Jak jít vnitřní bolesti naproti a poučit se z ní

Přečteno 4135x

Západní společnost si vytvořila specifický přístup k bolesti. Vnímáme ji často jako něco nepatřičného, co narušuje ideu dokonalého světa. Zatímco tradiční národy bolest vyhledávaly skrze rituály jako něco zcela žádoucího, co vede člověka do hlubin vlastní duše, my před ní utíkáme. V zoufalém závodu užíváme tišící léky, psychofarmaka, přejídáme se, propadáme se do workoholismu, zoufale hledajíce něco, co přebije vnitřní nepohodlí. Přitom pokud bychom se zastavili, bolest si připustili, nesnažili se před ní za každou cenu utéct, mohli bychom s překvapením zjistit, jak důležitým pomocníkem na cestě k sobě samému a ukazatelem v našich životech může být.

Odskočím si k vlastní zkušenosti. Ležela jsem na zemi se skupinou dalších lidí, kteří za pár hodin měli užít ayahuascu. Je to dnes již celkem populární psychotropní látka z byliny, která má řadu kontraindikací. Není návyková. Stavy, které se dostavují, nemusejí být psychicky ani fyzicky příjemné. Často se po užití zvrací, což je podle indiánů důkazem celkové očisty. Aby nás šaman připravil na nepříjemné stavy a bolest, kape všem do očí výluh z tabáku. Než to udělá, říká, ať se nesnažíme před bolestí, kterou nám to způsobí, utéct. Ayahuasca může navodit zcela nečekané stavy. Pokud před nimi neuhnete, ale naopak jim jdete naproti, zjistíte, že jsou mnohem snesitelnější, než byste si mysleli. Můžete tak rozpustit řadu velkých vnitřních bolestí a strachů, dokonce závislostí, což je také důvodem, proč je ayahuasca tak vyhledávaná.

Čtěte také:

Ayahuasca dokáže zbavit závislostí, říká Miroslav Horák

Ayahuasca: halucinogen, který budou používat lékaři?

 

 

pexels photo 349308

Význam bolesti a smutku

Život si stavíme na určitých hodnotách, máme představy, které se snažíme naplnit, a často pro celou tuhle vnitřní konstrukci hodně obětujeme. Psychoterapeutka Tereza Pohlová se ve své praxi velmi často setkává se ženami, kterým se v jistý okamžik jejich vykonstruovaný svět začal bořit. Jsou to známé situace ze života, kdy děti opouštějí domov, manžel odchází nebo přijde nemoc. Není to ale jen příběh o ženách, týká se i mužů. „To je čas, kdy život říká, abychom našly tu odvrácenou stránku. Vstoupily do částí, ve kterých se samy sobě nelíbíme, jsme odpudivé, ošklivé a nepřijatelné. Tyto okamžiky nejčastěji spouští rozpad vztahu,“ říká Tereza Pohlová. Tyto stavy, ve kterých se žena ocitá, jsou velmi často provázené depresí, pocitem prázdnoty a marnosti. „Odpadá přitom chtění, lpění a vše, co jsme si vystavěly. Dochází k transformaci celé osobnosti, kdy se žena propojuje s odvrácenými stránkami a dostává se ke svému srdci,“ vysvětluje Tereza Pohlová. Je nesmírně důležité, aby ženy uctívaly tuto temnou část, protože v ní je hluboká pravdivost, kde nelze obstát s přetvářkou. Podle Terezy Pohlové pak „vzkříšení“ může nastat v okamžiku, kdy žena dojde k soucitu k sobě i ostatním.

Jen dýchat a jíst

Čím jsme starší, tím máme propracovanější systém obrany, který nás chrání před negativními emocemi. Jsou to různé únikové cesty, kterými se snažíme zachránit a bolesti se vyhnout. Patří sem antidepresiva, alkohol, drogy, chvilkové úniky do krátkodobých vztahů, různé rauše, zpochybňování a bagatelizování. „A najednou se stane, že do této konstrukce něco nezapadá a bolí to. Vzniká zmatek, chaos a strach, že celá konstrukce spadne a všechno se zhroutí. To je moment, kdy to musíme brát vážně a přijmout bolest jako cestu k pravdě,“ popisuje transformační proces Tereza Pohlová. Ten, kdo projde touto cestou, vyjde z ní očištěn o věci, které neměly hodnotu. Je to čas, kdy nám v celé té prázdnotě nezbývá nic jiného než vnímat naplňování základních potřeb, jako je dýchání, spánek a jídlo.

Čtěte také:

Nový pohled na rozchod: Váš bol nevyléčí čas, ale sebeláska

Pokud nedokážeme prožít bolest, ochuzujeme se i o životní radost

S bolestí přijde pravda

Souvisí to s bytostnou pravdou, tedy že pravdivost vycházela z věci samé. Problémem dnešní doby z pohledu české filosofky a fenomenoložky Anny Hogenové je, že už není pravda tím, čemu se říká bytí. „Dnešní člověk je takový ustrašeneček. On je totiž člověkem novověkým a má rád jistotu. Nejenže ji má rád, on bez ní nemůže být. Proto má pravda v dnešní době platnost jistot. Většina lidí žije pro jsoucna, a aby jim ta jsoucna dobře sloužila. Potřeba pravdy v lidech není. Dnešní člověk myslí placatě, do obrovské šíře, chce hrozně moc informací a chybí mu hloubka,“ říká Hogenová.

Co však může člověka upozornit na hloubku, je právě smutek a bolest. „Pustit k sobě smutek je podmínkou autentického života. Ale dnešní člověk nechce nic takového k sobě pustit. Proto se učí pozitivně myslet. Jenomže pro nejvyšší pozitivno, které mu přinese čistou radost, je třeba prodlévat ve smutku a hloubit se do svého ohňového středu, který je pramenem každého člověka. A protože současný člověk to neumí, tak od sebe utíká,“ říká Anna Hogenová.

Pokud vyrazíte na cestu, kterou vás provází bolest, vždy se na ní potkáte samy se sebou. Pravda začne vyvěrat z vašeho středu, budete spojení se svou intuicí a nebudete pochybovat o tom, co činíte.

foto: Pexels.com

Martina Kopecká

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.