Vydávám se do White Pearl Gallery v pražské Dittrichově ulici. Její zakladatelku Alexandru Karpuchinu dneska uvidím přímo v akci. Na vernisáži. Člověk by čekal nějaký krutý finiš, ale Alexandra je v klidu. I před akcí si našla čas na rozhovor.
Reklama
Galerie vznikla v roce 2016 a Alex (to už si tykáme) si tak vlastně splnila jeden velký sen. Takže už ani před vernisáží není potřeba spěchat. Dáme si víno a se sklenicí v ruce procházíme galerií. Při vyprávění a popisu všech možných koutů galerie jí září oči. Jak to začalo? Prý už během studií.
„Řekla bych, že klíčový byl rok 2008. To jsme ještě během studií s přáteli založili občanské sdružení Art Direct. To zorganizovalo celou řadu lokálních, ale i mezinárodních výstavních projektů. Vždy to bylo velmi napínavé. Pro své projekty jsme získávali málo peněz. Měli jsme samozřejmě vždycky k dispozici méně, než to vše skutečně stálo,“ směje se Alex.
Mnohem víc než práce s různými klasickými nebo novými médii mě baví práce s umělci jako takovými.
„Pořád mě ale bavilo propojovat výtvarný svět s širokou veřejností, která by si k umění jinak cestu nehledala. V roce 2016 jsem měla možnost provozovat galerii na Pragovce, dnes Pragovka ArtDistrict. Tehdy mi došlo, že kontinuální provoz a práce s umělci stejně jako postupně rozvíjený vztah diváků k umění je pro mě to pravé. A že chci mít galerii. Svou vlastní galerii. No a pak se v mém životě sešlo několik kladných faktorů, jako jsou peníze, energie a dílčí zkušenosti.“
Existuje nespočet způsobů provozu galerie. Od ryze komerčních, které sázejí na jistotu a prezentují známé a žádané autory, až po čistě experimentální prostory
K umění ale máš dost blízko už od raného věku. To, že sis kreslila a malovala a celkově tvořila, asi komentovat nemusíme, to je jasné. Mě ale zajímá tvé pojetí umění.
Vystudovala jsem Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, u Jiřího Davida, s titulem MgA. Takže jsem umělkyně... A dokonce s papírem! Už během studií jsem si ale uvědomila, že mnohem víc než práce s různými klasickými nebo novými médii mě baví práce s umělci jako takovými. Umění je nám mnohem blíž, než si myslíme. Svět, který nás obklopuje, je plný nevyřčených, slovně nedefinovatelných věcí. A umění je právě to, čím se dají vyjádřit. Je to mnohem bohatší, nadčasový jazyk a je mezinárodní, což je vlastnost, na kterou je v dnešní globální a zároveň roztříštěné společnosti velmi důležité pamatovat.
Měla jsi v tomhle roztříštěném světě hned jasnou představu, co chceš skrze svou galerii komunikovat?
Ano i ne. Představa se vyvíjí dodnes. Existuje nespočet způsobů provozu galerie. Od ryze komerčních, které sázejí na jistotu a prezentují známé a žádané autory, až po čistě experimentální prostory, které jsou udržovány při životě státními a mezinárodními dotacemi. Má představa je někde mezi tím. Věřím, že můžeme prezentovat nové autory s vysoce aktuální estetikou i tématy, ale že jim můžeme i dopomoct k prostředkům, aby mohli žít a tvořit.
Proces získávání důvěry investorů a sběratelů v to, co děláme, je ale dlouhý, pořád jsme teprve na začátku.
Ano, ani umělci nejedí vzduch. To si totiž asi většina lidí myslí. Chtěla bych tedy provozovat takovou galerii, která bude prospívat nejen sama, ale pomůže k prospěchu umělcům, se kterými spolupracuje. Proces získávání důvěry investorů a sběratelů v to, co děláme, je ale dlouhý, pořád jsme teprve na začátku.
A snadné asi nebylo ani hledání toho správného prostoru.
Já mám doopravdy štěstí na lidi. Už jen třeba s tímhle prostorem. To je příběh sám o sobě. Má kamarádka, výborná umělkyně a absolventka Akademie výtvarných umění v Praze Karíma Al-Mukhtarová mě poprosila o přípravu jedné výstavy. Když jsem skončila v již zmiňované Pragovce, začal zdlouhavý proces hledání toho správného prostoru. Nevěděla jsem ale, že i ona hledá. Jednoho dne mi poslala odkaz. Prostor vypadal příšerně a potřeboval kompletní rekonstrukci, ale dispozičně byl velmi zajímavý, charakterní a na dobrém místě. Pronajala jsem ho a začala s rekonstrukcí. Ta rekonstrukce je také příběh na kratší knížku. Na konci příběhu byl ale happy end, který vidíš dnes.
Žít se dá nejen v galerii, ale i v její bezprostřední blízkosti
Samozřejmě, že jsem ani na to nebyla úplně sama. I kolem sebe mám naprosto úžasné lidi. Náš tým je poměrně mladý, ale případné nedostatky ve zkušenostech plně vynahrazuje nadšení, vytrvalost a víra v úspěch galerie. Tu s námi sdílejí i umělci, se kterými spolupracují i lidé z odborné veřejnosti. Je krásné mít takovou oporu. Bez těch lidí by to nešlo.
Navíc si myslím, že se tu opravdu daří oslovit i neumělce. Alespoň v mém případě se to daří.
To bych moc ráda. Za dobu působení se nám podařilo navázat spolupráci s velmi zajímavými současnými autory, jejichž díla mají vysokou estetickou, ale i konceptuální hodnotu. Ve spolupráci s předními kurátory si galerie vybudovala reputaci prostoru, který může nabídnout nejen dojem z dílčích obrazů nebo soch, ale i celistvou atmosféru, do které divák vstupuje a kterou si v sobě také odnáší.
Co nabízíme, je tedy kvalitní a hlavně osobní prožitek. Pozastavení, čas, který je dnes nejvzácnější komoditou.
Plošná medializace má za cíl pouze upozornit a přivést diváka k nám. V galerii jsme potom naopak schopni věnovat se každému návštěvníkovi individuálně, a poskytnout tak hlubší prožitek z celistvé atmosféry, dílčích děl i ze vzájemných interakcí s umělci. Třeba v rámci četných společenských happeningů. Co nabízíme, je tedy kvalitní a hlavně osobní prožitek. Pozastavení, čas, který je dnes nejvzácnější komoditou.
Zmiňovala jsi rekonstrukci prostoru. Podle fotek, které jsi mi ukazovala, je jasné, že šlo o rekonstrukci nákladnou. A nákladný musí být i samotný prostor, který je blízko centra Prahy, kde jsou ceny všeho poměrně vysoké. A jak jsi říkala, umělci nejedí jen vzduch...
Přesně tak. Pomohla nám půjčka od Zonky, která byla malou, ale velmi potřebnou injekcí do počátečního rozpočtu galerie. Díky ní jsme mohli operativně řešit nájem a dluhy, které vznikly během rekonstrukce. Jednoduše, bylo třeba začít s nějakou finanční zásobou. A jak říkáš, Praha je drahá, ale…
Alexandra Karpuchina (33)
Narodila se v roce 1985 v Moskvě. V šesti letech se s rodinou přestěhovala do Prahy. Po základní škole v Mikulandské ulici absolvovala pražskou English College. Poté nastoupila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde studovala v Ateliéru intermediální konfrontace u výtvarníka Jiřího Davida. Spolu s přáteli založila studio Art Direct, které sdružuje galerie nezávislých umělců. V roce 2016 pak založila vlastní galerii White Pearl Gallery.
Ač jsem se narodila v Moskvě, Praha se mi stala domovem už v šesti letech. Vyrůstala jsem tady, studovala a pracovala. Mám tohle město moc ráda. Je pro mě velmi důležité, že s lidmi a umělci, se kterými spolupracuji a mám velmi pevné, profesionální, ale i přátelské vazby, mohu být v kontaktu skoro na denní bázi. Praha je krásné, umělecké město, asi bych ani jinde galerii nechtěla mít. Byla to pro mě jasná volba, nad kterou jsem vlastně ani nemusela přemýšlet.
foto: Archiv Alexandry Karpuchiny, zdroj: White Pearl Gallery
