fbpx

Strategický konzultant David Kocna býval „nejlínější člověk na planetě“. Asi i proto se z něj stal expert na to, jak lenost překonávat.

Zveřejněno: 19. 6. 2018
Přečteno 17111x

„Vždycky jsem chtěl od života něco víc a pořád jsem hledal způsoby, jak toho dosáhnout. A i když jsem býval hodně líný, časem mi došlo, aby se mi sny naplnily, musím pro to každý den něco udělat. Takže jsem začal s menšími denními návyky a postupně přidával další. Sebedisciplína je totiž jednoduše to, co děláme opakovaně každý den,“ vysvětlil mi na úvod.

Už od roku 2012 prý neuplynul ani jeden den, kdy by svoje rituály nedodržel. „Proto mi také přátelé říkají, že mám ‚mandát‘ na to, abych s návyky pomáhal ostatním. Celkově vlastně vše, o čem mluvím a co učím, také sám dělám, rozhodně to tedy není jen naučená teorie.“

Svým příkladem tedy ukazujete, že sebedisciplína není vrozená, ale lze ji vytrénovat…

Ano, sebedisciplínu si můžeme představit jako sval, který buď posilujeme, nebo ne. Všichni lidé, kteří jsou považováni za úspěšné, mají silnou sebedisciplínu a také každodenní úkony, které je udržují v „drajvu“ a pomáhají jim postupně dosáhnout svých cílů. Jenže okolí často vidí jen jejich úspěch, ale netuší, jaká za ním byla dřina, nevidí ty roky postupného budování a udržování každodenních návyků a kolik vůle to stálo.

Související…

Když zklame disciplína, dejte si fackuCo poradil životní kouč Oprah Winfrey nebo Billu Clintonovi?Česko mění svět! První ceny za udržitelný rozvoj konečně u nás

Právě vůle často lidem chybí. Je to taková naše baterie, která nám dává energii něco dělat. Všeobecně platí, že když budeme odpočatí, napití a v dobré náladě, budeme mít samozřejmě víc vůle jít něco dělat než třeba po proflámované noci či po hádce. Proto je dobré, aby se každý sám sebe ptal, co mi vůli dobíjí a co naopak bere, a podle toho lépe plánoval náročné nebo nové činnosti.

Říkáte, že sebedisciplína stojí na zvycích a rituálech. Jaké každodenní rituály považujete za důležité?

Pro každého platí něco jiného v závislosti na tom, čeho chce v životě dosáhnout. Ale všeobecně je určitě dobré, aby člověk každý den dělal něco pro své zdraví a vitalitu. Já třeba každé ráno provádím tzv. priming, což je dechové cvičení, které mi pomůže se prokysličit a dodá mi energii, u toho si říkám, za co jsem vděčný, a pak medituji.

Důležité je i pěstování sebelásky

Důležité je určitě i pěstování sebelásky, což možná zní ezotericky, ale opravdu to výrazně zvyšuje kvalitu života. Když totiž člověk nemá rád sám sebe, spoustu času věnuje přemýšlení, jak to udělat, aby ho druzí přijímali. Tak zbytečně ztrácí energii, kterou by mohl věnovat něčemu užitečnějšímu. Lepší je si každý den před zrcadlem položit otázku: co na sobě miluji? Co na sobě obdivuji? Čeho si na sobě vážím?

Co radíte klientům, kteří si chtějí vybudovat nový návyk?

Z mé zkušenosti je dobré začínat pomalu. Přidat jeden návyk, postupně třeba místo běhu začít nejdřív jen rychle chodit. I když jsou samozřejmě lidé, kteří zvládnou běhat ze dne na den. Někoho motivuje, když si zaznamenává, jak se mu během měsíce dařilo. A samozřejmě je dobré se za úspěch umět i odměnit. Důležité je umět přijmout i to, že vynechat je normální, zvlášť na začátku. Ale nečekat s novým začátkem na zítra či na další měsíc. I v deset večer lze ještě stihnout běh. Také funguje napsat si svoje předsevzetí na papír a dát to na místo, kam nám hned po probuzení padne zrak, třeba na tapetu mobilu, nebo na pantofle. Tím se sníží pravděpodobnost, že hned na začátku dne zase sklouzneme do své každodenní rutiny.

Jak moc nás při budování nových zvyků ovlivňuje okolí?

I když si to neradi přiznáváme, člověk je tvor stádovitý, takže hodně. A když se lidé rozhodnou pro změnu, často dělají velkou chybu, že stále zůstávají v blízké společnosti stejných lidí. Když chce někdo začít sportovat, ale jeho kamarádi radši chodí do McDonaldu, je to samozřejmě mnohem těžší. Proto když chceme vybudovat nový zvyk, je dobré se s některými lidmi třeba na čas přestat vídat. A až v tom novém návyku budeme ukotvení, tak se k těm lidem můžeme zase vrátit a třeba jim i pomoci se změnou, tedy pokud o to budou stát. 

Krize středního věku je znamení, že se člověk přestal rozvíjet.

Někdo může namítnout, že takové lidi kolem sebe nemá...

Pak se může asociovat k nějakým autorům knih, leaderům. Tím to začalo i u mě, protože mi došlo, že lidé, kteří jsou považováni za úspěšné, mají velmi stabilní denní zvyky, které jim pomáhají držet se ve flow. V tom mě hodně inspiroval můj dlouholetý kamarád Tony Robbins (americký filantrop, podnikatel a kouč, pozn. red.). Až když jsem ho potkal, došlo mi, co vlastně efektivita znamená a kolik toho člověk může stihnout. To mě inspirovalo k tomu, abych si zvedl laťku. A samozřejmě nejen on, ale i zkušenosti mnoha dalších leaderů.

Rituály pomáhají těm, kteří znají své cíle. Ale já mám kolem sebe spoustu lidí, kteří nevědí, co vlastně chtějí...

Já si nemyslím, že to nevědí. Oni prostě jen došli k přesvědčení, že to nejde, a pak to v sobě potlačili. A pak je samozřejmě jasné, že jejich mozek těžko nachází způsoby, jak to zrealizovat. Řeknu úplně jednoduchý příklad. Mladý kluk by chtěl chodit s nějakou modelkou z plakátu, ale okolí mu bude říkat, že na ni nemá. On tomu po čase uvěří a přestane tím směrem mířit. A tak to platí ve všech oblastech života. Člověk prostě sníží své nároky, ale ty nižší cíle už pro něj vlastně nejsou zajímavé, takže nakonec neusiluje vůbec o nic a diví se, že mu chybí ten životní „drive“.

Třeba krize středního věku?

Ano, to pro mě není nic jiného než znamení, že ten člověk přestal růst, rozvíjet se a že nekoná prospěšné skutky, popřípadě nevnímá smysl a užitek své práce. Ale v momentě, kdy začne růst v nějaké oblasti a najde si prospěšnou činnost, tak už nemůže mít krizi. Najednou mu všechno dává větší smysl, život ho baví. Někdo třeba vaří bezdomovcům polévky, jiný jako já pomáhá lidem, aby byli šťastnější a naplněnější. Myslím, že všichni lidé na planetě jsou v jádru dobří a chtějí dělat něco smysluplného. Tu spolupráci máme v sobě všichni zakódovanou.

Ale často spíš než abychom dělali něco užitečného, prokrastinujeme...

Bohužel, ale je dobré si uvědomit, že za prokrastinací vždycky stojí uspokojení některé ze šesti základních lidských potřeb: jistoty, změny, lásky, důležitosti, růstu a prospěšnosti. Co získávám tím, že koukám na seriál? Co mi přináší sedět každý den u piva s kamarády? Jaké pocity mám, když jím sladké? Proč raději sklouznu k uklízení, místo abych udělal, co potřebuji do práce? Možná proto, že uklízení dobře znám, přináší mi bezpečí a jistotu oproti neznámému řešení pracovního úkolu. Možná, že jím sladké, protože mi v dětství dávali čokoládu, když mi chtěli projevit lásku, a já podvědomě toužím právě po tomto pocitu. Možná, že sedím v baru, abych nebyl sám doma, nebo aby mě kamarádi poplácali po zádech a ujistili v tom, že já mám „pravdu“. Prokrastinace nám zkrátka pomáhá získat to, co v životě právě potřebujeme. Akorát je to často způsobem, který není dlouhodobě funkční a nic hodnotného nám nepřináší, může být dokonce i destruktivní, pokud se z té činnosti stane naše závislost.

Vy jste měl nějaké závislosti?

Samozřejmě, já nejčastěji utíkal k hraní počítačových her, protože mi to přinášelo růst a jistotu, že jsem v tom dobrý. A druhá věc, která pro mě byla svým způsobem drogou, byla nějaká forma sexuálního uspokojení. A to si myslím je velký problém pro většinu chlapů. Tuto důležitou potřebu máme v rychlosti pokrytou dvěma kliknutími na PC, je to strašně jednoduché.

David Kocna

Strategický konzultant a mentor, patří mezi nejvýraznější české školitele v oblasti osobního rozvoje a sebedisciplíny. Náplní jeho práce je pomáhat lidem a organizacím k dosahování co nejlepších výsledků v pracovním i osobním životě, přičemž inspiraci čerpá například od svého kamaráda a světoznámého kouče Tonyho Robbinse. Jeho přednáškami či školeními prošlo již víc než 10 000 lidí. Přál by si, aby každý člověk v České republice přijal odpovědnost za svůj život, aby nehledal tisíce výmluv a místo toho šel každý den za svým snem. Aby lidé každý den dělali něco smysluplného a možná se k sobě chovali i více přátelsky.

Takoví muži, kteří o nic neusilují, ani nejsou moc přitažliví...

Ano, když chlap nepřekonává sám sebe, není to žádný chlap. Má pocit, že je zbytečný, ztrácí sebeúctu, což se samozřejmě projeví i na tom, jak na něj reaguje opačné pohlaví. Proto je dobré na sobě pracovat. Stačí začít něčím obyčejným, třeba tím, že se každý den bude sprchovat studenou vodou, což vůbec není jednoduché a vyžaduje to velké sebezapření. Když se ale podaří, má to úžasné účinky. Všichni lidé, kteří s tím začali, říkají, že mají vždycky ohromnou radost, když z té sprchy vylezou. Takový muž každý den vlastně překoná sám sebe, a tím si dobíjí ty baterky, svou vůli a pak může usilovat o další, třeba ještě náročnější věci.

Ještě bych se vrátila k těm závislostem. Jak jste je překonával?

Před několika lety jsem přednášel na VŠE na téma závislostí, a abych měl ten správný mandát, dal jsem si na měsíc od těch svých závislostí půst. Musím říct, že co se týká vůle, byly to nejnáročnější čtyři týdny v mém životě. Dost mi tehdy pomohlo, že jsem třeba zahesloval přístup k počítačové hře, dal to heslo bratrovi a přítelkyni a řekl jsem jim, že mi ho mohou dát až za měsíc. Taky mi pomohlo popřemýšlet o tom, čím lepším mohu tu danou potřebu uspokojit. Že třeba lépe mohu naplnit růst tím, že si přečtu nějaký článek, kus knížky, udělám pár kliků... Anebo vždycky, když jsem se přistihl, že dělám něco, co nechci, dal jsem si pořádnou facku. Ta totiž vyšle signál do mozku: když budeš tohle dělat, přinese ti to bolest. Je to běžné asociování a po čase se tomu mozek začne sám vyhýbat. Funguje to báječně třeba u lidí, kteří se snaží odnaučit kouřit či jiný zlozvyk, i když to zní bláznivě.

Máte nějaký vlastní recept na spokojenost?

Myslím, že nejdůležitější pro spokojený život je být obklopený těmi správnými lidmi. Protože když je člověk šťastný, ale nemá to s kým sdílet, tak se z radosti může stát i utrpení. A to je mimochodem dost časté téma lidí, kteří v životě dosáhli úspěchu. I já sám jsem to zažil. Měl jsem život, o jakém jsem vždycky snil – vysněné auto, hodinky, byt v centru Prahy. Cestoval jsem po světě a setkával se se zajímavými lidmi. A pak jsem letěl letadlem a viděl gloriolu, což je kulatá duha kolem stínu letadla. Neuvěřitelně krásný pohled, který člověk zažije, jen když má velké štěstí. A já jsem tam byl sám a v ten moment jsem to neměl s kým sdílet, což mi přišlo hrozně líto. Tehdy jsem si uvědomil, že člověk je prostě společenský tvor a je důležité na vztahy myslet, každý den si najít na své nejbližší čas a plně se jim alespoň chvíli věnovat. I to ostatně vyžaduje určitou dávku sebedisciplíny.

 

 

Milada Kadeřábková

Milada Kadeřábková

Redaktorka, idealistka, majitelka kočky, občas paličatá, schopná nadchnout se téměř pro cokoliv. Když nepíše, doučuje angličtinu.



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.