fbpx

Být bohyní nemusí nutně znamenat nasadit si na hlavu věnec a obléct květované šaty, podstata sahá mnohem hlouběji. Až v hloubce nás samých nalezneme to, o co se v životě můžeme pevně opřít

Zveřejněno: 13. 2. 2019

První malby i sošky z období paleolitu vyobrazovaly nahé ženy, bez ozdob, s výraznými ženskými křivkami. Žena byla v prvé řadě matka a byla nerozlučně spjata se zemí a uctívána pro svou životodárnost a mystérium velkého tvoření. Jak vnímáme ženu dnes?

Jan Saudek, fotograf proslulý zálibou v ženách všech tvarů i velikostí, se v rozhovoru pro Literární noviny vyjádřil o dnešním ideálu ženské krásy velice skepticky: „Co se nám ukazuje v módních časopisech, jsou lži a já se toho mytí mozků nehodlám účastnit.“ Není snad toho v ženách mnohem víc, co stojí za to objevovat a sdílet?

Naši slovanští předkové se v dávné minulosti obraceli k bohům a bohyním, kteří jim pomáhali adaptovat se na změny v přírodě a chápat svou úlohu v životě. Tato božstva a jejich příběhy je doprovázely na cestě životem a oni jím tak procházeli s hlubším porozuměním své podstaty. S rozvojem vědy jsme se obrátili k víře v materii a technologie, kde všechno nehmatatelné je na oko neexistující. Nepřišli jsme však zároveň o něco podstatného? O něco, co prozkoumává nejzásadnější životní otázky a poskytuje cesty, jak žít v souladu sami se sebou?

Včas navázat

Války a následná vlna komunismu značně zpřetrhaly pomyslnou nit sdílení mezi generacemi, proto jsme se na ni v projektu Jsem žena #jsembohyne rozhodly znovu navázat. Jaká byla kdysi podstata sdílených příběhů plných hlubokých významů? A je možné se o ně opřít i dnes? Osobně se domnívám, že ano. V rámci projektu proto představíme 13 ženských archetypů – slovanských bohyní, které jsou nám podobnější, než si dokážeme představit.

Jsem žena #jsembohyne je projekt o sdílení příběhů, vzájemné podpoře a pochopení toho, co nás spojuje, i toho, co nás odlišuje. Je o budování sebedůvěry k intuici a dalším ženským kvalitám, kterým se v dnešní době nedostává takového ocenění jako dřív.

Jsem žena #jsembohyne je o navázání na naši vnitřní přirozenost a o hledání bohyň v nás samých.

Jmenuji se Patricie Fuxová, jsem zakladatelkou kapely Vesna a iniciátorkou projektu Jsem žena #jsembohyne a ráda bych teď s vámi sdílela svůj příběh, díky kterému jsem se rozhodla pomoct pradávné moudrosti, o kterou se ženy v našich rodech opíraly stovky let, znovu spatřit světlo světa.

Ženy kolem nás

Moje babička měla šicí stroj. Byla vyučenou švadlenou, protože měla pět sourozenců, a jako nejstarší dítě musela být schopná ušít zimní kabát, když na ten z krejčovství nebylo. Byla netrpělivá a její ruce se klepaly vždy, když měla provléct nit očkem jehly. Vždycky totiž chtěla studovat literaturu. Potají četla klasiky a představovala si hrdiny ruských románů nebo se vžívala do životů amerických beatniků. Její otec jí ale jasně řekl, ať na literaturu zapomene, protože tím děti nenakrmí.

Patricie Fuxová

Patricie Fuxová je zpěvačka, textařka a skladatelka. Napsala písně pro řadu známých interpretů: Lucie Bílá, Karel Gott, Ewa Farná, Vojtěch Dyk, Eva Burešová aj., a založila dívčí kapelu Vesna, která je nominovaná na Ceny Anděl v kategorii Objev roku. Díky Vesně se navrací ke svým kořenům a skrze umění hledá krásu ženské duše. Patricie ve spolupráci s Flowee vytvořila projekt Jsem žena #jsembohyne, který se pokouší o totéž dohromady s dalšími inspirativními ženami z řad známých osobností i obyčejných žen.

Moje prateta zase milovala zpěv. Když jí bylo dvacet, zpívala vokály Karlu Gottovi. To se ještě nevědělo, že Karel se svým tenorem obsadí na půl století prvenství v české popmusic. Její manžel jí ale tenkrát řekl: Buď zpěv, nebo já. A tak se prateta vrhla na právničinu, aby mohla být později vzornou manželkou a dobrou matkou. 

Tak dlouho jsme poslouchaly hlasy zvenčí, až jsme přestaly slyšet hlasy promlouvající k nám zevnitř.

Moje maminka byla v osmnácti letech poslána do Sovětského svazu. Dříve, než si stihla uvědomit, co by v životě chtěla, ocitla se v zemi a na škole, kde vůbec nechtěla být. Místní podmínky byly zkouškou pro každého, a zatímco někteří studenti plakali na železných postelích, ona se naučila, že v životě musí žena ledacos překousnout.

Můžeme slavit i volit

A pak jsem se narodila já. Do svobodné země, postavené na principech demokracie a volného trhu. Co bylo, bylo. O to jsem se zajímala málo. Zato jsem se od desíti naučila koukat na MTV, protože rodiče byli od rána do večera v práci, od třinácti jsem si kupovala Cosmo girl s tipy jak rychle zhubnout a od šestnácti pracovala s producenty, kteří mě měli udělat slavnou. Zkrátka… Měla jsem trochu jiné „problémy“.

Vrátit se společně do míst, kde jsme my ženy ve své autenticitě, přirozené kráse a moudrosti.

Když se podívám do minulosti nebo do jiných kultur, můžeme jít teď hned oslavovat. Jako ženy můžeme volit, vzdělávat se, cestovat a vydělávat. Moje babička by dneska klidně mohla vystudovat literaturu, prateta zpívat po boku božského Káji a maminka vyměnit Moskvu za New York. A já? Co bych mohla já?

Znovu zakořenit

Především ženy jsou v době, kdy se sociální sítě jen hemží upravovanými fotkami, náchylné k negativnímu sebehodnocení a ve snaze o naplňování nerealistického ideálu ztrácejí svou autenticitu. Ve velkoměstech také narůstá počet žen, které si připadají osaměle a na miskách vah převažují svou kariéru a tikající biologické hodiny. Možná právě dnes více než dříve potřebujeme hlubokou moudrost, kterou si pomocí příběhů a archetypů předávali naši předkové. Tu, kterou znaly naše prapraprapra… babičky, a o kterou se můžeme opřít a zjistit, kým doopravdy jsme.

Související…

Jsem žena #jsembohyne: Ženy mohou hledat své vzory samy v sobě
Klára Ponczová

Přála bych si, abychom se díky projektu Jsem žena #jsembohyne vrátily opět tam, kde ještě byl čas na vyprávění, sdílení, blízkost a vzájemnou podporu. Do míst, kde není potřeba srovnávání a hodnocení. Tam, kam patří každá dívka, milenka, matka i zralá žena bez rozdílu. Tam, kde nás spojují kořeny, intuice, radost a ženství. Tam, kde jsme my ženy ve své autenticitě, přirozené kráse a moudrosti.

Možná právě v těchto místech objevíme něco hlubšího, co nás převyšuje a co zde bylo a bude odnepaměti.

Jsem žena

#jsembohyne

foto: Ieva Ozola a Ivy Morwen, zdroj: Vesna

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...