fbpx

Popisovat Spojené Státy jako prohnilý režim se stalo mainstreamovou zábavou. Proti systému ale vždy stojí nějaký ten Johny, který neztratil morální kompas

Zveřejněno: 3. 7. 2018
Přečteno 2292x

Sicario rozhodně nebylo filmem, od nějž by někdo očekával pokračování. Zvlášť když se ve dvojce nevrátil ani miláček současných cinefilů, režisér Denis Villeneuve, ani dost možná nejlepší žijící mainstreamový kameraman Roger Deakins, a dokonce ani protagonistka s tváří Emily Blunt. Vlastně je zázrak, že všeobecné přijetí Soldata se drží bezpečně v nadprůměru, přestože stačí pár desítek vteřin, aby bylo jasné, že tentokrát nesledujeme práci výjimečných filmařů.

Nový štáb opět adaptující scenáristu Taylora Sheridana ale rozhodně nedělá ostudu. Diváci uznali, že ačkoliv jde o film ve všech ohledech méně vytříbený, neznamená to, že musí být rovnou špatný. Mnoha scénám nechybí napětí, herci se činí. Opět vyvstávají atraktivní a moderní konflikty a témata, tedy izolacionismus Ameriky, střet na jižní hranici a nově dokonce strach před arabským terorismem. 

Nový Sicario začíná na úplném morálním dně a nakonec se propracuje k melodramatickému happyendu

Snímek sleduje provokativní téma, kdy CIA pověří svého muže (Josh Brolin), aby rozpoutal válku mezi mexickými kartely a rozbil tak jimi řízenou ilegální migraci do USA, jejímž prostřednictvím možná pronikají do země i islámští extremisté. Brolin proto najímá svého „muže na špinavou práci“ (Benicio del Toro), aby unesl dceru jednoho z šéfů kartelu a tím rozpoutal chaos.

Od nihilismu po melodrama

První Sicario bylo cestou od žánrovky k nihilismu a ztrátě iluzí. Postava Emily Blunt jakožto nová tvář CIA poznávala špínu prostředí, což se ukázalo být jednoduchým, ale funkčním námětem. Soldato naopak začíná na úplném morálním dně a nakonec se propracuje k podivnému melodramatickému snad až happy endu, spočívajícím v tom (nyní bude prozrazena pointa filmu), že jak Brolin, tak i Del Toro se rozhodnou unesenou dívku otcovsky zachránit, přestože dostanou za úkol od CIA ji zlikvidovat.

sicario 2

Sicario je zajímavou ukázkou americké ideologie a snaží se demonstrovat, co nejlepšího může Amerika nabídnout. Zní to asi paradoxně, protože sledujeme americké státní instituce páchat mezinárodní zločiny, rozpoutávat vnitřní konflikty na cizím území a nakazovat vraždy civilních holčiček. Přesto tomu tak je. Díky kličce, kterou Američané už dávno dokázali nalézt a která jim dovoluje dál věřit v sebe sama jako baštu „dobra“. 

Američané už dávno vzdali snahu propagovat sebe sama jako „tu hodnou zemi“

Už dávno přitom vzdali snahu propagovat sami sebe jako „tu hodnou zemi“. Dekonstrukce a kritika jejich systému se z okraje společnosti dostala až do jejího středu. Ještě v osmdesátých letech mohl Oliver Stone šokovat svými antisystémovými obžalobami v JFK a Nixonovi, dnes by podobné observace spatřil ve filmu o sličném kulturistovi s kouzelným kladivem z druhé půlky galaxie.

Vždycky se najde nějaký Johnny

Američané přijali, že Amerika je v mnoha ohledech „zlá“. Jenže mohou odvětit jedno velké „ale“ – v tomto „zlém“ systému se vždy objeví někdo, kdo ho v rámci jeho pravidel naruší a dodá mu tak na lidskosti. V Sicariu sledujeme dva paralelní okamžiky. Člen tlupy mexických gangsterů bez váhání popraví mladíka, když mladík odmítne zabít vězně. Oproti tomu náš americký hrdina s rozkazem zabít dívku to odmítne – vynaloží veškerou svou energii, aby ji zachránil.

Související…

Sedmdesátník Spielberg svým novým sci-fi říká: děti, běžte si hrát venBravo! Marvel Cinematic Universe má novou muslimskou superhrdinkuDonald Trumpeta na návštěvě u malého tyrana

V Joshi Brolinovi a Benicio Del Torovi se i přes zločiny, jež ve jménu udržení statutu quo a plnění rozkazů spáchali, nakonec přece jenom objeví lidskost v bezprostřední blízkosti nevinnosti. Tam, kde mexický gangster za nevinnost zabíjel, tam se Američan a poameričtěný Mexičan rozhodli nevinnost zachránit a riskovat pro ni svůj život a odplatu vlastního systému.

 

sicario 3

Právě v tomto aktu spočívá jádro přetrvávající víry Američanů v sebe sama jako v tu nejlepší zemi na světě. Ačkoliv systém je zlý a zkažený, vždy se z něj nakonec vynoří nějaký obyčejný Johnny a může si prosadit správnou věc.

Ačkoliv systém je zlý a zkažený, vždy se z něj nakonec vynoří nějaký obyčejný Johnny a může si prosadit správnou věc.

Aby tu nedošlo k nějakému podporování konspiračních teorií: Když se tu píše o americké ideologii, nemá jít o propagandu vedenou Bílým domem, ale o přirozené šíření příběhů tak, jak si je o sobě lidé rádi vypravují. Ostatně je cosi velmi lidsky nesmyslného na představě mužů, co páchají odporné zločiny, ale při pohledu na nevinnou dívku (jakkoliv mají smrt mnoha takových dávno na svědomí) se jim najednou zlomí srdce. Státní propaganda by se pokoušela být mnohem racionálnější.

Změna netřeba

Tento motiv lze nalézt napříč americkou kinematografií, jen v Sicariu je viditelnější než jinde. Má své pozitivní stránky – na povrchu se snaží vybízet k aktivitě a osobní zodpovědnosti. Není ale všechno jen hezké. Sicario zobrazuje ty nejtvrdší prohřešky proti lidskosti od mučení přes vydírání až po zabíjení členů nepřátelských rodin jako funkční a adekvátní části války. Ani mnohými kritizovaný film 30 minut po půlnoci se k této špinavé válce nestavěl tak jednoznačně. V Soldatu se sice všem pořád zvedá ze svých činů žaludek, ale ani je nenapadne, že jde o špatné rozkazy – jsou zkrátka nepříjemné.

Je cosi velmi lidsky nesmyslného na představě mužů, co páchají odporné zločiny, ale při pohledu na nevinnou dívku (jakkoliv mají smrt mnoha takových dávno na svědomí) se jim najednou zlomí srdce

Dělení na „my“ a „oni“ je vždy sázka na jistotu a uplatňuje se i nyní. „My“ pěšáci a „oni“ systém. Při bližším pohledu se ukazuje, že hrdinové zachraňují nevinnou dívku jen sami před sebou – což se ale nehodí říct nahlas. Na jejich uvažování je příznačné, že vychází z předpokladu neměnnosti systému. Musí zachraňovat nevinné dívky před smrtí, protože musí zabíjet. To je ta jedinečná americká ideologická klička, kdy se hrdinové staví proti systému, který tím zachraňují, a dovolí mu se neměnit.

Sicario najelo na „bourneovskou“ vlnu. Nyní může vzniknout nekonečné množství pokračování – neřešitelné konflikty zažrané do DNA postav a neměnnost systému vedou k tomu, že jakkoliv dramatický oblouk sledujeme, situace na konci filmu bude víceméně stejná jako na začátku a za dva tři roky můžeme začít nanovo – dokud budou lidé platit. Trojka Sicaria už byla beztak přislíbena.

Martin Svoboda

Martin Svoboda

Student žurnalistiky + milovník kinematografie = nadšený recenzent nejnovějších filmových novinek



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.