Mám kamaráda, se kterým se známe už přes 25 let. Odjakživa „trpěl“ syndromem mesiáše. Měl pocit, že musí každému pomáhat, všechny tahat z průšvihů, a kdo neměl zásadní problém, tomu alespoň nějakou radou vylepšit život. Modus operandi se po čase ustálil na tom, že si za partnerky vybíral matky samoživitelky, kterým nabídl bydlení i vřelou náruč. Chodil do práce, živil je i jejich děti a místo vděku se obvykle dočkal kopaček. Přitom byl tak hodný a chtěl jen pomoci. Tu poslední se dokonce snažil dostat z alkoholismu – jak to dopadlo, to asi tušíte. Myslel si, že se dotyčná změní, nestalo se.
Když někomu házíme pomocné lano, je to potrava pro naše ego. Člověk si připadá užitečný, důležitý, má pocit, že na něm záleží. A pomoc druhému je opravdu jedna ze základních hodnot, kterou bychom si všichni měli nést. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se z pomoci nebo snahy někoho měnit k lepšímu stane naše životní poslání. Když máme pocit, že právě my jsme ti jediní, kdo dokážou druhého zachránit.
Zachraňování často slouží víc zachránci
Co stojí za přehnanou potřebou pomáhat druhým? Může za tím být potřeba odvozovat vlastní hodnotu od toho, nakolik jsme pro ostatní potřební. Když někomu pomůžeme, získáme nejen dobrý pocit, ale také potvrzení, že jsme důležití. Pro některé lidi je právě tohle potvrzení natolik zásadní, že se postupně naučí upřednostňovat potřeby druhých před vlastními. Dokud je někdo potřebuje, mají pocit, že jejich život má smysl.
Nechat ho čelit realitě není krutost. Je to respekt k tomu, že je dospělý člověk.
„Na začátku se zachraňování zdá ušlechtilé, skoro hrdinské. Ale postupem času se ukáže, že když někoho zachraňujete, často mu tím berete jeho vlastní sílu,“ říká psycholožka Teri Coleová a dodává, že role spasitele často narušuje hranice, podporuje závislost a nakonec obě strany zanechá frustrované, rozhořčené a vyčerpané.
„Krmí to v nás touhu být potřebný. Když dokážu vyřešit tvůj problém, pomáhá mi to cítit se méně bezmocný tváří v tvář tvé bolesti nebo tvému utrpení. Zachraňování často slouží víc zachránci než tomu, kdo je zachraňován,“ dodává Coleová. Můžeme někomu nabídnout pomoc, vytvořit mu podmínky, dodat odvahu nebo ho doprovodit k odborníkovi. Nemůžeme však za něj převzít rozhodnutí změnit vlastní život.
Psychologové Edward Deci a Richard Ryan, autoři teorie sebedeterminace, upozorňují na zásadní význam autonomie pro lidskou motivaci. Ve své odborné práci uvádějí, že když jsou lidé autonomně motivováni, zapojují se do činnosti s větším odhodláním, vytrvalostí a účinností. Aby byla změna dlouhodobě udržitelná, musí ji člověk přijmout za vlastní. Nestačí, že mu někdo jiný vysvětlí, proč by měl přestat pít, odejít z destruktivního vztahu nebo začít zodpovědně nakládat s penězi. Může s našimi argumenty dokonce souhlasit. Pokud ale sám nenajde dostatečně silný důvod něco změnit, naše snaha bude mít omezený účinek.
Nemůžeme chtít změnu víc než ten druhý
Většina z nás nemá potřebu zachraňovat celý svět. Obvykle se naše pomocná ruka vztahuje na ty nejbližší. Typicky máme tyto tendence v partnerských vztazích. Osobnost protějšku a jeho chování nás vyčerpává, ale on se odmítá změnit. Říkáme si, že měl možná perné dětství, a tak je teď chladný, nebo naopak emočně labilní. Že když mu nabídneme lásku, bezpečí a vřelou náruč, tak se jeho staré rány zhojí a zázrakem se všechno změní. Často tak ovšem plýtváme energií.
Autorka podcastu o osobním rozvoji Mel Robbinsová popisuje tři nejčastější chyby, kterých se v dobré víře dopouštíme:
- Očekáváme, že druhého změníme
- Dovolíme, aby jeho chování určovalo naše vlastní reakce
- Přebíráme odpovědnost za problémy a rozhodnutí, která patří jemu.
Robbinsová upozorňuje na to, že druhého člověka můžete rozesmát nebo mu uvařit snídani, ale změnit ho nemůžete.
„Přestaňte si říkat ‚on by měl‘. Místo toho se zeptejte: ‚Je toho vůbec schopen?‘ A podle odpovědi se rozhodněte, jak budete dál jednat vy,“ říká Robbinsová.
Otázka tedy není, jak druhého změním, ale co udělám, když ke změně nikdy nedojde. V té chvíli přestáváme být zachráncem. Pokud jsme doteď hasili následky jeho chování, omlouvali, vysvětlovali a doufali, ve skutečnosti jsme mu brali odpovědnost a ke změně tak nemá žádný důvod.
Nechat ho čelit realitě není krutost. Je to respekt k tomu, že je dospělý člověk.
