V jakémkoli uskupení jednáme jinak než o samotě. Proč?

Přečteno 2616x

Ne, nebojte se, nebude zde nic o Babišovi nebo Pirátech. Jde o koalice všedního dne, jejichž působením vysvětluje americký antropolog John Tooby, proč v partě, davu, klubu, komisi či v jakémkoli typu kolektivu jednají lidé jinak než o samotě. Tooby zároveň zkoumá, jaká toto chování přináší rizika.

Pro ty, kdo netráví svůj vzácný čas s nosem zabořeným do antropologických věstníků: John Tooby je velký šéf přes evoluční psychologii. Spolu s manželkou, psycholožkou Ledou Cosmidesovou (ta domácnost musí vypadat, řeknete si možná, ale na tom teď nesejde), tuhle pěknou vědeckou disciplínu de facto založili a dnes vedou vlastní Středisko evoluční psychologie při Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, což je pro každého evolučního psychologa totéž co pro fotbalistu stadion v londýnském Wembley. Jeho nejčerstvějším produktem je právě pojednání o koalicích.

(Skoro) všichni předáme geny dál

Tooby říká, že lidé mají v mysli vestavěný soubor nervových programů, který nás nutí zakládat, udržovat, podporovat, uznávat, hájit a využívat koalice, jakož i do nich vstupovat a opouštět je, podřizovat se jim, útočit na ně a podobně. Koalici definuje pro tento účel jako sdílenou abstraktní identitu.

Na rozdíl od jiných tvorů se pohybujeme ve světě, jehož běh je určován právě takovými koalicemi. Třeba slon je sice chytrý a známý svou pamětí a společenskou hierarchií, ale koalice mu nevoní; šéfuje (a potomstvo obstarává) alfa samec a hotovo. Kdyby sloni uměli koalice, dohodli by se samci beta a gama, že to alfě společně natřou a samice si rozdělí mezi sebou. Alfa samec by pak musel koukat, aby se taky s někým dal do holportu. A tak dále, jako se to stalo u lidí.

Až sem je všechno v pořádku. Svět, v němž jedna parta soutěží s druhou o nejrůznější výhody – o samičky, přístup k ropě, vítězství v Lize mistrů a takové věci –  je sice složitý až běda, ale od toho máme zmíněné nervové naprogramování, abychom se v něm vyznali. A nejen to. Jsme v koaličních týmech rádi a o přízeň svých kolegů aktivně usilujeme. Jsme za to také náležitě odměněni.

Ve světě, v němž (téměř) každý člověk dostane šanci předat své geny dál, se nám žije lépe, než kdybychom se museli dívat, jak se Elvis Presley množí za nás. „Primární silou, jež vedla vývoj koaličního myšlení, je posílení členů koalice v konfrontaci s nečleny,“ říká Tooby učeněji totéž.

pexels photo 9816

Neustále si potvrzujeme, že někam patříme. Přitom chceme být jedineční.

Snaha o uznání v koalici

To je ta dobrá zpráva. Ta špatná spočívá v tom, že koaliční instinkt nás zhusta vede i v situacích, které by se lépe obešly bez něho. Je jich překvapivě hodně. Viníkem je zde tentýž vzorec: snaha po uznání od ostatních členů koalice. „Aby se jednotlivec mohl stát členem koalice, musí nějak výrazně projevit své souznění s její abstraktní identitou,“ konstatuje k tomu Tooby.

Vezměte si muzikanty. V půli šedesátých let se porušování konvencí (třeba o délce pánských účesů a slušném chování na veřejnosti) stalo odznakem příslušnosti k alternativní kultuře. Než jsme se nadáli, byl tu Ozzy Osborne s vlasy na lopatky a jevištní dietou sestávající ze syrových netopýrů. Je to protest, nebo krapet přebujelé koaliční vnímání světa (koukejte, já jsem ještě alternativnější než vy!)?

Přizpůsobivé lidstvo však Black Sabbath přežilo celkem bez úhony. Horší je, když se totéž stane vědcům – a podle Toobyho nejsou vědci o nic lepší než Ozzy. Ať už jste klimatologem, sociologem nebo psychologem, povede se vám lépe, když vaše závěry budou ještě dramatičtější než závěry kolegů. Kdyby nic jiného, prokážete, že jste lepším koaličním parťákem. A to je, jak již víme, motor velmi silný.

Tady nastává svého druhu hlava XXII. Předpokládejme, že vědcům se Toobyho skepse nebude líbit. Lze si snadno představit, že se budou bránit a vyhlašovat, že tedy oni žádnému koaličnímu uvažování nepodléhají, protože přece cítí odpovědnost za výsledky své práce. Jeden, druhý, dvacátý… Jen ta netopýří hlava schází.

Autor je redaktorem týdeníku Euro

foto: Pexels, zdroj: The New Yorker

Daniel Deyl

Daniel Deyl (redaktor týdeníku Euro)

Od roku 1994 pomáhá dostat česká média do červených čísel. Po většinu času cynický skeptik; ve zbývajícím čase si hraje na Phila Marlowa.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.