Sotva překročili čtyřicítku, ale svatební pochod už slyšeli tolikrát, že by ho zvládli zahrát pozpátku. Tři svatby, tři velké lásky a pokaždé přesvědčení, že tentokrát to konečně vyjde. Jenže zatímco partner se mění, hlavní hrdina zůstává stejný. A my máme po troše brouzdání po studiích pro chronické novomanžele zprávu, která se jim nejspíš nebude líbit.
Koníček? Sběr manželek
Někteří lidé sbírají známky, jiní staré gramofonové desky. Richard sbírá bývalé manželky. Ve dvaačtyřiceti má za sebou tři svatby, dva dokončené rozvody, třetí na cestě a tolik svatebních fotografií, že by z nich mohl sestavit retrospektivní výstavu.
Jeho rodina už přestala investovat do slavnostního oblečení. Maminka chodí ve stejném kostýmku jako posledně, tatínek si na obřady bere vlastní placatku a kamarádi se sázejí, jestli čtvrtá nevěsta bude blondýna, nebo bruneta.
Richard má totiž jednu pozoruhodnou vlastnost. Pokaždé, když se zamiluje, je si naprosto jistý, že tentokrát konečně pochopil, co je opravdová láska. A pokaždé, když se rozvádí, je si stejně jistý, že za všechno může ona.
Richard je samozřejmě smyšlený. Ale troufám si říct, že nějakého Richarda známe všichni. Možná pracuje ve vedlejší kanceláři. Možná chodí do stejné hospody. A dost možná se na nás podobní Richardové usmívají z titulních stran společenských časopisů. Jeden skládá romantické písně, druhý zpívá o věčné lásce a třetí právě objevil osudovou ženu číslo čtyři. Redaktoři ani čtenáři mezitím nestačí ani aktualizovat rodokmen.
Láska na celý život. Jen zatím nevíme, který
Nechci se vysmívat rozvodům. Rozvod bývá někdy tím nejlepším, co pro sebe dva lidé mohou udělat, znám to z vlastní zkušenosti. Jsou manželství, ze kterých je třeba odejít, a čím dřív, tím lépe. Jenže pak existuje ještě jiná kategorie vztahových dobrodruhů. Lidé, kteří mají pozoruhodnou schopnost proměnit každou novou známost v lásku svého života a každou předchozí v politováníhodný omyl.
Richard potkal první ženu ve čtyřiadvaceti. Byla nádherná, zábavná a přesně věděla, co od života chce. Po čtyřech letech mu začalo vadit, že přesně ví, co od života chce.
Druhá byla pravý opak. Spontánní, nezávislá, temperamentní. Richard zbožňoval její svobodomyslnost. Dokud nezjistil, že svobodomyslní lidé mají často vlastní názor.
Třetí byla klidná, rozumná a rodinně založená. Konečně žena, se kterou se dá zestárnout, říkal všem známým. Po dvou letech mu začala připadat nudná.
Na tom je krásně vidět jedna věc. Richard nikdy nehledal špatnou ženu. Jen pokaždé hledal jinou, než kterou právě měl. A s každým dalším manželstvím se dostavil příjemný bonus. Nový začátek. Nové nadšení. Nové fotografie z dovolené, na kterých vypadal, že právě objevil smysl existence. Někdo tomu říká romantika. Já bych to nazvala poněkud nákladným koníčkem.
Vědci nám kazí romantiku. Do dalšího vztahu si totiž bereme sami sebe
A teď přichází část, kterou by si Richard měl přečíst dřív, než začne vybírat čtvrtý zásnubní prsten. Psychologové ve studii z roku 2019 sledovali 554 lidí, kteří přešli z jednoho partnerského vztahu do dalšího. Zajímalo je, zda se s novým partnerem opravdu změní také kvalita jejich vztahového života.
Výsledky byly pro romantické optimisty poněkud nepříjemné a s tím, že studie byla provedena v Německu (ne, Němky nejsou studené), to nemá co do činění. V pěti ze sedmi sledovaných oblastí se totiž průměrné hodnoty při porovnání původního a nového partnerství významně nezměnily. Šlo například o spokojenost ve vztahu, sexuální spokojenost nebo četnost konfliktů. Jde ovšem o průměrné výsledky skupiny, nikoli o pravidlo pro každého jednotlivce; studie navíc nesledovala pouze manželství.
Nový vztah sice může zpočátku přinést zlepšení, ale část starých problémů se časem znovu objeví. Samozřejmě ne u každého a ne vždy. Přesto je to pozoruhodné zjištění.
Přeloženo do Richardova jazyka: můžeš vyměnit manželku, byt, matraci, dokonce i příjmení, ale pokud máš ve zvyku při každé hádce uraženě odejít a tři dny nemluvit, nová žena ti zázračně nevymění osobnost.
To je ostatně na rozchodech to nejzrádnější. S bývalými partnery se loučíme většinou s dlouhým seznamem jejich vad. Ale seznam vlastních nedostatků? Ten bývá podezřele krátký. Někdy obsahuje jen jedinou položku: Příliš jsem miloval. Což je přibližně stejně věrohodné jako odpověď na pracovním pohovoru, že naší největší slabinou je přehnaná pracovitost.
Třetí svatba jako důkaz, že naděje umírá poslední
V našem kulturním prostředí máme slabost pro velká romantická gesta. Zvlášť když je předvádějí slavní lidé. Skladatel, který ve svých písních dokáže popsat lásku tak dojemně, že se posluchačkám podlamují kolena, může mít přitom ve vlastní ložnici poněkud složitější situaci. Zpěvák, který vyprodává haly, někdy zvládne několik svateb dřív, než jeho fanoušci přestanou zpívat první hit. Nemusíme nikoho jmenovat. Stačí občas otevřít společenskou rubriku a zjistíme, že některé milostné životy mají více pokračování než úspěšné televizní seriály.
A já si říkám, jestli si při třetí svatbě dotyční ještě opravdu myslí, že tentokrát je to navždy. Anebo už někde vzadu v hlavě počítají s tím, že romantika je krásná, ale dobrý právník se hodí vždycky.
Richard například při třetím obřadu přednesl dojemný proslov o tom, že konečně našel svou druhou polovinu. Jeden z jeho přátel prý poznamenal, že vzhledem k předchozím zkušenostem by Richard mohl být touhle dobou rozdělený přinejmenším na šestiny.
Jenže proč se tomu smějeme? Protože na podobném chování je něco nepříjemně lidského. Všichni chceme věřit, že neúspěch byl jen shoda okolností. Že příště budeme chytřejší, šťastnější a hlavně konečně potkáme toho správného člověka. Málokdo se totiž těší na romantický večer se zrcadlem.
Dokonalý partner existuje. Jen s ním nesmíte začít bydlet
Na začátku vztahu býváme nesnesitelně okouzlující. Dokážeme celé hodiny poslouchat historky, které nás ve skutečnosti vůbec nezajímají. Smějeme se vtipům, které jsme slyšeli už třikrát. A dokonce nám připadá roztomilé, když ten druhý nechává ponožky vedle postele.
Po dvou letech ovšem stejné ponožky považujeme za přímý útok na lidskou důstojnost. Rozhodující nemusí být samotná přítomnost konfliktů, ale především způsob, jakým s nimi partneři zacházejí. Čtrnáctiletý výzkum manželských párů ukázal, že negativní emoce během konfliktů souvisely s dřívějším rozvodem, zatímco nedostatek pozitivních emocí pomáhal předpovídat pozdější rozpad vztahu.
Jinými slovy, problém možná není v tom, že nás manžel po deseti letech rozčiluje. Problém může být v tom, že už se s ním neumíme pohádat tak, abychom se potom dokázali zase usmířit.
Richard má ovšem jednodušší metodu. Jakmile se dostaví nuda, neporozumění nebo první vážnější krize, začne přemýšlet, jestli někde neexistuje žena, se kterou by to bylo snazší. A ona samozřejmě existuje, jen za dva roky bude řešit úplně stejné věci jako její předchůdkyně.
V Česku se rozvádíme pořád
Podle Českého statistického úřadu skončilo v roce 2025 rozvodem přibližně 21,2 tisíce manželství. Rozvodovost měřená ukazatelem úhrnné rozvodovosti dosáhla 41 procent. Neznamená to, že se v daném roce rozvedlo 41 procent všech manželských párů, ale jde o statistický odhad podílu manželství, která by při tehdejší intenzitě rozvodovosti skončila rozvodem.
Rozvod je tedy v českém prostředí běžnou životní zkušeností. Což je dobře v tom smyslu, že lidé nemusí zůstávat ve vztazích, ve kterých trpí, jen kvůli společenskému odsouzení.
Zároveň mě ovšem fascinuje naše neutuchající víra ve svatební obřad jako symbol nového začátku. Jako by podpis na matrice měl moc napravit všechno, co jsme dosud nedokázali zvládnout.
Richard při první svatbě chtěl velkolepou oslavu. Při druhé komorní romantiku. Při třetí exotickou destinaci. Jestli se bude ženit počtvrté, doporučila bych mu obřad na úřadě, bez hostiny, zato s hodinovou konzultací u psychologa v ceně. Hosté by to jistě ocenili. Zvlášť ti, kteří už potřetí kupovali svatební dar.
Možná máme jen příliš rádi začátky
Na nových vztazích je něco opojného. Člověk může být znovu nejlepší verzí sebe sama. Nemusí vysvětlovat staré chyby, omlouvat se za dávné hádky ani poslouchat výčitky, které už zná nazpaměť. Nový partner nás totiž vidí takové, jací bychom si přáli být. A my se na chvíli můžeme tvářit, že přesně takoví jsme.
Jenže časem se vždycky dostaví všednost. Únava. Nemoci. Peníze. Děti. Rodiče. Nedělní nákup. A člověk, který nám kdysi psal básně, nyní nedokáže odpovědět na prostou otázku, jestli máme doma toaletní papír. Pokud jsme přesvědčeni, že skutečná láska musí být neustále vzrušující, přichází nevyhnutelné zklamání.
Tím samozřejmě nechci tvrdit, že každý opakovaný rozvod je důkazem nezralosti. Někdy se lidé zkrátka spletou. Někdy se změní okolnosti. Někdy se jeden z partnerů začne chovat způsobem, který druhý nemůže a nemá tolerovat.
Ale pokud člověk potřetí vypráví totožný příběh o tom, jak mu partner nerozuměl, nedával dostatek prostoru a nedokázal ocenit jeho výjimečnost, možná stojí za to věnovat chvilku i společnému jmenovateli všech tří manželství. A tím není tchyně.
Čtvrtá manželka možná nebude jiná. Ale Richard by mohl být
Vlastně Richardovi držím palce. Přeju mu, aby jednou našel někoho, s kým zestárne, bude se smát a s kým zvládne i ty příšerně nudné dny, kdy se neděje vůbec nic. Jen bych mu doporučila, aby před další svatbou zkusil něco méně okázalého než nákup nového obleku. Třeba se zamyslel nad tím, jakou roli sehrál v rozpadu předchozích vztahů.
Má to jednu zásadní výhodu. Sebereflexe bývá levnější než rozvod. A pokud Richard přece jen potká čtvrtou osudovou ženu, může se samozřejmě znovu oženit. Jen bych tentokrát do svatebního slibu přidala jednu drobnou úpravu. Místo „dokud nás smrt nerozdělí“ bych navrhovala: „Dokud se oba nepřestaneme snažit.“
Protože právě to je možná rozdíl mezi láskou, která vydrží, a láskou, která jen opakovaně začíná. A kdyby ani čtvrté manželství nevyšlo? Richard už bude alespoň vědět, kde na úřadě parkují.
