Psychospirituální krize je náročné období v životě člověka, kdy jeho psychika a často i tělo prochází dramatickou proměnou. Jedná se o zvláštní stav vědomí, kdy člověk prožívá různé neobvyklé zážitky, například má pocit, že opouští tělo, nebo si vybavuje minulé životy.
Vzhledem k tomu, že se projevy často podobají nějakému psychickému onemocnění, například schizofrenii, tak tito lidé bohužel často končí v psychiatrických léčebnách, kde se jim ale nedostává péče, kterou by potřebovali. Lidem, kteří prochází tímto procesem, v současnosti pomáhá sdružení Diabasis, s jehož zakladatelem, psychologem Michaelem Vančurou, jsme mluvili nejen o psychospirituální krizi, ale i o tom, co ji spouští.
Jak jste se vlastně k tématu psychospirituální krize dostal?
Když jsem začínal na psychiatrii, pracoval jsem na uzavřeném oddělení, kde probíhal farmakologický výzkum. Chodili k nám pacienti, kteří byli poprvé hospitalizováni s diagnózou psychóza, a já jsem měl jako psycholog za úkol s nimi mluvit. Po několika dnech se asi u poloviny z nich stav výrazně zlepšil. I když jsem jim kladl jen otázky, začali se chovat opět normálně a chtěli být propuštěni. Druhá polovina zůstala bez větší změny. Na základě této zkušenosti jsem si uvědomil, že některým pacientům s psychotickými problémy je možné pomoci poměrně nekomplikovaně psychoterapeuticky.
Krizi může zapříčinit i smrt blízkého člověka, psychedelická zkušenost v problémovém prostředí, zamilování se anebo silný sexuální zážitek.
Konkrétně to byli ti z nich, u nichž bych dnes řekl, že procházeli právě psychospirituální krizí. Dokázali brát to, co se jim dělo, jako vnitřní proces a pochopili, proč se jim děje. Poté, co jsem získal další zkušenosti v této oblasti, jsme s kolegy založili krizové centrum RIAPS, kde část našich klientů tvořili lidé s tímto souborem příznaků. Časem se ukázalo, že potřebují velmi specifické prostředí, proto vznikla myšlenka založit pro ně centrum s 24hodinovou péčí. Je to jeden z projektů Diabasis, který čeká na příležitost. V běžném provozu se věnujeme lidem, kteří procházejí nejen psychospirituální krizí, ale i lidem, kteří mají obtíže spojené s používáním psychedelik v nesprávném rámci, tedy setu a settingu, spolupracujeme s Psychiatrickou nemocnicí v Bohnicích a pomáháme s výukou v této oblasti na FF UK.
Co může psychospirituální krizi spustit?
Spouštěčem může být například intenzivní duchovní aktivita, při které dochází ke ztenčení hranice mezi vědomím a nevědomím, na které nemusí být člověk připraven. Intenzivní meditace, víkend s rodinnými konstelacemi či tantra je pro někoho zkušenost přesahující míru. Krizi může zapříčinit i smrt blízkého člověka, psychedelická zkušenost v problémovém prostředí, zamilování se anebo silný sexuální zážitek.
Když má člověk v sobě dostatečně široký prostor, může zážitek nechat proběhnout jako objevování sebe sama, říká Michael Vančura
Psychospirituální krizi mohou vyvolat také traumatické okolnosti, zdravotní zátěž, operace. Existuje přibližně 12 typických spouštěčů, které lze zaznamenat na počátku takové vlny zážitků. Ale je zásadně důležité, jaké vnitřní nastavení či prostor právě dotyčný má, tedy jak je na takové zážitky připraven a jak je pružné jeho ego. Také je zásadní to, jak spirituální zážitky vnímá jeho okolí a společnost, ve které žije.
Jak se tedy samotná krize projevuje?
To závisí na tom, jak je člověk uspořádaný, jak se cítí sám se sebou, jak se má, nebo nemá rád. Jak se v sobě vyzná. Podkladem je nejčastěji osobní historie, na jejímž základě je pak možné projevy krize vysvětlit. Konkrétně se pak mohou objevit silné pocity štěstí a lásky ke všem, porozumění všemu, setkání s prožitkem, kde člověk vidí sám sebe jako bojovníka nebo pannu Marii, jde o slyšení určitého typu hlasů, vystupování z těla nebo zmatek a strach z rozpadu a zbláznění se.
Psychóza, o které mluvíme, je sama o sobě symptom něčeho hlubšího, podobně jako horečka.
To vše a mnoho dalšího může psychospirituální krize přinést. Když má člověk v sobě dostatečně široký prostor, může zážitek nechat, i když ne snadno, proběhnout jako objevování dalších částí sebe sama. Když je prostor úzký, tak silné obranné mechanizmy brání změně, průběh může být někdy hodně dramatický. A to i navenek. Někdy může mít dokonce i podobu psychózy určitého typu. Takovýto náročný proces považuji za nejzazší způsob hledání sebe sama.
U jakých lidí může tato nejzazší forma psychospirituální krize propuknout?
Psychóza, o které mluvíme, je sama o sobě symptom něčeho hlubšího, podobně jako horečka. Je to jedna z funkcí mozku a v krizové situaci může proběhnout u každého. Neplatí to ale samozřejmě o všech typech psychóz, například o schizofrenii.
Na sezení s Michaelem Vančurou se dovíte nejen vše o psychospirituální krizi, ale také o holotropním dýchání
Lidé, o kterých mluvíme, mají silné obrany vytvořené často už v dětství. Když se objeví něco neobvyklého, nedokážou připustit, že je to něco, co k nim také ještě patří. Krize vzniká, když to začnou od sebe odhánět, nebo si myslí, že je potkala nemoc, že se zbláznili a že musí něco dělat, aby se toho zbavili. Chůze proti proudu tvoří víry.
Na webu Diabasis máte motto „Krize jako příležitost.“ Může být tedy pro člověka krize pozitivní?
To záleží na tom, jak na ni nahlížíme. V Diabasis k ní přistupujeme jako k příležitosti integrovat i ty části nás samých, o kterých jsme předtím nevěděli, nebo o nich vědět nechtěli, například různé potlačené emoce, strach, různá „temná“ místa. Pokud ji tedy s asistencí odborníků lidé dobře zpracují, mají prožitek vyššího zdraví, cítí se lépe než dříve. Cítí zisk, někdy až ohromující.
Léčba pouze psychofarmaky u těchto lidí způsobí, že člověk už nemůže proces, který mu tam někde zůstal rozpracovaný, dokončit.
Mají pocit, že se jim rozšířil život, a opravdu začnou žít jinak, změní pohled na vztahy a jejich důležitost. Nebo třeba na peníze – vidí víc možností, jak je využít pro druhé lidi. Hlavně v nich ale nezůstanou temná místa, která jsou neprobádaná a která jim mohou brzdit celý život, pokud by k takové radikální situaci nedošlo. Poznají a integrují tak i své stinné stránky místo toho, aby je nevědomě žili navenek a ubližovali sobě nebo druhým.
Opravdu lidé s těmito problémy, kteří nevědí například o Diabasis, mohou skončit na psychiatrii s tlumícími léky?
Psychiatrie má svá pravidla a jedním z jejích nástrojů je medikace. Na náročnou psychoterapii není bohužel na přetížených přijímacích odděleních prostor. Musíme doufat, že probíhající reforma psychiatrie přinese změny. Ke spolupráci s Diabasis se naštěstí v posledních letech hlásí Psychiatrická nemocnice Bohnice, kde proběhlo několik seminářů na téma rozpoznání této krize. Jsme tedy občas pozváni za někým, u koho jsou rozpoznány její symptomy, a můžeme mít první kontakt ještě v průběhu hospitalizace.
Michael Vančura
Klinický psycholog a psychoterapeut. Vystudoval FFUK, obor klinická psychologie. Následně pracoval v psychiatrické léčebně Dobřany a Horní Beřkovice, v komunitě pro léčbu neuróz v Lobči. Změna fokusu na prevenci psychiatrické hospitalizace vedla v roce 1991 k založení krizového centra RIAPS, kde byl první čtyři roky ředitelem. Od roku 1998 je psychoterapeutem v soukromé praxi. Nabízí zejména konzultace pro lidi procházející psychsopirituální krizí, pomoc lidem s negativní zkušeností s psychedelickými látkami. Zájem o rozšířené stavy vědomí a o cesty, které k těmto stavům vedou, hypnózu či holotropní dýchání jej nasměroval k tématu psychospirituální krize a k založení organizace Diabasis.
To je nejlepší varianta, pokud krize vedla až na psychiatrii. Často se pak podaří, že tito lidé projdou krizí jen s minimem léků nebo zcela bez nich. Také je vyšší pravděpodobnost zkrácení pobytu, protože je s Psychiatrickou nemocnicí Bohnice dohodnuto, že tihle pacienti budou pokračovat v terapii u terapeutů Diabasis.
Jak terapeuticky pracujete s lidmi, kteří mají psychospirituální krizi s psychotickými příznaky?
Nejlepší je, když lidé za pomoci terapeuta rozpoznají, že s tím, co se jim děje, je lepší plynout a dát tomu bezpečný rámec, ne se tomu bránit, nebo to manifestovat v chování navenek. Objeví tak pro sebe bezpečnější vnitřní prostor a o to jde. Oproti tomu léčba pouze psychofarmaky u těchto lidí způsobí, že člověk už nemůže proces, který mu tam někde zůstal rozpracovaný, dokončit.
Reklama
Rozhodně nejsem proti vědomé farmakoterapii. Mám opakovanou zkušenost, že léky v nižších dávkách, které ponechávají lidem průběh a souvislosti jejich procesu dostupnými, mohou pomoci k jeho snazšímu a méně dramatickému průběhu a pak i ke zpracování v následné psychoterapii. Naším snem je ale vytvořit takové centrum pro lidi s náročnějším průběhem psychospirituální krize, které by sloužilo jako bezpečné místo s celodenní péčí, ve kterém se i na člověka s „nenormálními“ příznaky pohlíží jako na normálního.
foto: Archiv Michaela Vančury, zdroj: Diabasis
