fbpx

Kde se vzala tradice "vyvést někoho aprílem"

Zveřejněno: 31. 3. 2018
Přečteno 3363x

Na prvního apríla se od nepaměti dějí zvláštní věci. Podle jedné tradice se té noci narodil Jidáš Iškariotský, podle jiné se Lucifer přestěhoval do pekla. I když v tomhle případě asi půjde o dávné aprílové žertíky amatérských teologů. Mimochodem, slovní spojení “aprílový žertík” jsme převzali z němčiny, jiné národy mluví o aprílových rybách (románské) nebo bláznech (anglosaské). Kde se ale zvyk dělat si blázny z lidí vzal?

1ste april

To je oříšek. První věc, co se ve střední Evropě v souvislosti s aprílem vybaví, je počasí. Němci pro to mají pořekadlo: “April, April, der tut nur was er will” (přeneseně: duben, duben, co ten má za lubem). Tradice dělat si z lidí šprýmy včetně volání “apríl!” přišla (jako skoro všechny tradice) také z Německa. Zvyk “posílat do apríla” je prvně zmiňován v bavorských pramenech roku 1618, v Česku až v roce 1690. Sloveso “posílat” poukazovalo na zvyk pověřit nějakého nešťastníka (prostí lidé tehdy nenosili v hlavě přesné datum) nějakou absurdní misí – přinést hodinářskou motyku, bublinku do vodováhy, mezery do žebříku.

Související…

Simona Stašová: Kdo nemá smysl pro humor, je mi podezřelýZačalo jaro! Co znamená v cyklickém časeMráz a hned jaro: Počasí zaznamená další výkyvy, klima se zhorší

Němci zvyk převzali z Francie a dnešní Británie, kde se napáleným poslíčkům (někdy běhali celé dopoledne a nesmyslný vzkaz předávali ode dveří ke dveřím) posměšně přezdívalo: “April Fools!” Důležité je, že ve středověké Anglii se šprým musel odehrát nejpozději v pravé poledne, minutu po dvanácté se “aprílovým hlupákem” automaticky stával ten, kdo si hlupáka objednal. Jenže proč se to celé dělo právě 1. dubna? Klíčem k záhadě se zdá být rok 1582, kdy se papež Řehoř XIII. rozhodl zreformovat starý juliánský kalendář a přesunout začátek roku na první leden.

Zmatky kalendářní

Do té doby se nový rok ve většině evropských metropolí slavil 25. března a jeho oslavy provázelo třeštění vyvolané příchodem slunce a tepla (referuje o tom i Shakespeare ve Snu noci svatojánské). Šlo o takový silvestr a slunovrat v jednom balíčku. Jenže lednový začátek roku se mezi lidmi dlouho ne a ne ujmout, takže “pokrokovější” měšťané, kteří měřili čas podle gregoriánského kalendáře, se “zpozdilcům” slavícím podle juliánského kalendáře vysmívali jako “hlupákům”. Tak zní moderní teorie.

Je asi nutné smířit se s tím, že zvyk vysmát se sousedům a autoritám nemá jednoho autora, k oslavám příchodu jara patří tak nějak přirozeně a bude čímsi jako antropologickou konstantou.

Ehm, asi též falešná. Nejen proto, že Francouzi o svém zvyku referují už počátkem 16. století a Britové první zmínku nacházejí dokonce v Canterburských povídkách z roku 1392, kde je apríl mimochodem datován do “32. března”. To bylo dlouho považováno za vtípek Geoffrey Chaucera, než moderní kritika přišla s vysvětlením, že autor tím myslel “32 dní od konce března”, tedy 2. květen, což prý značilo výročí zasnoubení Richarda II. s Annou Lucemburskou, dcerou Karla IV.

Především však proto, že střílení si z lidí během slunovratu praktikovali již staří Řekové a Římané o svátku zvaném Hilaria, připadajícím rovněž na 25. březen. Anebo Peršané již pět století před Kristem o svátku Sizdah Be-dar, který připadal na začátek dubna a který pod jménem “Den přírody” slaví dodnes. Je asi nutné smířit se s tím, že zvyk vysmát se sousedům a autoritám nemá jednoho autora, k oslavám příchodu jara patří tak nějak přirozeně a bude čímsi jako antropologickou konstantou.

foto: Profimedia

Luboš Heger

Luboš Heger

Texpert a kulturní antropoid. Nevěří, že lze skutečnost věrně zaznamenat do slov, ale každý pokus vytváří novou a zajímavou skutečnost.

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.