Nejnovější fenomén ve světě videoher nazvaný Fortnite, kvůli kterému šílí miliony lidí, v mnohých rodičích vyvolává obavy, zda tahle „střílečka“ není pro děti už přece jen špatná. Rodiče dětí hrou povinných si ale můžou zase v klidu začít všímat vlastních mobilních telefonů. Hry samy o sobě závislost nezpůsobují, píše technologický server The Next Web. Zda jsou počítačové hry (a které konkrétně) škodlivé, nebo ne, nelze podle odborníků jednoznačně říct. Jednoznačně lze ale konstatovat, že některé děti u nich prostě tráví až moc času.
Reklama
O závislostech se mluví hodně. Lidé jsou závislí na ledasčem: čokoládě, nakupování, sexu... Pokud jim ale „zlozvyk“ nepůsobí vážné škody a nenarušuje jejich denní režim, o závislost zřejmě nejde, tedy alespoň ne o takovou, která by nějak škodila.
Co je na hrách tak lákavého, že je pro některé děti extrémně těžké s nimi přestat?
Závislost totiž znamená nedostatek sebekontroly v situacích, které mohou mít negativní důsledky. Rodiče se mohou obávat, že jsou jejich děti závislé. Pokud je ale dítě schopné se od hry odtrhnout a připojit se k rodinné večeři nebo mít vedle her i jiné zájmy, jako třeba sport, pak závislé není. Mnoho rodičů má také tendence panikařit, když zjistí, že jejich potomek upřednostňuje hraní videoher před konstruktivnějšími aktivitami, jako je třeba studium, či pomáhání doma. Přiznejme si ale jedno: Děti se těmto aktivitám vyhýbaly odjakživa, hry nehry.
Uspokojující hry
Hraní s mírou (tedy do jedné hodiny denně) se přitom dokonce ukázalo jako prospěšné pro psychické zdraví dítěte. Na druhou stranu delší hraní (přes 3 hodiny denně) už může představovat problém. Otázka ale přetrvává: Co je tedy na hrách tak lákavého, že je pro některé děti extrémně těžké s nimi přestat? Odpověď má hodně co do činění se základními psychickými potřebami člověka.
Většina úspěšných videoher uspokojují to, po čem toužíme. Podle profesorů psychologie Edwarda Deciho a Richarda Ryana lidé ke spokojenosti potřebují tři věci. Zaprvé se chceme cítit kompetentní – chceme být v něčem dobří, v něčem vynikat, něčeho dosáhnout a někam se posouvat. Potřebujeme také autonomii – chceme mít svobodnou vůli a chceme mít svá rozhodnutí pod kontrolou. A nakonec také potřebujeme někam patřit, najít někoho, kdo nám rozumí, a mít pocit, že na nás záleží.
Zatímco dřív si děti prostě hrály s kamarády venku, mnoho dnešních dětí je vychováváno úzkostnými, přepracovanými rodiči, kteří děti nechají buď ve školní družině, nebo zamčené doma.
Všem dětem tyto potřeby bohužel splněny nejsou. Škola, kde děti tráví většinu času, jim dopřává spíše pravý opak – nedává jim pocit, že jsou dobří, že se mohou samostatně rozhodovat, ani že na nich záleží. Dětem se naopak říká, co musí dělat, jak to dělat, co si myslet či jak se oblékat. Když se nudí a chtějí utéct, jsou potrestáni.
Kompenzace zákazů a rozkazů ze školy. I to může být důvod, proč jsou hry u dětí tak oblíbené
Když chtějí dělat něco jiného, jsou umlčeni. Samozřejmě to tak není ve všech školách, ale mnoho dospělých má na školu podobné vzpomínky.
Úspěch a odměna
Hry lidem dodávají pocit úspěchu. Když praktikují určité dovednosti, jsou za to odměněni a stanou se lepšími a lepšími. Dávají jim také pocit svobody – mohou jít kamkoliv, experimentovat, vymýšlet nové strategie. Hráči také tvoří komunitu, která jim dává pocit, že někam patří.
Žádná hra nemůže nahradit radost ze splnění náročného úkolu či naučení se nové dovednosti.
Zatímco dřív si děti prostě hrály s kamarády venku, mnoho dnešních dětí je vychováváno úzkostnými, přepracovanými rodiči, kteří děti nechají buď ve školní družině, nebo zamčené doma, kde si s nimi kvůli nedostatku času nehrají. Není se tedy čemu divit, najdou-li děti potěšení právě ve hrách.
Určitě se nedá říct, že by hry mohly být plnohodnotnou náhradou za reálný lidský kontakt – spíše naopak. Žádná hra nemůže nahradit radost ze splnění náročného úkolu či naučení se nové dovednosti. Stejně tak sociální média nemohou nikomu dopřát stejný pocit přijetí a bezpečí, jaký může přijít jedině od rodiče, bezpodmínečně milujícího své dítě. Máte-li tedy obavy o svého potomka, zkuste nahlédnout sami sobě do svědomí a přiznat si, zda jste mu věnovali tolik času, kolik potřebuje.
foto: Shutterstock, zdroj: The Next Web
