Pravda je tribalistická, záleží tedy na tom, za jaký "mančaft" kopeme

Přečteno 1690x

Skupina kognitivních vědců (Matthew Fisher, Joshua Knobe, Brent Strickland, Frank C. Keil) přišla na jaře v časopise Scientific American s dnes již legendárním článkem, v němž dokonale rozkryli pasti, do nichž se jako diskutující vrháme na sociálních sítích.

Všechny argumentace se v podstatě dají rozdělit na zjišťovací a potírající. Ve většině situací si vystačíme s tou první. Nebudeme se hádat o tom, jestli Toronto leží jižněji než Praha (mimochodem leží), přestože je tam větší zima, pokud má dotyčný lepší zeměpisné znalosti. Necháme se prostě poučit, chceme něco zjistit. V potírající diskusi naproti tomu svedeme lítý boj za to, že islám už ovládl Evropu, přestože nám stejný geograf snese suchá čísla, podle nichž je v Evropě cca desetkrát méně muslimů, než jsme se dosud domnívali. Neslyšíme ho, opačný názor chceme totiž potřít.

Související…

Online seznamky jako bludiště vlastní samotou Petr Casanova: Žijeme ve vztahové době ledovéProč západní kultura podceňuje odpočinek?

Lidé se podle týchž vědců dělí na objektivisty a relativisty. Nelze říci, co je lepší. Objektivisté si u stolu odsedávají od relativistů, protože vědí, že na všechno je správná odpověď, jsou tedy mnohem nesnášenlivější. A mají pravdu – na většinu otázek skutečně existuje nějaká správnější odpověď než jiná, ovšem kromě otázek vkusu (jíst či nejíst maso) a otázek čistě morálních (potraty jsou, nebo nejsou vražda). V těch je relativista za moudřejšího, protože ví, že morální pravda je tribalistická (tedy kmenová) a záleží na preferencích "kmene".

Jestli si z tohoto kognitivního rozboru udělat nějaký závěr, tak asi ten, že většinou je lepší být objektivista, někdy ale relativista, a pokud možno vést jen argumentace zjišťovací.

Jenže relativista je tak dokonale relativisticky nad věcí a tak snášenlivý (od stolu si nikdy od nikoho neodsedá, protože "všichni máme svou pravdu"), že klidně dopřeje sluchu i člověku, podle něhož jsou klimatické změny hloupost (jeho ústav má lepší teploměr než 100 tisíc jiných ústavů), nebo že Miladu Horákovou nikdy nepopravili (protože to domnělý kat jednou popřel). 

Jestli si z tohoto kognitivního rozboru udělat nějaký závěr, tak asi ten, že většinou je lepší být objektivista, někdy ale relativista, a pokud možno vést jen argumentace zjišťovací. Co byste si ale počali s následujícím rozhovorem o domácím násilí?

Najděte si muže a pána!

Na jedné venkovské samotě západně od Moskvy se loni v létě sešla mladá a snaživá feministka (reportérka BBC) Stacey Dooleyová s bigotním stoupencem pravoslavné církve (dříve zakladatelem komoditní burzy v Moskvě a prvním ruským milionářem) Germanem Sterligovem. Od první vteřiny je jasné, že je tu zaděláno na kulturní střet par excellance.

Dooleyová: Proč vlastně církev podporuje nedávný zákon, jenž zmírňuje postih za domácí násilí?

Sterligov: V Bibli se říká: ušetři hůl a zkazíš dítě. Kdo tvrdí, že to tak není, je satanista a nepřítel Boží. Žena se musí vždy trochu bát svého muže a vládce.

Dooleyová: Takže v jejich vztahu musí být prvek strachu?

Sterligov: Jen ve vztahu ženy k mužům.

Dooleyová: Nemáte tedy soucit se ženami, které čelí domácímu násilí?

Sterligov: Jestli muž přetáhne ženu řemenem a ona jde žalovat na policii, zaslouží si vyhazov. To není žena, ale podlé a mrzké stvoření. 

Dooleyová: Takže domácí násilí schvalujete. 

Sterligov: Muž má stát na piedestalu, být pánem, jenž říká: postarám se o to, uklidni se, drahá, všechno bude v pořádku. Takové muže potřebujete. Na světě začínají scházet psychicky normální lidé. V Rusku vládne normální muž, Putin; takže se neuchytil feminismus a sodomie. U nás je všechno v pořádku.

Dooleyová: Vy nevěříte v rovnoprávnost?

Sterligov: Děláte si legraci? Jenom sprosté ženské chtějí rovnost s muži. Proto vypadají feministky tak hrozně. Za celý život jsem nepotkal jedinou hezkou feministku.

Dooleyová: ...OK.

Sterligov: Feministky žárlí na hezké ženy, jako jste vy, a chtějí jim zničit život.

Dooleyová: To je zajímavé. Asi bych měla říci, že se rozhodně považuji za feministku.

Sterligov: Jste jedna z těch krásných dívek, které feministky zblbly. Prostě děvčata, jste pěkná a hloupoučká, je snadné vám poplést hlavu. Měla byste si najít muže a pána, jemuž budete milující a oddanou služebnicí.

Dooleyová: Děkuji za radu. Mohu se na něco zeptat vaší choti?

Sterligov: Povolím Aljoně odpovědět na několik otázek.

Dooleyová (na Aljonu): Jste svolná obdržet od muže pár pohlavků, když jste oba toho názoru, že si to situace žádá?

Aljona: Přirozeně. Napsala jsem o tom knihu, jmenuje se Bita mužem. Přečtěte si ji, odpoví na všechny vaše dotazy.

Dooleyová: Napsala jste knihu, proč mají být ženy bity?

Aljona: Víte, když žena pochopí, že muž stojí nad ní, vždycky pak ve všem uspěje. Zmutovali jsme. Ženy se nestaly muži, ale přestaly jsme být ženami. Změnily jsme se v mutanty. 

Dooleyová (na Sterligova): Vzpomenete si, kolikrát jste potrestal svou ženu?

Sterligov: Ne.

Dooleyová (na Aljonu): Ani vy ne? Jsem si jista, že jste to cítila na vlastní kůži.

Aljona (smích): Víte, ženy jsou zlovolná stvoření, všechno si pamatují. Ale přečtěte si mou knihu, tam všechno je...

Sterligov: Neodpovídej už. Už nebudeme odpovídat na vaše dotazy...

Záběr na hořící krb, interview končí. Trojice se loučí, všichni se usmívají, reportérka užasle, manželský pár ironicky.

Železný Jan

Reportáž měla kýžený efekt, vyvolala staccato zděšených výkřiků na Západě. Možná zasáhla i vaši sociální bublinu, nasdíleli jste klip s pár vykřičníky a podle očekávání tvůrců přiřadili odpovědím ruských náboženských blouznivců nulovou (tedy kdyby to šlo, určitě zápornou) relevanci. Jenže to je přesně ona komunikační past, tribalistické nazírání pravdy.

Zatímco reportérka sama ještě kladla otázky, jež byly po formální stránce zjišťovací, jako diváci už jsme je vnímali jako čistě usvědčující (tedy potírající správnost postojů druhé strany). Kdybychom však chtěli vést skutečně zjišťovací dialog, museli bychom odpovědím civilizačních zpátečníků (jindy rádi mluvíme o jiné kultuře) přiřadit alespoň nějakou relevanci, byť třeba nízkou. Hodnotový systém bývá málokdy dobrý či špatný sám o sobě. Aljona má očividně se svým mužem blízký vztah a jeho nastavení jí přinejmenším vyhovuje, když se s ním chlubí do televize.

Při důsledně zjišťovací argumentaci bychom snadno mohli dojít k závěru, odhlédneme-li od anachronického a nevkusného způsobu, jímž Sterligovi své náhledy prezentují, že se s nimi můžeme v některých ohledech téměř ztotožnit. Proč bychom jinak (jako západní civilizace) už čtvrtstoletí bolestínsky plakali, že nám schází mužské vzory, že se institut manželství rozpadá a nemáme tradiční rodinu v zápase o zachování demografické rovnováhy čím nahradit? 

Jak by jinak bylo možné, že bestsellerem se už v roce 1990 stala kniha Železný Jan, v níž autor Robert Bly jen civilizovanějším způsobem nastoluje stejné postuláty jako Sterligov? Totiž že změkčilí muži dneska ztrácejí psychickou rovnováhu a měli by hledat vzory u svých otců?

Je očividné, že za jiných okolností bychom si toho s jinými kulturami měli dost co říci, avšak nesměli bychom vést kulturní střet, nýbrž vpravdě zjišťovací argumentaci.

foto: Shutterstock, zdroj: Nature.com

Luboš Heger

Luboš Heger

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.