Vyrábí se vlastně z odpadu ropy, výroba nemá takový dopad na životní prostředí, papírová taška je nejhorší, nejlepší je bavlněná, ale musíte ji nosit aspoň rok

Přečteno 48124x

V úterý 5. června jsme se i díky Mezinárodnímu dni životního prostředí pustili do igelitových tašek. A nejsme sami. #neplýtvám a #nešustím, #dobrýpocit, #nosjitaky... Těmito a podobnými hashtagy byly ozdobené plátěné tašky navržené v rámci kampaně Ministerstva životního prostředí už na konci roku 2017. Od 1. ledna 2018 se totiž Česká republika přidala k zemím zpoplatňujícím a omezujícím využití plastových tašek. Jenže ono to s těmi igelitkami není zase tak jednoznačné. Výroba bavlněných či papírových  má třeba mnohem větší dopad na přírodu.

Související…

Opravdu potřebujeme 500 miliard igelitek ročně?Pytlíky jsou „out“: Od síťovky k igelitce a zase zpětZákaz igelitek platí ve 40 zemích. V Africe za jejich pašování hrozí vězení

Česko tak reaguje nejen na povinnost vyplývající z evropského práva, ale především na znečištění přírody, které už je neúnosné. „Je potřeba si uvědomit, že každý z nás použije za jeden rok podle pesimistických odhadů na 300 plastových tašek, v mnoha případech úplně zbytečně. A jedna taková lehčí plastová taška se rozkládá přibližně 25 let. To jsou alarmující fakta, proti kterým stojíme, a je potřeba s tím něco udělat,“ upozorňuje ministr životního prostředí Richard Brabec.

Podle výzkumů má v sobě plasty až 73 % mořských ryb.

Doba rozkladu plastů je však jen jedním z mnoha faktorů ovlivňujících stav přírody. I přes snahu politiků vydávat ekologická nařízení má tedy částečný, či dokonce úplný zákaz plastových tašek svá velká „ale“, což už ukazují například některé příklady z Ameriky, kde lidi nahradili plastové tašky ještě horšími „trvalejšími“ plastovými taškami.

Proti plastu

Daleko od lidské civilizace na hladině Tichého oceánu se rozprostírá pás plastu zabírající plochu jako čtyři Německa. Vědci ve výzkumu odhadli množství koncentrovaného odpadu téměř na osmdesát tisíc tun a podle nich se skvrna rozrůstá velmi rychlým tempem. „Je to vlastně dost děsivé. Jsme tak daleko od lidské civilizace, uprostřed oceánu, přesto i tady lidská aktivita zanechává stopy,“ říká oceánograf Laurent Lebreton, vedoucí vědeckého týmu, který za studií stojí.

Každá země, která provedla určitou regulaci, zaznamenala značný pokles jejich spotřeby. V Kalifornii to bylo o polovinu, zatímco například ve Velké Británii, která má zavedené na plastové tašky poplatky, až o 85 %.

Tichomořský pás je však jen jedním z mnoha odpadových pásů, které znečišťují světové oceány. Vznikají tím, že lidé neustále vyrábí a – třeba jen po jednom použití – zase vyhazují plastové výrobky a obaly. Ty kromě oceánů končí často i na ulicích či v lesích a následně znečišťují velké vodní zdroje, řeky, potoky a ohrožují volně žijící zvířata, která je v domnění, že jde o potravu, mohou konzumovat. Skrze živočichy se pak tyto plasty dostávají zpět do lidského organismu, podle výzkumů má v sobě plasty až 73 % mořských ryb.

plasty plaz

S plasty na svých pobřežích bojuje i ráj na zemi: Thajsko


Zachránit svět před plastovým šílenstvím už se snaží mnoho zemí světa. Úplně první byla v roce 2002 Bangladéš, která zavedla totální zákaz plastových tašek. Později se přidala také například Rwanda, na jejíž hranicích vykvetl černý obchod s igelitkami, ale také Čína, Taiwan a z evropských zemí Francie, Itálie a Makedonie.

Některé další státy zatím volí, podobně jako Česko, zpoplatnění či částečný zákaz. Kromě mnoha evropských zemí se do této skupiny řadí většina států jihovýchodní Asie a velká část Severní i Jižní Ameriky, z nichž některé, zejména státy USA, mají v plánu dotáhnout po vzoru Bangladéše zákaz k úplné dokonalosti.

Druhá strana mince

Jsou však tato opatření dostačující? Podle dosavadních výzkumů se zdá, že ano, tedy pokud jde o samotnou spotřebu plastových tašek. Každá země, která provedla určitou regulaci, zaznamenala značný pokles jejich spotřeby. V Kalifornii to bylo o polovinu, zatímco například ve Velké Británii, která má zavedené na plastové tašky poplatky, až o 85 %.

Běžná plastová taška má oproti ostatním typům včetně papírových či textilních nejnižší dopad na životní prostředí hned v osmi z devíti kategorií.

Zatímco statistický úspěch těchto programů je nepopiratelný, nařízení mají také svou stinnou stránku. Například město Austin v Texasu, kde byly zakázány mikrotenové tašky už v roce 2011, sice pokles jejich spotřeby zaznamenalo, na druhé straně začali lidé více používat tašky ze silného plastu, které sice vydrží více použití, pokud však nejsou dostatečně využívány a správně likvidovány, mohou mít na životní prostředí ještě horší dopady. A co víc, zákaz v Austinu a návrh, aby byla podobná opatření provedena i v ostatních texaských městech, rozpoutal dlouhodobou právní bitvu ohledně životního prostředí, práv firem i zákazníků a boj o moc mezi městy a státem.

Papír, textil nebo igelit?

Tím to ale nekončí. Zatímco klasický igelitový sáček se rozkládá 25 let a silnější plast i několik stovek až tisíc let, u tašky z bavlny či z papíru je to jen několik měsíců. Z tohoto hlediska se tedy zákazy plastu zdají být ideální volbou, ke které by měly směřovat všechny státy světa.

Jak je to ale například se spotřebou vody, produkcí škodlivin a dalšími aspekty, které mají také vliv na životní prostředí? Studie britské Agentury pro životní prostředí, která zkoumala životní cyklus tašek ze supermarketů, přišla s překvapivým zjištěním. Podle ní má totiž běžná plastová taška oproti ostatním typům včetně papírových či textilních nejnižší dopad na životní prostředí hned v osmi z devíti kategorií. Důvod? Její výroba nespotřebuje tolik energie –  asi 4krát méně než výroba papírové tašky. Dobře si vede i ohledně produkce škodlivin, oproti papírové tašce generuje o 70 % méně látek znečišťujících ovzduší a 50krát méně toxinů, které znečišťují vodu.

igelitka

MIkrotenové igelitky se vlastně vyrábějí z odpadů ropy, jsou skladnější a méně náročné na výrobu

Také z hlediska dopravy a nenáročnosti výroby jsou plastové tašky jasným favoritem. Vyrábí se totiž z vedlejšího produktu (v podstatě z odpadu) ropy či zemního plynu, který by vznikal i v případě, že by tyto obaly vůbec neexistovaly. Než tedy budou vyvinuta jiná paliva, je vcelku logické využívat vedlejší produkt ropy spíš než vzácné zemědělské zdroje a vodu pro výrobu papírových či textilních tašek.

Ani ty si mimochodem ve výzkumu nevedly nejlépe. Pro transport stejného množství textilních tašek je třeba 80krát víc lodí a kamionů, než pro tašky plastové, přičemž se vyprodukuje 80krát víc oxidu uhličitého a spotřebuje 80krát víc paliva. U papírových tašek je to pak 7krát víc.

Na počtu záleží

Výše zmíněné samozřejmě platí pouze v případě, že každou z tašek použijeme jen jednou. Pokud tedy máte k plastovým taškám odpor, řešením může být opakované použití jiných typů. Naštěstí vědci mysleli i na to a vypočítali, kolikrát musíme alternativy klasických plastových tašek využít, aby se to z hlediska životního prostředí vyplatilo.

Pokud tedy chcete co nejméně přispívat k plastovým mořím v oceánech i přírodě, nezapomínejte svou textilní tašku doma a využívejte ji co nejdéle.

Pokud tedy klasickou mikrotenovou tašku použijete jen jednou, tu papírovou musíte využít 4krát, tašku z polyetylenu s nízkou hustotou 5krát, z netkaného polypropylenu 11krát a bavlněnou 171krát. Pokud ovšem 100 % mikrotenových tašek využijete znovu, výše zmiňovaná čísla se samozřejmě poměrově zvyšují. Abyste pak ukonejšili své svědomí, třeba bavlněnou tašku musíte použít 342krát.

Pozorný čtenář si už teď možná pokládá správnou deduktivní otázku. Jak je to ale ve skutečnosti? Jinými slovy: Odráží naše chování to, jaký dopad má ta která taška na životní prostředí? Vlastně ne. Podle dvou australských studií použijeme papírovou tašku v průměru pouze jednou a pak ji vyhodíme. Tašku z polyethylenu s nízkou hustotou používáme 10 až 12krát a tašky z bavlny se v průměru dočkají „jen“ 52 použití. A přestože tato čísla nemusí být zcela přesná, je jasné, že v tomto ohledu tolik kritizované plastové tašky stále ještě tiše vedou.

Pozor na děravou hlavu

Co tedy s tím? Jedním z hlavních poselství kampaně Ministerstva životního prostředí bylo právě to, abychom co nejvíce a opakovaně používali vlastní hlavu a vlastní tašku. Ve většině případů je to totiž podle průzkumu MŽP právě zapomnětlivost, kvůli které lidé nemají v obchodě po ruce vlastní tašku, a berou si tak tu plastovou či papírovou.

Pokud tedy chcete co nejméně přispívat k plastovým mořím v oceánech i přírodě, nezapomínejte svou textilní tašku doma a využívejte ji co nejdéle, nejlépe několik let. Druhým nejlepším řešením je stále ještě plastová taška, zejména pokud ji použijete alespoň dvakrát. Přesto se ale snažte spotřebu všech pytlíků a obalů omezit na minimum a těm papírovým se úplně vyhýbejte, abyste opravdu mohli mít na nákupech ten #dobrýpocit.

foto: MŽP ČR a Shutterstock, zdroj: MŽP

Milada Kadeřábková

Milada Kadeřábková

Redaktorka, idealistka, majitelka kočky, občas paličatá, schopná nadchnout se téměř pro cokoliv. Když nepíše, doučuje angličtinu.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.