S Taťánou se známe víc než deset let. Vlastně i díky mému povolání. Myslím si, že můžu napsat, že jde o krásnou ženu s ušlechtilou duší a taky kamarádku. Mimochodem, tenhle rozhovor vznikal u večeře, kterou pro nás nachystal Tánin manžel Ondřej Brzobohatý. Hudebník, herec a také znamenitý kuchař. Prostě tvůrčí člověk. Jako jeho žena.
Reklama
Taťána zvítězila v prestižní mezinárodní soutěži Miss World už v roce 2006. Z podobného vítězství buď může člověk zešílet, nebo ho využít k tomu, aby mohl začít pomáhat. Nadace Krása pomoci, která byla založena roku 2008, měla nedávno desetileté výročí. V pondělí byl mimochodem Den seniorů, jimž Tánina iniciativa pomáhá. A tahle bohulibá aktivita má i svůj mezinárodní přesah. Na oslavy Krásy pomoci přijel třeba i francouzský herec a komik Pierre Richard, který Tániny aktivity dlouhodobě podporuje. V době, kdy rozhovor vznikal, se Táňa chystala do Ameriky. V New Yorku byla jednou z tváří oslav 100. výročí založení Československa.
Co přesně budeš v New Yorku dělat?
Tak nějak se událo, že jsem jednou z tváří kampaně, která se jmenuje Společné století. Ale tvář samotná tam zase podle mě není až tak důležitá, důležitý je obsah. Připomínám zde snad tradice a úctu ke starším generacím. A je to díky tomu, co s nadací děláme. Těch 100 let s tím hodně souvisí.
Budu s politiky a akademiky moderovat debatu o historii Československa, takže to pro mě bude taková nová role.
Naše republika byla založena na humanitě. Tomáš Garrigue Masaryk ji tak zamýšlel a Václav Havel na něj navázal. A ta akce v New Yorku je vlastně takovou poctou demokracii Václava Havla. Ta akce bude probíhat na Kolumbijské univerzitě, bude tam odhalena Havlova busta. Bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová tam předá ceny Václav Havla za celoživotní dílo a přínos. Bude to prestižní akce na akademické půdě a podle mě to bude i zajímavá rekapitulace pro nás pro Čechy.
Co tě čeká potom?
Pak hned letím s kolegyní Míšou Stachovou, ředitelkou naší nadace, do Ženevy na Mezinárodní den seniorů, který probíhá 1. října. Natáčeli jsme takový můj proslov za mladou generaci k tomu, co děláme s nadací, že podporujeme seniory. Říkám v něm, že je to pro Česko, východní blok, ale i celou Evropu velice aktuální téma. Populace stárne, a to se týká celé Evropy.
No a v listopadu se do Ženevy zase vrátím. A zase jde o oslavy ke stému výročí. Budu tady s politiky a akademiky moderovat debatu o historii Československa, takže to pro mě bude taková nová role. Moc se na to těším, ta debata bude probíhat na významném historickém místě – v hotelu Des Beaux Rivages, kde byla 28. října podepsána první československá deklarace. Tím podpisem byla vlastně oficiálně založena samostatná Československá republika.
Zároveň letos slavíte deset let s nadací...
Přesně tak, to aby toho nebylo málo. Galavečer s Pierrem Richardem byl úžasný. Přiznám se, že jsem si několikrát plákla. Naštěstí jsem ale nebyla sama. Pouštěli jsme sestřih těch 10 let nadace, chtěli jsme opravdu vybrat jen něco, ale těch aktivit bylo tolik, že nakonec vzniklo osmiminutové video. Po něm lidi tleskali, dokonce vestoje. Bylo to opravdu dojemný. Hezčí průběh večera a důstojnější oslavu té práce jsem si nemohla vysnít. Pak jsem se ale přistihla, že už jsem při tom videu přemýšlela nad tím, co udělat, aby to za deset let bylo ještě lepší.
Tak na tom se dá začít už po novém roce, ne?
Něco opravdu začne. Díky tomu, že se pravidelně zúčastňujeme konferencí na půdě OSN, tak mluvíme ke světovému publiku. Je tam mnoho neziskovek z celého světa, sdílí se tam zkušenosti, informace a skvěle to funguje. My jsme se dali do spolupráce s nadací, která podporuje ženy seniorky, a pravděpodobně koncem ledna se poletíme podívat na projekt v Etiopii, kde se otázka žen ve vysokém věku hodně řeší.
Co se týče rozdílů platů mužů a žen ve stejné profesi, tak máme druhý nejhorší výsledek v Evropské unii.
I my v nadaci často řešíme genderovou nerovnost. Česká republika je na tom opravdu špatně. Co se týče rozdílů platů mužů a žen ve stejné profesi, tak máme druhý nejhorší výsledek v Evropské unii.
Na půdě OSN: Když jsme začínali, ani mě nenapadlo, že s nadací dojdeme tak daleko
Žena zde má o 20 až 33 procent nižší mzdu jenom kvůli tomu, že je žena. A to se samozřejmě ve vysokém věku projeví. Podle mě je to v jednadvacátém století nepřípustné. Člověk by měl být ohodnocen podle výsledků, kvality a rychlosti práce, ne kvůli genderu.
Kde jsou ty rozdíly naopak nejmenší?
Ve vyspělých zemích, třeba v USA, v Německu, ve Švýcarsku… Česko má přitom horší výsledky než některé země Afriky. Je to tedy velká ostuda. Proto jedeme podpořit projekt v Etiopii. Chceme ukázat, že tam některé věci fungují paradoxně lépe než tady. Možná je to dané tím, čím si Česká republika prošla. V politice je velká většina mužů, ženy jsou zde zastoupeny jen z 20 procent. Nejsou ve vedoucích pozicích, a nemají tak možnost cokoliv ovlivnit.
U nás bohužel rozhodují muži i o věcech, kterým více rozumí ženy.
U nás bohužel rozhodují muži i o věcech, kterým více rozumí ženy. Jde o záležitosti, jako je výše výživného, délka mateřské a podobně. Tohle přece bez žen nelze rozhodnout. Proto se toho musí hodně změnit, v rozhodovacích pozicích musí být více žen. U nás je bohužel tohle téma zneužívané, ženy, které chtějí rovná práva a rovné platy, jsou označeny za feministky a hotovo. Přitom jde o ženy, které dokážou zvládnout své povinnosti plnohodnotně.
Co by tomu mohlo pomoct?
Kdyby se uvolnily různé pracovní závazky. Aby bylo víc částečných pracovních úvazků, kdy by žena mohla částečně pracovat z domova a zároveň se starat i o dítě. Měla by se změnit legislativa, měly by zmizet rozdíly v platech. Pomohlo by to i ekonomice, tedy nám všem. Jenže je někdy těžké to chlapům vysvětlit. Také média by o problému mohla víc psát, aby si ženy samy uvědomily, že si o peníze mohou říct, že se nemají čeho bát. A že tenhle požadavek neznamená, že jsme nějaké urputné, hysterické feministky.
Pomáhám proto, že můžu. A baví mě to, říká Táňa Gregor Brzobohatá
Ženy tady zkrátka mají nižší ohodnocení, pak jdou na mateřskou, těžko hledají práci, těžko se jim do pracovního procesu vrací, zase mají nižší plat než muži, starají se o děti, nakonec i o muže a ve stáří za to mají nižší důchody. Když jim pak partner zemře, tak na tom bývají finančně hodně špatně. Vím to, protože jde i o naše klientky. I proto se genderové rovnosti na různých úrovních a v různých oblastech věnujeme.
Jak bys těch deset let nadace zhodnotila ty sama?
Jak říkám. Já jsem spíš taková povaha, která kouká na to, co chce udělat do budoucna… My během těch deseti let podporujeme konkrétní lidi, měníme snad jejich životy k lepšímu, dáváme jim impulsy, aby žili životy kvalitněji, přestože jsou často sami a ten život je občas nemilosrdný. Tihle lidé se na nás můžou kdykoli obrátit a my jim konkrétně pomůžeme. Už to je obrovská satisfakce, která se nedá nějak vyčíslit penězi.
Po těch deseti letech nic nekončí. Naopak. Jak byly ty začátky těžké, tak teď to je v šíleném běhu.
Nedávno jsem mluvila s jednou klientkou a ta říkala, že jsme jí dali důvod, proč dál žít. Naši klienti, a byly jich za tu dobu stovky, ne-li tisíce, nemuseli díky nadaci být v závěrečné fázi života v domovech důchodců nebo na LDNkách. K tomu spolupracujeme na mezinárodní úrovni, s OSN – když jsem nadaci zakládala, tak jsem si vůbec nepředstavovala, že by se nám tohle povedlo. Ale, jak jsem říkala, po těch deseti letech nic nekončí. Naopak. Jak byly ty začátky těžké, tak teď to je v šíleném běhu.
Pomoc starším generacím tedy bude tvým celoživotním tématem?
Je, bude a ty to víš. Rodiče, prarodiče, to jsou zkrátka vzory. Máma se starala o svého dědu, měli krásný vztah, je to vlastně téma, které vychází z mé rodiny. A bylo by mi hodně líto, kdybych jako mladá holka dostala šanci pomáhat a promarnila bych ji. Dělám to proto, že to dělat můžu, a protože mě to baví. Každý má nějaké možnosti, schopnosti, osud a myslím si, že je to závazek každého, kdo je v něčem úspěšný a má možnost něco změnit k lepšímu. Takže si nedokážu představit, že bych s tím přestala. Poslání zní jako klišé, ale není to klišé.
foto: Archiv Taťány Gregor Brzobohaté, zdroj: Krása pomoci
