Prakticky každá debata s někým z reklamy či marketingu se stočí na umělou inteligenci. Zkušenosti se dají již zobecnit. Jak zkušenosti z jednání a přístupu klientů či manažerů a podnikatelů obecně, tak i lidí ze středních levelů rozhodování. To ale patří spíš do specializovanějšího média, než je Flowee.
Co mě na těch debatách fascinuje, je naše ochota přijmout virtuální svět jako reálný. Otázka tedy zní, zda technologie nám rozšiřují prostor pro naši představivost i jednání, či naopak nás uzavírají do oblasti, kde budeme muset poslouchat jiných zákonů než „svatých zákonů svého srdce“, jak napsal Stefan Zweig, ale myslel tím v knize Marie Stuartovna politiku.
Obavy ze strojů či bezduchého podlehnutí jejich účinnosti trápí lidi citlivějšího způsobu přemýšlení minimálně od erupce průmyslové revoluce. My ji nyní vidíme přes oblouk staletí času jako romantické kulisy našich kdysi kouřících měst nebo jako odvážná překlenutí údolí a řek. Tehdejší strohost a účelnost dostala nádech babiččiných deček pod kýčovitými miskami v jejím obýváku.
Ostatně stačí se podívat na počítače, které stály na našich stolech před třiceti lety. Rozhodně v nás již nevyvolávají emoci modernosti, rychlosti a efektivity. Tak nějak dopadnou i dnešní sociální sítě a všechny ty aplikace, které nás drtí svojí potřebou naléhavé pozornosti. Za pár let budou jen vzpomínkou na dobu, kdy jedni byli mladí, jiní ji zachytili a další odsunula na vedlejší kolej. Stejně jako města bez nádraží nastoupila v devatenáctém století cestu k bezvýznamnosti.
Za sto let budou lidé vzdychat, jak poklidně se žilo v první polovině jednadvacátého století, jak lidé měli k sobě i přírodě blíž.
Technologie vždy měnily náš svět. Nemá smysl se divit, že je tomu tak i nyní. Velké anglické a francouzské romány devatenáctého století, pro mladší strorytelling té doby, ukazují navíc brutalitu dopadů průmyslového rozmachu do sociální a obecně mezilidské oblasti. Procházíme-li se dnes těmi upravenými čtvrtěmi evropských měst, kde bývalé továrny nebo přístavní doky jsou proměněny v zajímavá místa k práci či bydlení, nechtěli bychom v nich žít jako dělnické dítě v době, kdy byly postavené a sloužily svému původnímu účelu. Chci tím říct, že čas a současně úspěch oné doby nakonec proměnily i to, jak se nám dnes jeví.
Moc by mě zajímalo, jak se za padesát či sto let budou naši následovníci dívat na začátky internetu a dnešní technologické proměny. Pesimista by řekl, že žádní následovníci v našem smyslu slova již nebudou, optimista nás vidí podobně jako my postavy v mém oblíbeném dětském filmu Páni kluci. Za sto let budou lidé vzdychat, jak poklidně se žilo v první polovině jednadvacátého století, jak lidé měli k sobě i přírodě blíž.
Chci říct, že mnohé strachy a obavy si vyrábíme sami. Podceňujeme se jako lidstvo, schopné zvládnout mnohé. Nevytvářím plané naděje. Jen naděje. Vrátím-li se na začátek, k oněm prakticky každodenním debatám o umělé inteligenci, tak ty vždy končí u problému rozhodování. Jak málo lidí má k němu odvahu i předpoklady. A jak je hodně z nás rádo předává na někoho jiného: stát, technologii, kolegu. A pak se diví, že věci jdou jinudy, než bychom chtěli.
Technologie nás nejen nezbaví odpovědnosti, ale ani úsilí a nutnosti pracovat. Protože i myšlení je práce. A bolí. Takže nic nového pod sluncem.
