fbpx

Proč se lidé za svou nahotu stydí a jak toho společnost využívá, píše ve svém eseji Jan Bílý

Zveřejněno: 6. 5. 2018
Přečteno 3727x

V Řecku jsem byl poprvé se svou první velkou láskou Iris v roce 1984. Tenkrát bylo nahaté koupání ještě všude oficiálně zakázáno, a tak jsme tak činili pouze na odlehlých plážích nebo za svitu hvězd. Možná, že to byl právě ten úžasný pocit plavat v teplém, v noci někdy světélkujícím Egejském moři takto úplně prapůvodně, který mě natrvalo připoutal k této nádherné zemi. Cítit mořský vánek na kůži a nebránit mu v tom žádnou překážkou, nechat se sluníčkem laskat úplně všude – to je jeden z nejkrásnějších prožitků, který znám.

Svůj první striptýz „na veřejnosti“ jsem si odbyl přibližně před dvaceti lety v pětidenním semináři o léčení studu a zranění, které se v nás nastřádaly v mládí. Seminář se konal v jednom meditačním centru a už druhý den jsme se měli, sice dobrovolně, ale přeci jenom téměř všichni před skupinkou spoluúčastníků svléci. Úplně. A říct k tomu, co se nám na nás líbí a za co se stydíme. Bylo jasné, že to, za co se každý z nás styděl, převažovalo. Tehdy jsem si uvědomil, jak hluboko je v nás náš stud zakořeněný – a také, jak absurdní je.

Související…

Jan Bílý o sultánovi, Šeherezádě a Jiříkově vidění Sjezdovky prodám a budu po horách radši choditLéčivé divadlo: Nechte se provést konstelacemi s Janem Bílým

 Ve sdílení, které následovalo po striptýzu, jsme všichni popisovali stejný jev: Naprostou neschopnost pochopit, proč se někdo jiný stydí za to, za co se styděl. Ženy se většinou styděly za malá / velká / visací / stojatá / obrovská či „vůbec žádná“ prsa, za tlustý nebo hubený zadek, za příliš rovné a dlouhé nohy nebo naopak údajně krátké. Muži samozřejmě za malý / tlustý / hubený nebo „velký ale křivý“ penis, za odstáté nebo přisedlé uši, za velké břicho nebo za žádné, za rachitickou, pyknickou či hranatou „kostru“. A těch strašností bylo ještě mnohem víc.

Přitom jeden jako druhý člověk, kteří se před ostatními svlékali, byli prostě nádherní ve své jedinečnosti, osobitosti, výrazu. Jistě, každý byl odlišný. Ale v chráněné atmosféře semináře nám přišlo, že jsou všichni krásní. Pouze já ne. Nebo snad i já? Opravdu??? Tak asi jo. Od té doby mám nahotu rád. Ne všude, jistě. Jdu-li po ulici, asi bych nechtěl potkávat samé nahotinky. Některé z našich politiků bych také nerad viděl v televizi „bez“, ale upřímně řečeno, já je nechci vidět ani „s“.

Cudnost v sauně

Ale na krétské pláži, někde na privátní zahradě v létě, nebo v sauně miluji ten stav, který mě upomíná na to, že jsme – živočichové. A že se, možná když trochu dbáme na to, jak vypadáme, nemusíme za nic stydět. Proto mě před lety, když jsem ještě žil v Německu, šokovalo zjištění, že Asiaté a Američané se saunují v plavkách. Připadalo mi to prostě směšné. Ale co – tak mnoho Amíků či Číňanů se v německých saunách zase neprohání, a když, tak ať si dělají, co chtějí.

Bohužel nezůstalo pouze u nich. Evropou a Českem se pohybuje vlna jistého puritánského studu. Začalo to před roky s prodlužující se délkou pánských plavek. To už abychom se pomalu koupali v normálních kalhotách, že ano... Pak jsem se začal v saunách setkávat s groteskními situacemi: Přijde mladý pár nebo skupina mladých lidí. Jdou například do vířivky. A mají opravdový problém: Jak vstoupit do vody a nenamočit ručník, který zakrývá jejich nahotu. A hlavně nic, ale pranic „neukázat“. Nebo sedí v děsně horké sauně, omotáni skoro po bradu prostěradlem a – stydí se? Já nevím. Asi ano.

Slyšel jsem, že v čase diktátu štíhlých, dokonalých modelů na plakátech a v dobách, kdy si na internetu každý od pěti let výše může prohlédnout sexuální akt s herci, jejichž intimní míry jsou více než dokonalé, má dnešní mládež prostě problém se srovnáváním. Ale nemyslím si, že by to byl hlavní důvod dnešní ne-nahoty. Možná, že to vězí v politické korektnosti. Že totiž mají všichni strach, aby nějaké nezletilé dítko náhodou v sauně nezahlédlo jejich genitálie; to by je mohl schopný právník zažalovat ze sexuálního zneužívání a vysoudit pro traumatizovanou ratolest tučné odškodné.

Nahota je sociální konstrukt

Ale je i docela možné, že se pomalu a nepozorovaně islamizujeme. K tomu se krásně hodí občas probleskující zprávy o zákazu nošení burky v tom či onom státu, provincii nebo městě. To je ten závoj pro islámské ženy, který nechává volnou pouze štěrbinu pro oči a někdy ani to ne. Ten zákaz nechápu. Ať si kdo chce, nosí, co chce. (Zasvěcení ovšem říkají, že jde o pokus zmařit maskování fundamentalistických teroristů před všudypřítomnými kamerami.)

Burka je mně osobně ještě více nesympatická než prostěradlo v sauně. Ale pokud někdo nosí závoj a někdo ne, je to ok. Problém pro mne nastává v případě, že se burka stane morální či náboženskou povinností. Tak jako v některých islámských zemích nebo jako v americké sauně plavky. A tak se trochu bojím o svoji svobodu, smět být nahý – v saunách, na plážích a všude, kam se to hodí.

V jádru jde totiž v USA, v Evropě nebo v Afghanistánu o totéž. O pokusy rigidní části společnosti nám ostatním namluvit, že náš přirozený stav, nahota, je něco hříšného. Nebo aspoň nemravného. Jde o lidi, kteří by nás chtěli v rámci jistého kodexu nutit nosit něco, co bychom jinak, bez studu nebo náboženství, na sebe asi nevzali. Neříkejte mi totiž, že sedět v sauně v prostěradle nebo chodit v burce v arabském vedru je pro něčí tělo požitek.

foto: Shutterstock

Jan Bílý

Jan Bílý

Konzultant a lektor se specializací na osobnostní rozvoj, holistický consulting a transformace společnosti. Jako metodu používá především systemické...



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.