fbpx

Proč si i v dnešní době připomínat odkaz Cyrila, Metoděje a Jana Husa 2 fotografie
Cyril a Metoděj vyobrazení na mozaice katedrály Sv. Šebestiána v Bratislavě

Politici tato jména často zneužívají ke své propagaci. O podstatě jejich misí ale moc nevědí

Zveřejněno: 5. 7. 2018
Přečteno 2135x

Tak máme dva dny volna a ještě to tak krásně vyšlo, že je to čtvrtek a pátek. Kdo si vezme volno na celý týden, tak se mu tyhle sváteční dny nepřičtou do dovolené. A to už přece stojí za to. Co vlastně Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a Den upálení mistra Jana Husa znamenají? Tohle přemýšlení se nám z plánování volných dnů trochu vytrácí.

Související…

Češi mají mezi sebou stále ještě hrdiny. Je třeba si to neustále připomínatKe kterému svatému se obrátit, když déšť nepřicházíCyril s Metodějem původně slavili 9. března. Posun svátku měl „vyšoupnout“ Husa z historie.

Synové byzantského císařského úředníka Lva ze Soluně Konstantin a Michal byli velmi vzdělaní. Díky postavení otce se mohli u císařského dvora objevit i oni a dosáhnout, moderně řečeno, pěkné kariéry. Oba ale dali přednost životu ve víře. Poté, co vstoupil do kláštera, přijal starší Michal jméno Metoděj. Podobně si pak, ovšem o hodně později, Konstantin zvolil jméno Cyril. Mimochodem, když jsme u těch jmen, tak aby to bylo o něco složitější, říkalo se těmto dvěma bratrům u nás ještě v 19. století Crha a Strachota, přičemž počeštělé jméno Strachota vzniklo jaksi omylem, když původ Metodějova jména byl spojen s latinským výrazem metus, tedy strach či obavy.

Vyslanci a diplomaté

Cyril s Metodějem se nakonec službě státu nevyhnuli. Několika jazyky mluvící byzantští učenci byli nejdříve vybráni císařem Michaelem III., aby se vydali do židovské Chazarské říše na pomezí východní Evropy a Asie. Tam působili jako „moderátoři“ mezi tamějšími komunitami židů a muslimů. Za úkol tu ještě dostali přivézt ostatky papeže Klimenta I., který zde zemřel v exilu. Obojí zvládli na výbornou, a tak když se k císaři dostala žádost velkomoravského knížete Rostislava, aby mu poslal někoho, „který by nám naším jazykem pravou víru křesťanskou vyložil, aby i jiné země, toto vidouce, následovaly nás…“, měl jasno, po kom má sáhnout.

Na víc než dva roky byl uvržen do vězení i sám Metoděj, tehdy už první arcibiskup moravsko-panonské diecéze.

Na Velké Moravě už většinou pohané nebyli a i zdejší kněží, kteří dorazili z Francké říše, se snažili mluvit tak, aby jim prostí lidé rozuměli. Rostislavova žádost byla tedy spíš politická. Nechtěl být totiž v moci svého západního souseda. Důkladná příprava obou bratří na misi zahrnula nejen dokonalé zvládnutí slovanského jazyka – což prý měli o to snazší, že jejich matka byla slovanského původu – ale i vytvoření písma hlaholice a přepis liturgických textů do nového jazyka. Na Velkou Moravu pak přicestovali na jaře roku 863.

Proč 5. červenec?

Tady pak překonali Rostislavovo očekávání. Napsali tu mimo jiné předmluvu ke staroslověnskému překladu evangelií, takzvaný Proglas, či Zakon sudnyj ljudem neboli soudní zákoník pro laiky. Za čtyři roky působení vyškolili mnohé žáky a vysvětili své nástupce. V Římě, kam se po skončení mise odebrali, je ocenil papež Hadrián II. za velice úspěšně splněný úkol, a dokonce potvrdil staroslověnštinu jako právoplatný a rovnocenný liturgický jazyk.

Komunistický poslanec Miroslav Grebeníček v roce 2015 ve Znojmě na Svátek práce prohlásil, že zákon o takzvaných církevních restitucích jde proti samotné myšlence křesťanství.

Zatímco Konstantin se už na Velkou Moravu nevrátil – vysílen a stár vstoupil do kláštera, kde až tehdy přijal jméno Cyril – Metoděj tu chtěl svou misii dokončit. Měl však už jiné podmínky, Rostislav byl sesazen svým synovcem Svatoplukem, poté oslepen a uvězněn. Na víc než dva roky byl uvržen do vězení i sám Metoděj, tehdy už první arcibiskup moravsko-panonské diecéze. Postaral se o to mimo jiné švábský duchovní Wiching, jinak Metodějův podřízený biskup. Ten také doslova rozmetal to, co se Metodějovi podařilo, jeho následníky vyhnal a obnovil latinskou liturgii. Zatímco ale Wichingovo jméno znají jen historici, odkaz Cyrila a Metoděje přežívá a oba byli v českých zemích vzpomínáni ještě předtím, než byli roku 1880 svatořečeni. Mimochodem, datum 5. července jako jejich svátek bylo určeno z ryze pragmatických důvodů. Prostě proto, že tento den nebyl ničím významný.

Ministerská blamáž

Když se v červenci roku 1985 konala pouť na Velehrad, která připomínala 1100 let od úmrtí svatého Metoděje, přišlo na místo čtvrt milionu věřících, papeže Jana Pavla II. sem komunistická vláda nepustila. Tehdejší ministr kultury Milan Klusák tu vystoupil s projevem, který přítomní věřící doplňovali a korigovali. Jakmile vyřkne jméno Cyril nebo Metoděj, zástup doplňuje „svatý“, když řekne, že sem oba bratři přinesli kulturu, lidé doplní „a víru“.

widmung am hus haus konstanz

Nápis na domě v německé Kostnici je lehce zavádějící. Nikdo nedokáže přesně určit, kde Hus mohl v té době žít


Svůj proslov k „mírovému shromáždění“, jak poutníky nazval, musel ukončit předčasně poté, co soluňské sourozence označí za „první komunisty“. Pískot publika prostě už nevydržel. Nábožensko-duchovní význam misie Cyrila a Metoděje občas zaškobrtne i v dnešní době. Národní banka Slovenska vydala pamětní dvoueurovou minci u příležitosti 1150. výročí příchodu svatých na Velkou Moravu a nechybělo mnoho, aby na ní oba přišli o svatozář. Evropská komise a část členských států v rámci uplatňování principů náboženské neutrality požádaly o odstranění některých symbolů. Nevyšlo to, dvoueurovka byla vydána i se svatozáří.

Není to kněz?

To, co komunisté provedli Cyrilu a Metodějovi, je téměř zanedbatelné proti tomu, jak naložili s mužem, jehož svátek slavíme o den později, tedy v pátek. Katolický kněz a mistr vysokého učení Jan Hus se v obraze, který z něj učinili, proměnil v revolucionáře a komunistu. Režimní historik Josef Macek ho v roce 1950 na stránkách Rudého práva oslavoval s tím, že teprve „v lidově demokratické republice se může v plném lesku rozvinout jeho bohaté revoluční dílo“ a že „pracující lid, budující socialismus, může se s hrdostí přihlásit do řad dovršitelů a následovníků jeho díla“.

Husova kritika mravních poklesků církve nebyla příčinou jeho pozdějšího vydání světskému soudu.

Klement Gottwald zase vyhlásil, že jestli se někdy náš národ znovu přiblížil k nejslavnější své husitské době, pak je to právě dnes. Při natáčení filmu Jan Hus v roce 1954 prý po zhlédnutí některých scén tehdejší ministr kultury a propagandista KSČ Václav Kopecký zděšeně zvolal, že tam Hus vypadá jako kněz… Jako „argument komunistů“ přežívá Jan Hus dodnes. Komunistický poslanec Miroslav Grebeníček v roce 2015 ve Znojmě na Svátek práce prohlásil, že zákon o takzvaných církevních restitucích jde proti samotné myšlence křesťanství.

„Vracíme se do středověku, kdy se hamižní církevní hodnostáři obohacovali na úkor většinové společnosti. Právě proti tomu bojoval Jan Hus, kterého před šesti sty lety za kritiku nemravné a nenasytné církve upálili,“ dodal. A pro Haló noviny pak napsal tentýž muž, že Hus dodnes děsí vatikánské korupčníky.

Proti tmářství

Poněkud svérázný pohled na Jana Husa měl ale už Kašpar Royko, církevní historik za vlády císaře Josefa II. Ten měl Husa za prvního osvícence a bojovníka za práva rozumu proti církevnímu tmářství. Což se krylo s postupem císaře, jenž nechal rušit kláštery, které se nevěnovaly veřejně prospěšným činnostem. Bojovník proti církvi se pak komunistům výborně hodil, navíc v protikladu ke králi a císaři římskému Zikmundovi, jenž byl označen jako papeženec a cizák. Ve skutečnosti se tento výjimečně vzdělaný a nadaný panovník chtěl o Čechy opírat, protože je potřeboval jako zázemí pro spojenectví Uher a Rakous. Toto spojenectví chtěl utužit, aby chránil střed Evropy proti turecké hrozbě.

Katolická církev si dodnes myslí, že se Hus ve svém pojednání O církvi několikrát prostě mýlil.

Pomohl také svým politickým vlivem na koncilu v Kostnici ukončit schizma, vlastně trojpapežství – tehdy měla církev papeže nejen římského, ale i avignonského a pisánského. Samotná Husova slyšení na tomto koncilu byla proti tomu na vedlejší koleji. Pozdější zjednodušené výklady, shrnuté do motta, že církev by měla být chudá, se vyhýbaly komplikovaným teologickým problémům, které se tu v disputacích řešily. Husova kritika mravních poklesků církve nebyla příčinou jeho pozdějšího vydání světskému soudu, což doložil už český prvorepublikový historik a doktor teologie Jan Sedlák ve své práci, týkající se života Jana Husa.

Svátek, nebo volno?

Ponechme však výklad údajných bludů Jana Husa teologům. Ostatně, i když jej papež Jan Pavel II. po své první návštěvě v Československu v 90. letech zařadil mezi reformátory církve, katolická církev si dodnes myslí, že se Hus ve svém pojednání O církvi několikrát prostě mýlil. Třeba v tom, že podle něj (je to ovšem myšlenka Johna Wycliffa) Bůh některé lidi předurčil k věčné spáse, jiné k věčnému zavržení, ačkoliv Písmo svaté jasně říká, že Bůh si přeje, aby všichni lidé došli spásy. Jiná věc byla Husovo upálení. I na toto se musíme podívat tehdejšíma očima. Jak píše František Palacký ve svém díle Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, i Jan Hus, těšící se tehdy z přízně krále Václava IV., při teologické diskusi na jeho dvoře na Žebráku požadoval, aby jeho odpůrci coby heretici byli upáleni.

To tedy jen na okraj těchto dnů, jež jsou pro někoho vítaným volnem, pro jiné duchovním svátkem. Tahle vzpomínka má hlavně upozornit, že ani dnešní představitelé často nevynechají příležitost, aby zjednodušeně připomněli buď Cyrila s Metodějem, nebo Jana Husa. Pak je ovšem otázka, jestli není lepší si vzít to volno a zmizet co nejdál.

foto: Shutterstock a Profimedia

Ivan Verner

Ivan Verner

Neúnavný, ale někdy svou neúnavností až únavný populizátor vědy a techniky.



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.