Čtrnáctý ročník festival Hudební festival Znojmo začíná ve Znojmě 12. července. V epicentru vinařské oblasti by jeden čekal folklórní festival, případně rockovou tancovačku – ale festival klasické hudby? S mezinárodní účastí a tisícovkami návštěvníků? S myšlenkou uspořádat přehlídku klasické hudby přišel znojemský učitel, vinař a primáš místní cimbálovky Jiří Ludvík už roce 2005.
Reklama
„Znal jsem se s dirigentem Romanem Válkem (současný umělecký ředitel festivalu) a jednou jsme si ve sklípku u vína řekli: Ve Znojmě se nic neděje, proč s tím něco neudělat?“ usmívá se Jiří Ludvík a o počátcích festivalu mluví stejně nadšeně jako o jeho současné podobě. „Od prvního ročníku, který trval tři dny, to byla idealistická záležitost, kterou děláme proto, aby ve Znojmě něco bylo, jiný důvod není.“ Tento rok festival potrvá 18 dní (od 12. do 29. července) a stále má stejnou energii a rodinnou atmosféru jako v počátcích. Jen těch lidí každý rok přibývá.
"Příběh o Kristu" na Hudebním festivalu Znojmo
V kostele i v maštali
Zlatým hřebem festivalu je pak už od začátku opera, kterou soubor umělců nastuduje právě pro tuto festivalovou příležitost. Noty mají účinkující už půl roku dopředu, ale stejně se konkrétní podoba dotváří až na místě, čili čtrnáct dní před zahájením festivalu. Je to prostě trochu jiné než u kamenných divadel.
Postupem času vinaři zjistili, že je to vlastně prestižní záležitost, a dnes by na festivalu chtěl být každý.
„A takhle nám to funguje už od prvního ročníku – pokaždé máme jednu operní premiéru. Unikátní je to už třeba místem, kde se opera odehrává – například v jízdárně nebo v kostele,“ říká Jiří Ludvík, který se snaží klasickou hudbu zbavit nádechu výběrové exkluzivity, kdy se chodí na koncerty do velkých síní ve slavnostních šatech. „Občas třeba někdo přijde a řekne: My bychom na ten koncert rádi, ale máme jen bermudy, je to problém? Samozřejmě není, jsme letní festival, hrajeme na nádvořích, lidi posedávají na přinesených židličkách a pijí víno… a když to někdy ťukne během představení, má ten koncert pak hned veselejší náladu. Ona ta vážná hudba zase tak vážná není.“
Potlesk po árii
Proč tedy stále přežívá představa, že na klasickou hudbu se chodí v naškrobené košili s kravatou a dvouřadém obleku, případně ve večerních šatech? „To vytvořilo z hudby tohoto typu hlavně devatenácté a začátek dvacátého století. Doba, kterou my zpracováváme, tu hudbu vnímala jakou užitnou věc, která sloužila k zábavě. Na operu se chodilo s jídlem a pitím. Předehra nesloužila k tomu, aby se lidi usadili. Předehra říkala: za chvíli budeme začínat. A přesně tak to děláme i my – stává se nám, že dobrou árii odmění diváci potleskem. Jsou diváci, kteří jsou zvyklí na klasické sepnuté provedení, a pak si třeba stěžují – prý je tleskání za áriemi neuctivé. Ale tehdy se tak tleskalo! Lidi dávali průchod emocím, ocenili umělce, vytvořili atmosféru. Vážná hudba je super věc, ale nesmí sama sebe brát tak vážně,“ říká Jiří Ludvík.
Vážná hudba je super věc, ale nesmí sama sebe brát tak vážně.
A jaké věci uslyšíte letos? „Nad největším jménem nemusím ani přemýšlet,“ říká Jiří Ludvík. „Vystoupí tady italský orchestr Il Giardino Armonico, který pro mě představuje estetický ideál barokní hudby, přitom je neuvěřitelně expresívní a výbušný. Sopránistka Anna Prohaska, která s IL Giardino Armonico hostuje, tvrdí, že hrát s nimi je jako hrát s metalovou kapelou. Je to neuvěřitelně tělesný pocit – ta muzika má prostě koule.“
Pavel Šporcl ve Znojmě
Na festivalu nebude chybět ani jeho patron, houslista Pavel Šporcl. „Znojmáci ho berou už v podstatě za svého a spousta z nich sem chodí právě na něj, přitáhne je jeho jméno – a pak až zjistí, že tu jeho hudbu úplně zbožňují,“ říká Jiří Ludvík. „Už teď máme některé koncerty vyprodané. Jestliže na Pavla chodí nejvíc místní, tak na operu začíná jezdit čím dál tím víc milovníků a znalců čistě operního žánru – což je logické, protože opera je prostě nejvíc.“
Duše a tělo
Letošní opera se jmenuje Svár duše s tělem. „Nám se to téma tak líbilo, že jsme z něj udělali motto celého festivalu,“ vypráví Jiří Ludvík. „Svár duše s tělem je motiv, který byl využíván hojně ve středověku, a končí často smírem. Přesto každý den řešíme otázku: čemu dáme přednost. V ideálním případě samozřejmě zjistíme, že tělo je chrám pro duši a že to může fungovat dohromady.“
A souboj tělesna a duchovna se odráží i v ostatních bodech programu: „Šporcl třeba hraje Paganiniho, o kterém se říkalo, že má smlouvu s ďáblem, a vedle toho bude hrát sólového Bacha, který je vnímán jako nejoduševnělejší autor. Il Giardino Armonico vystoupí s programem Serpent and fire (Had a oheň). Je to o dvou královnách Kleopatře a Dido, které sexem měnily dějiny.“
Klasická hudba se skleničkou v ruce
Víno k festivalu patří stejně jako k jižní Moravě – je přirozenou součástí doprovodného programu, a organizátoři jej šikovně využili k propagaci. Vína, která se v rámci soubojů po představeních rozlévají, vybírá před festivalem komise degustátorů. Každý vinař, který chce mít víno ve festivalové kolekci, pošle dva až tři vzorky.
Vino a klasická hudba? To sedí.
„Komise degustátorů vybere tak, aby dodrželi pestrou skladbu odrůd,“ říká vinař Stanislav Mádl, který se účastní festivalu od prvního ročníku, kdy ještě mezi místními o partnerství s festivalem příliš zájem nebyl: představa davů lidí poslouchajících klasickou hudbu s vínem v ruce připadala spoustě lidí až absurdní.
Když hráli Mozarta, nalíval jsem veltlín, když hráli Bacha, dával jsem rýnský ryzlink.
„Jirka Ludvík byl hrozně rád, když jsem mu bez remcání nalíval asi u pěti koncertů. A postupem času vinaři zjistili, že je to vlastně prestižní záležitost, a dnes by na festivalu chtěl být každý,“ dodává Stanislav Mádl. Milovník klasické hudby (v jeho sklípku si podávají ruce třeba Magdalena Kožená nebo už zmiňovaný Pavel Šporcl) má během festivalu spoustu práce: „Nalévám před představením a o přestávkách. Pokud umělec jede bez přestávky, nalívá se i po představení, aspoň půl hodiny,“ říká Stanislav Mádl. Vinný repertoár pak řídí podle programu festivalu: „Když hráli Mozarta, nalíval jsem veltlín – Mozart byl Rakušák a veltlín je rakouská odrůda. Když byl Bach, tak jsem dával rýnský ryzlink.“
Vlevo Stanislav Mádl, vpravo Jiří Ludvík. Uprostřed - sličná divka.
Víno tedy do celého konceptu zapadá naprosto přirozeně. „I ve víně se odráží svár duše s tělem. Víno nám dává fyzické potěšení, ale je to jediný alkohol, u kterého jsou lidé zvyklí přemýšlet. Na festival vybíráme vína z církevních vinařství, ale taky vína, která si zakládají až na sexuálním podtextu. Po každém představení pak mají lidé možnost ochutnávat a porovnávat,“ říká Jiří Ludvík. „Staňa Mádl říká, že kdyby nebyla hudba dobrá, tak to víno zachrání, a kdyby bylo špatné víno, máme pořád tu hudbu.“
foto: Hudební festival Znojmo, zdroj: Hudební festival Znojmo
