Bohemian Rhapsody je asi tak film, jako je Frankensteinovo monstrum člověk. Sešitá z mnoha očividně nepadnoucích částí, budící nedůvěru a pochybnosti, ale nakonec přece jenom chodí, mluví... a v tomhle případě i zpívá! Co vlastně chtít víc?
Zvěsti o komplikované produkci předcházely premiéře dlouhé měsíce. Přeživší členové Queen vystrnadili z natáčení Sachu Barona Cohena, jenž měl původně Freddie Mercuryho ztvárnit, a jeho náhradník Rami Malek se nesnesl s režisérem Bryanem Singerem. Ten po svém protagonistovi na natáčení házel předměty a nakonec přestal chodit na plac – když už byla značná část materiálu pořízena, byl studiem vyhozen a nahrazen (v titulkách neuvedeným) Dexterem Fletcherem.
Trochu se to pohádalo
Taková situace natáčení málokdy prospěje a nejvíc se dvě vize střetnou vždycky ve střižně. Až s tímto vysvětlením dává trochu smysl, proč v Bohemian Rhapsody nejenže některé scény působí, jako by byly ustřiženy v náhodném okamžiku – platí to dokonce o jednotlivých záběrech. Ve fázi střihu se navíc opět razantně ozývali zbylí Queeni, kteří chtěli sami sebe vykreslit v mnohem pozitivnějším světle, než (už tak tlumená) Singerova vize zamýšlela.
Joseph Mazello (John Deacon), Ben Hardy (Roger Taylor), Rami Malek (Freddie Mercury), Gwilym Lee (Brian May)
A aby toho nebylo málo, film trpí zjevnou schizofrenií ohledně kontroverzních aspektů Mercuryho života, jeho drogové závislosti a sexuálních eskapád. Přestože se jim nemůže vyhnout, ukazuje je v až ostudně „soft“ verzi. Tvůrci zjevně chtěli zůstat přístupní konzervativním divákům, co si přišli poslechnout chytlavé fláky, ale při upřímném pohledu na Mercuryho život by se ošívali.
Samotná energie námětu a soundtracku táhne film nad průměr a drží ho pohromadě tam, kde to nejednotný štáb nedokázal.
Vznikl zkrátka... maglajz. Jinak to popsat nejde. A americké publikum výslednému filmu nemíní usnadnit existenci – jsou v hodnocení opatrní. Oproti tomu v Evropě, včetně Česka, je to více jednoznačné a lidé neváhají rozhazovat nejnadšenějšími hodnoceními.
Evropské publikum bývá stále ještě naivnější než Američané. Jde o paradox, protože tu rádi nadáváme na „hloupé Američany“, ale ty kriticky nejhůře přijaté filmy vždy zaplatíme my, zatímco za mořem se jim jen vysmívají. Ve Spojených státech už jsou zkrátka zvyklí na šablonovité životopisy a nedají se strhnout pouze tím, že na jejich pozadí hraje oblíbená hudba. Evropané se snadněji otevřou a výtky, i kdyby je viděli, hodí za hlavu, aby si mohli broukat kultovní melodie. Nostalgie je silná zbraň.
Propadnout filmu, nebo odporu?
A vlastně to není nutně špatně – zvlášť když mluvíme o Bohemian Rhapsody, do níž, i přes všechny potíže, nateklo dost prostředků. Rami Malek se snaží, co mu síly stačí, i když se pohybuje na oné nepříjemné hranici „herectví“ a „imitátorství“, kterou není radno překročit. A nakonec samotná energie námětu a soundtracku táhne film nad průměr a drží ho pohromadě tam, kde to nejednotný štáb nedokázal.
Rami Malek v rozhovoru s opravdovým Brianem Mayem
V některých scénách sice působí zvolené písně poněkud nepatřičně, ale vzhledem k tomu, že diváci přišli na ony skladby, nejspíš nikoho nenapadne si stěžovat, že je slyší v poněkud divný okamžik. České kopie nemají skladby ani otitulkované – možná, aby se „zametly stopy“ za tím, jak moc se mnohdy k ději nehodí.
Vlastně je zázrak, že Bohemian Rhapsody přesto není úplná katastrofa. Ačkoliv z principu může mít člověk nutkání cítit k výsledné podívané nenávist, při troše odstupu se musí uznat, že spíš, než že by tu bylo hodně věcí špatně, jich není mnoho dobře. Jde o ustrašený, cynický film, který sází na jistotu – a v takovou chvíli ani výhra moc zisku nepřinese. To, co přinese, je „použitelné“.
Reklama
Nesmí se k němu přistupovat ani jako k pravdě, ani jako ke kvalitně zdramatizovanému příběhu, ale zkrátka jako k nostalgické sebeoslavě. Úvodní slova Bohemian Rhapsody „Is this the real life? Is this just fantasy?“ vyznívají poněkud ironicky, protože tento film není ani jedním. Je produktem, který se vymknul z rukou, a tak tak se ho podařilo zachránit.
Některé scény, obzvlášť závěrečné vystoupení z Life Aid, jsou ale díky oproštění od vlivu handrkování štábu a soustředění na samotnou hudbu jistě skvělým zážitkem, obzvlášť v kině s kvalitní zvukovou sestavou. Po Bohemian Rhapsody se můžeme ptát: „Jak má vypadat dobrý životopisný film?“ Z hlediska uměleckého a etického jistě ne takto – přesto čeští diváci zatím srší nadšením. Má člověk právo nechat se opít rohlíkem?
