fbpx

Ale protože ekonomika prochází cykly, přijdou problémy. Jen se neví kdy, vysvětluje někdejší poradce Václava Havla a muž, který bojoval o Hrad s Václavem Klausem. A co vidí jako nejdůležitější pro budoucnost naší země?

Zveřejněno: 11. 6. 2018
Přečteno 4408x

Přezdívá se mu létající profesor, protože svůj čas dělí mezi Evropu, respektive Českou republiku, a Spojené státy, kam emigroval v 70. letech. Postupně se tam z pozice „uprchlého studenta“ propracoval na uznávaného ekonoma. Po revoluci cítil, že by měl své nabyté zkušenosti vrátit své zemi. Dlouhá léta radil Václavu Havlovi a před deseti lety se pokusil v nepřímé prezidentské volbě porazit Václava Klause. Nepovedlo se. Jan Švejnar každopádně stále srší energií a je z něj cítit chuť věci měnit a posouvat.

Související…

Titulek "Vědci zjistili" nesnáším, říká Jiří DrahošRozhovor s Michalem Horáčkem: Co velkého hráče naučila prohraBroumovské diskuse: Prezidentští kandidáti diskutovali o vzdělávání

S jedním z nejúspěšnějších Čechů ve světě se potkáváme v Praze v institutu CERGE-EI. Ten Jan Švejnar založil už v roce 1991. Jeho cílem je vychovávat ekonomy z Česka, ale i střední a východní Evropy, kteří mohou svými znalostmi konkurovat světu. Právě to se Janu Švejnarovi daří. 

„Jedinou jistotou je vědomí nejistoty.“ Víte, kdo je autorem tohoto citátu?

Nevím, řekněte…

Je to váš oblíbený autor Milan Kundera. Na svém webu píšete, že máte rád právě jeho romány. Čím vás oslovuje?

Oslovuje mě už od mládí. Mezi mé nejoblíbenější knihy patří Žert a Nesnesitelná lehkost bytí. Obě velmi dobře zachycují politickou situaci a život v různých fázích komunismu. Kunderu vidím jako člověka, který působil úspěšně jak zde, v tehdejším Československu, tak později ve světě. Patří k Čechům, kteří toho ve svém oboru hodně dosáhli.

K nim můžeme určitě přiřadit i Miloše Formana. Ten k vám má možná blíž, protože utekl stejně jako vy do USA.

To je pravda, ale Forman i Kundera odešli už v dospělosti. Tady už byli na určitém vrcholu slávy a dál se poté propracovávali na Západě. Já jsem odešel v trochu mladším věku. Část života, který mě už formoval, jsem prožil samozřejmě na Gymnáziu Na Zatlance v Praze, ale od necelých osmnácti let jsem už působil na Cornellově univerzitě, kam jsem se dostal, a tím jsem v Americe zapustil ještě v mládí kořeny.

V roce 1970 jsem odjížděl s přesvědčením, že jdu do exilu, ne do emigrace.

Poté jsem se musel jako každý ve svém oboru probíjet. Měl jsem však výhodu. Nebyl jsem v systému úplně jako outsider zvenčí, ale jako člověk, který se už profesně vyvíjel přímo v Americe.

Než jste se ale dostal do Spojených států, strávil jste nějaký čas u rodičů ve švýcarském exilu. Tam jste za nimi odešel v roce 1970 se svou mladší sestrou a do Států už odešel sám. Proč?

Byl to trochu osud, trochu osobní asertivnost a houževnatost a trochu rigidnost Evropy. Svou sestru jsem tehdy v sedmnácti letech vzal půlnočním vlakem přes západní Německo do Švýcarska. Bylo to už rok a půl po invazi, ale měli jsme v pasech ještě platné výjezdní doložky. Dostali jsme avízo, že tehdejší už prosovětský režim jde po otci. Nebylo nám tehdy jasné, jestli komunisté vědí, že rodiče jsou už venku a my děti stále tady. Rychle jsem koupil lístky na vlak a ve dvě ráno jsme byli na hranici. Tam se ukázalo, že naše jména ještě nebyla na seznamu lidí, kterým měly úřady zabránit opustit republiku. O dva dny později jsme prý na tom seznamu byli. Ale to už jsme byli naštěstí v Ženevě.

js3

Ženeva, Švýcarsko, 1970


A pak jste vyrazil na studia do Ameriky?

Nebylo to zase tak jednoduché. Ze Ženevy jsem se snažil dostat na jakoukoliv západní univerzitu, ale nikde v Evropě nebyly univerzity tak pružné, aby mě na základě vysvědčení, která jsem si s sebou vezl, přijali ke studiu. Všude jsem byl odmítán s tím, že nemám hotovou střední školu. V Ženevě jsem se naštěstí potkal s několika americkými profesory, kteří mě doporučili na své univerzity. Bylo to pravděpodobně ve stylu „tenhle kluk mluví celkem obstojně anglicky, dejte mu jako politickému uprchlíkovi šanci“.

Světová banka a různé nadace mě zvaly jako poradce i jinde po střední a východní Evropě, ale i v Rusku a Číně. Těžištěm však pro mě byla a je Česká republika, protože se tu cítím doma a vím, že můžu přispět.

V Americe byly univerzity flexibilní a pozvaly mě, abych přijel jako speciální student. Sbalil jsem si kufr, lyže, kytaru a odletěl jsem do Ameriky. Nikoho jsem tam neznal, bylo to těžké a velmi se mi stýskalo. Ale osvědčil jsem se a hned po prvním semestru mě na Cornellově univerzitě přijali jako řádného studenta. A zbytek už je poměrně jednoduchá historie. Magisterský titul a doktorát jsem udělal na Princetonu a jako profesor jsem působil na Cornellu, v Pittsburghu, na Michiganské univerzitě a nyní na Kolumbii v New Yorku. 

Po listopadu 1989 jste se do Československa po téměř třiceti letech vrátil. Nikdy však ne natrvalo. Cítil jste dluh vůči zdejší společnosti?

V roce 1970 jsem odjížděl s přesvědčením, že jdu do exilu, ne do emigrace. I když člověk samozřejmě nikdy nevěděl, zda a popřípadě kdy bude mít příležitost se jednou vrátit. Říkal jsem si, že to, co se ve světě naučím, budu jednou snad moct rodné vlasti užitečně vrátit. Dostal jsem příležitost vystudovat, tvořit a učit moderní ekonomii. A taky jsem ji aplikoval do praxe v různých zemích v Evropě, Africe, Asii a Latinské Americe. Hned po pádu železné opony jsem v roce 1989 sepsal studii nazvanou Strategie ekonomické transformace Československa, kde jsem také popsal své znalosti o tom, jak úspěšně převést centrálně plánovanou ekonomiku na ekonomiku tržní. Začátkem roku 1990 jsem přijel do Československa, studii jsem přednesl a předal místním ekonomům a politikům.

K Václavu Havlovi jsem se dostal po jedné televizní diskusi, kde jsem vystupoval společně s ním, Václavem Klausem a dalšími lidmi.

S Josefem Zieleniecem jsme pak v roce 1991 založili doktorandský institut CERGE na Karlově univerzitě a v roce 1992 jsem se stal na šest let zakládajícím ředitelem Národohospodářského ústavu (NHÚ) Akademie věd. CERGE a NHÚ jsme spojili pod značkou CERGE-EI a od té doby jsme zde vyškolili na světové úrovni stovky magistrů a doktorandů z celého bývalého sovětského bloku včetně Jugoslávie a Albánie. Hned po návratu jsem se také začal dělit o názory s tehdejšími vládními činiteli. Měl jsem tedy i určitý vliv na vývoj naší hospodářské politiky. Světová banka a různé nadace mě zvaly jako poradce i jinde po střední a východní Evropě, ale i v Rusku a Číně. Těžištěm však pro mě byla a je Česká republika, protože se tu cítím doma a vím, že můžu přispět.

V letech 1994 až 2003 jste byl i ekonomickým poradcem Václava Havla. Jak vlastně tenkrát politici vnímali váš západní pohled na českou ekonomiku?

Někteří to oceňovali v tom smyslu, že jsem člověk, který zároveň velmi dobře rozumí centrálně plánovanému komunistickému systému, protože jsem ho dlouho studoval. K Václavu Havlovi jsem se dostal po jedné televizní diskusi, kde jsem vystupoval společně s ním, Václavem Klausem a dalšími lidmi. Zřejmě jsem ho svými názory zaujal, tak mi nabídl, abych se stal jeho poradcem. Společně jsme pak často rozebírali, jak by měla fungovat naše mladá tržní ekonomika. Přestože neměl ekonomické vzdělání, tak měl dobrou ekonomickou intuici. Dlouho nebyl přesvědčen o tržní ekonomice jako o ideálním systému. Bylo to částečně tím, že náš proces transformace nebyl čistý, vláda nedala dostatečný důraz na vytvoření funkčního právního rámce, docházelo k nelegálním přesunům majetku a přílišným kolapsům bank a podniků. Vedli jsme velmi dlouhé diskuse, než jsem ho o výhodách konkurenčního tržního hospodářství, propojeného s rozumnou vládní regulací, přesvědčil.

svejnar havel

Václav Havel a Jan Švejnar

Jak se projevovala ta Havlova ekonomická intuice?

Byl realista, ne-li skeptik. Hodně cestoval po republice, mluvil s lidmi. Říkal mi, že v továrnách zaměstnanci často vůbec nevědí, kdo je den ze dne vlastník a jak se vůbec budou podniky vyvíjet. V té situaci viděl určitou míru chaosu, která tam samozřejmě byla. Sám ale nebyl ekonom, takže neměl návrhy řešení. Z toho důvodu mě oslovil. Cítil, že nemám žádný osobní zájem a že jsem mu schopný nalít čistého vína.

Před deseti lety jste v nepřímé prezidentské volbě prohrál s Václavem Klausem. V roce 2016 jste v rozhovoru pro Lidové noviny prohlásil, že pokud bude znovu kandidovat Miloš Zeman, zvažujete, že proti němu půjdete. Proč jste to nakonec neudělal?

Miloš Zeman měl tehdy blízko k Vladimiru Putinovi a vypadalo to, že by k němu mohl chtít směřovat naši zahraniční politiku. Varoval jsem, že pokud by se to stalo a mělo to ohrozit demokratický vývoj v České republice, tak budu připraven proti němu kandidovat. Zeman je však chytrý člověk. Začal zdůrazňovat, že je federalista v rámci Evropské unie a svůj proruský postoj ospravedlňuje především hospodářskými zájmy naší republiky. Určitým způsobem se ve svých názorech zmírnil. A já jsem si řekl, že pokud se objeví dostatek kvalitních protikandidátů, sám v těch volbách kandidovat nebudu.

Ještě letos v únoru jste v rozhovoru pro server iDnes.cz řekl, že vám sice nevadí ekonomická spolupráce s Ruskem nebo Čínou, ale politická shoda s těmito zeměmi je problém. Nejde to proti sobě?

Ne, nejde. Když se podíváte, jak s Čínou a Ruskem jednají vyspělé západní demokracie, tak většinou vedou i část rozhovorů, která je politická. V této části se lídři věnují politickým problémům, ať už je to v oblasti lidských práv, omezování svobody tisku, nebo politických vězňů. Ve druhé části diskutují ekonomická témata.

Na jedné straně se rozšiřuje možnost, odkud lidé mohou čerpat informace, na straně druhé se vytvářejí bubliny, do kterých se lidé uzavírají a nesnaží se hledat různorodost.

Jednou mi britský ministr zahraničního obchodu řekl, že pokud by nedošlo k té první rozpravě, druhá strana by se dokonce divila. Pro Českou republiku by bylo žádoucí, abychom aktivně spolutvořili a potom drželi celoevropskou linii jednání, v níž politici jednají o obchodních záležitostech, ale nebojí se mluvit o citlivých politických tématech, včetně sankcí.

Na Hradě sedí Miloš Zeman, v Poslanecké sněmovně Tomio Okamura a Andrej Babiš byl podruhé jmenován premiérem. Do jakého politického klimatu vplula Česká republika a proč tomu tak je?

Ten vývoj nebyl úplně neočekávaný. Už řadu let tradiční demokraticky orientované strany nejsou schopny občanům nabídnout to, co očekávali. Lidé je začali vnímat jako neefektivní nebo zkorumpované, v některých případech obojí. Tudíž značná část voličů už delší dobu hledá alternativy. Dříve před hnutím ANO tu byly například ze začátku úspěšné Věci veřejné. Dnes je to právě hnutí ANO, Piráti, STAN nebo i SPD Tomia Okamury. Posledně zmíněná strana zrcadlí i situaci v mnoha jiných zemích. Jedná se o všeobecný fenomén nespokojenosti. U nás lidé očekávali, že se rychleji zlepší politická kultura a životní úroveň. Jsou přirozeně zklamaní, že prakticky třicet let po revoluci jsme v průměru stále ještě na úrovni třetiny až poloviny německých a rakouských mezd a platů. Přitom jsme byli před a po druhé světové válce na stejné úrovni.

svejnar kampan

Prezidentská kampaň 2008

Nesou na tomto stavu podíl i česká média?

Koncentrace vlastnictví médií v rukách superbohatých jednotlivců je problém a souvisí s otázkou přístupu občanů k informacím. Zvláště mimo města není vždy úplně jednoduché se dostat ke kvalitním informacím z různých zdrojů. Samozřejmě s nástupem internetu se tyto bariéry do určité míry odstraňují, hlavně tedy u mladší generace.

Kdo tedy ovlivňuje myšlení masy?

Samozřejmě média všeho druhu. Bezpečnostní informační služba (BIS) nám ale taky říká, že zde podprahově, avšak silně funguje propaganda ruské špionážní sítě, která se zaměřuje především na města a kraje. Myslím, že souhra této okolnosti a omezeného přístupu k nezávislým médiím vede ke stavu, který tu máme. Musíme si také přiznat, že třeba Miloš Zeman a Tomio Okamura jsou dobří řečníci.

Dnes se nacházíme v globální ekonomice a je to právě kvalitní vysokoškolské vzdělání a špičkový výzkum, které určují bohatství zemí.

To samé vidíme v Maďarsku u Viktora Orbána. Omezuje svobodu médií, souhlasí s ním málo liberálně orientovaných lidí, ale přesto je velmi efektivní a dokáže vyhrávat volby. Liberální demokracie neroste živelně jako plevel. Podobá se spíš tropické rostlině, o kterou je třeba pečovat.

Co pro vás znamenají sociální sítě a jejich vliv na naše životy? Vy sám jste například velmi aktivní na Twitteru.

Způsob komunikace se za posledních pětadvacet let s internetem velice změnil. Na jedné straně se rozšiřuje možnost, odkud lidé mohou čerpat informace, na straně druhé se vytvářejí bubliny, do kterých se lidé uzavírají a nesnaží se hledat různorodost. Zaměřují se pouze na zdroje, které jim konvenují. Z toho vznikají skupiny nebo sdružení lidí, kteří bývají méně tolerantní vůči jiným názorům, a to je nebezpečné.

Americký prezident Donald Trump používá ke sdělení svých názorů výhradně Twitter. Co si o tom myslíte?

Trump je člověk, který je schopen velmi efektivně oslovit určitou skupinu voličů. V podobě Twitteru si na to vybral celkem netradiční způsob a používá ho tak spontánně, že ho jeho ministři a poradci nejsou schopni moc usměrnit. Ve Spojených státech teď de facto probíhá „stress test“ demokratických institucí, zda a do jaké míry dokáží Trumpovi a jeho činům odolat a ve své normální činnosti pokračovat, nebo zda je Trump může svým širokým výkladem prezidentských ústavních pravomocí oslabit.

Něco podobného se děje i u nás a určitou obranou by mělo být vzdělání obyvatel, na které hodně kladete důraz. Co udělat proto, abychom byli jako Češi zajímaví pro svět?

Už za Rakouska-Uherska a poté za první republiky jsme byli vyspělou zemí, která byla založena právě na lidském kapitálu. Měli jsme schopné podnikatele, kvalitní dělníky, techniky a inženýry. Dnes se nacházíme v globální ekonomice a je to právě kvalitní vysokoškolské vzdělání a špičkový výzkum, které určují bohatství zemí. Od revoluce jsme udělali správný krok tím, že na vysokoškolské úrovni vzděláváme velké procento mladých lidí.

Kdybych zde byl jako student v roce 1970 zůstal, snažil bych se dostat na lékařskou fakultu. Nejspíš bych se věnoval genetice, která mě už tehdy fascinovala.

Co jsme podcenili a na co se musíme zaměřit, je kvalita vzdělání a s ní též kvalita výzkumu. Když se podíváte na světové žebříčky hodnocení univerzit, tak ani jedna česká není v první třístovce a někdy ani čtyřstovce. Většina zemí si důležitost špičkové kvality uvědomuje, univerzity a výzkumná pracoviště jsou řízeny manažersky pod tvrdým externím dozorem a investuje se do nich obrovské množství peněz. Třeba čínské univerzity se dnes derou do první stovky, přitom před několika desetiletími jejich univerzity nedosahovaly kvalit těch našich.

Jaké konkrétní kroky by měly udělat české univerzity, aby se přiblížily úrovni univerzity Kolumbijské, kde působíte jako profesor a ředitel Centra pro globální hospodářskou politiku?

Kolumbijská univerzita je dlouhodobě prvotřídní škola. Klade se tam absolutní důraz na kvalitu výzkumu, vzdělávání studentů, ale i profesorů-výzkumníků. O lidský kapitál se celosvětově soutěží. Aby špičkové školy uspěly v tvrdé konkurenci, fungují v manažerském systému, který jde nemilosrdně po zmíněné kvalitě a vyžaduje ji. Na vrcholu univerzitní hierarchie je skupina lidí (říká se jim Trustees, Regents apod.), kteří dosáhli významných pozic v byznysu, kultuře či ve státním sektoru, a často to jsou to absolventi dané univerzity.

Trvají na tom, aby univerzita byla co nejkvalitnější a mají také rozhodující pravomoc v rámci školy. Touto skupinou lidí je volen a odvoláván rektor, v USA tedy univerzitní prezident, a někdy i další lidé z vedení. Profesoři sice mají poradní hlas, ale nejsou ti, kteří na této úrovni rozhodují. V tomto systému panuje absolutní svoboda myšlení, ale současně též extrémní důraz na kvalitu výsledků, ať už ve výzkumu či ve výuce.

Když to vezmeme z časového hlediska, tak například Spojené státy zažívají už skoro deset let růst, což znamená, že lidé si začínají říkat, že by mohla přijít další recese.

V České republice je na univerzitách do velké míry systém samosprávy, která je v mnohém dobrá, ale chybí zde ten vnější dozor a tlak, který by konzistentně motivoval insidery ke špičkovým výkonům. V jiných oblastech jsme to uskutečnili, podívejme se například na tvrdý trénink a tlak, kterému je vystaven špičkový sportovní tým. Nebo je dobré si uvědomit, že jsme vystavili tvrdé světové konkurenci průmysl a obchodovatelné služby, ale zatím nikoliv sektory jako univerzitní školství.

Když jsme u průmyslu a ekonomiky jako takové, často nyní padají slova jako nejistota, možná krize. Nepřivoláváme si tu krizi tak trochu sami?

Momentálně si světová ekonomika vede enormně dobře. Roste ta americká, evropská, čínská i indická. Po krizích už začaly růst i ekonomiky Ruska a Brazílie. Všechny hlavní motory růstu jedou. Teď vyvstává otázka, kdy a jak tyto motory zpomalí. Z toho pramení vámi zmiňovaná nejistota. Na politickém poli vidíme růst extrémistických stran, hnutí i názorů. Máme tu brexit. Hrozí obchodní válka mezi USA, Čínou a dalšími částmi světa. Jsou zde nebezpečné náznaky kroků, které by mohly předeslat konec optimálního vývoje. Musíme si uvědomit, že ekonomiky procházejí cykly. Když to vezmeme z časového hlediska, tak například Spojené státy zažívají už skoro deset let růst, což znamená, že lidé si začínají říkat, že by mohla přijít další recese. Jiné názory tvrdí, že krize byla tak hluboká, že růst může pokračovat ještě dlouhou dobu. Nejistota je tedy částečně i v tomto očekávání.

Ekonomika je především hra grafů a čísel. Přemýšlel jste někdy o tom, že by její součástí bylo něco nadpřirozeného, spirituálního?

O ničem nadpřirozeném asi ne. Ale ekonomie jako věda prochází vývojem. Ekonomové v posledních letech rozšiřují své pole působnosti. Vidíme to například v souhře mezi ekonomií a psychologií v rámci oboru behaviorální ekonomie. Jsou už i případy, kdy se ekonomové dávají dohromady s neurochirurgy a sledují, jak funguje mozek a jak lidé na základě činností mozku činí ekonomická rozhodnutí. Ekonomie je tedy pořád nesmírně zajímavá věda a já bych neměnil. Je exaktní ve svých matematických a statistických metodách, zároveň se zabývá společenskými problémy a má spoustu důležitých aplikací. O jiném oboru jsem ale přemýšlel. Kdybych zde byl jako student v roce 1970 zůstal, snažil bych se dostat na lékařskou fakultu. Nejspíš bych se věnoval genetice, která mě už tehdy fascinovala.

foto: Jan Švejnar a Profimedia, zdroj: Jan Švejnar

Martin Melichar

Martin Melichar

Vystudoval FAMU a FSV UK. Věnuje se hlavně dokumentárním filmům a reklamní produkci. Pracoval pro Lidové noviny nebo Český rozhlas Radio Wave.



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.