny“.
V řadě experimentů Selye poznamenal, že laboratorní zvířata vystavená různým fyzicky či emočně škodlivým podnětům, jako je ostré světlo, ohlušující hluk, extrémní teploty nebo nachlazení, vykazovaly stejné patologické změny – žaludeční vředy, smrštění lymfatické tkáně a rozšíření nadledvinek.
Hans Selye
Později také prokázal, že přetrvávající stres může u těchto zvířat rozvinout různá onemocnění podobná těm, která jsou pozorována u lidí – tedy srdeční infarkt, mrtvice, onemocnění ledvin či revmatoidní artritida.
Módní záležitost
V Selyeově době se věřilo, že většina onemocnění byla způsobena specifickými, ale odlišnými patogeny. Třeba že tuberkulóza byla způsobena bakterií tuberkulózy, bakteriální onemocnění zasahující kůži a plíce jménem anthrax mělo být způsobeno bakterií anthraxu, syfilis bakterií spirochete a tak dále. Selyeho teorie byla zcela odlišná. I proto přitahovala značnou pozornost.
Stres je vnímán jako příčina i výsledek sebe sama.
Stres se brzy stal dokonce velmi módním slovem. Bohužel však podoba, v níž se začal termín užívat, se zcela odkláněla od původní definice. Někteří o něm hovořili v souvislosti se šéfem (hodným i přísným), jiní na něj sváděli bolest na hrudi, pálení žáhy, bolesti hlavy, další jej zase označovali za „konečný výsledek“ těchto doprovodných událostí, tedy za vřed nebo infarkt srdce. Na tento zmatek si stěžovalo mnoho vědců a v roce 1951 jeden lékař v britském časopise British Journal napsal, že stres je vnímán jako příčina i výsledek sebe sama.
Elasticita či napětí
Sám Selye si bohužel nebyl vědom skutečnosti, že termín stres byl již dobu před tím, než jej uvedl na veřejnost, užíván ve zcela jiném smyslu a ve zcela jiném oboru. Ve fyzice totiž vysvětloval elasticitu či napětí, tedy vlastnosti materiálu, které umožňují obnovit původní velikost a tvar poté, co byl tento materiál stlačen nebo tažen vnější silou. Jak je vyjádřeno v Hookově zákoně z roku 1658: velikost vnější síly nebo napětí vytváří proporcionální množství deformace v kujném kovu.
Řada vědců a lingvistů se pokoušela o překlad, nebyli ale schopni vymyslet, jak by slovo vlastně přeložili. A tak je nepřeložili.
Tato skutečnost vyvolala ještě větší zmatek, když byla Selyeova teorie přeložena do cizích jazyků. Neexistovalo totiž vhodné slovo ani fráze, které by dokázaly vysvětlit, co tím, co míní, chce vlastně doopravdy říct. Ačkoliv se řada vědců a lingvistů pokoušela o překlad, nebyli schopni vymyslet, jak by slovo vlastně přeložili. A tak je nepřeložili. Nechali ho v původním znění.
Člověk ho potřebuje
Většina lidí tehdy vnímala (a dodnes vnímá) stres jako jakousi nepříjemnou hrozbu. Selye tak musel vytvořit nové slovo, které by odlišilo podnět od reakce. Tím slovem se stal pojem „stresor“ vyjadřující podnět vedoucí k nespecifické reakci těla na změnu. To však příliš nepomohlo. Stres byl stále obecně považován za synonymum pro úzkost. Slovníky jej definovaly jako „fyzické, duševní nebo emocionální napětí“. Byl tak vnímám veskrze negativně a jeho pozitivní účinky byly zcela ignorovány.
Stres člověku připomíná, že se má snažit, že mu o něco jde. Bez stresu upadá do existenčního vakua.
Stres ale může být i dobrý. Může se stát motivačním faktorem. O kladných stránkách stresu hovořil i Viktor Emanuel Frankl, zakladatel logoterapie. Ten tvrdil, že člověk k životu potřebuje produktivní stres, aby věděl, že žije. Stres mu připomíná, že se má snažit, že mu o něco jde. Bez stresu upadá do existenčního vakua, tedy stavu, kdy ztrácí smysl života a upadá do úzkosti, smutku a depresí, pocitů beznaděje a bezvýchodnosti.
Nikdo neví, co to je
Stres tedy podporuje zvýšení produktivity. To je fakt. Ovšem pouze do bodu, kdy vytvářené úsilí přeroste únosnou mez a karta se obrátí – respektive se karty sesypou jako domeček. Tento krajní bod má každý usazen trochu jinde. Proto nelze stres změřit, je totiž zásadně subjektivní. Co ale lze, je pozorovat varovné signály a znamení, že napětí přerůstá únosnou mez. Tyhle signály však mohou být velmi jemné. Tedy alespoň v počátcích, takže může být velmi snadné je ignorovat a zadělat si na potíže.
Reklama
A i tato znamení jsou nakonec veskrze subjektivní. Dobrým příkladem je pozorovat cestující na horské dráze. Někteří si jízdu užívají, rozevírají ruce, křičí nadšením, jiní mají zavřené oči a úporně se drží sedačky nebo partnera vedle, další se nudí, sedí a hledí před sebe. Je tedy jízda na horské dráze stresující nebo ne? Pro každého může být stresorem jiná změna. Selye s jednoznačnou definicí stresu bojoval celý život. Později jej definoval jako „míru opotřebení na těle“, ještě později řekl, že každý ví, co je stres, ale doopravdy to vlastně neví nikdo.
foto: Shutterstock, zdroj: Stress.org
